Poslední přání

Poslední přání

            Venku pršelo, mlha byla tak hustá, že by se dala krájet. Byla tmavá a pochmurná noc. Deštivou nocí se ulicemi kradla temná postava. Byl to muž. Muž  nebo chcete-li chlapec. Bylo mu kolem dvaceti. Byl vysoký, urostlý. Měl černé vlasy, oči měl hluboko zasazené a stejně jako on, byly tmavé a pochmurné. Rty byly pevně sepjaté k sobě a dávaly najevo nedůvěru ke všemu, co muže obklopovalo. Černý kabát, který mu sahal až pod kolena byl nasáklý vodou a ukrutně těžký. Vlasy měl krátké a úplně promočené. Po tvářích mu stékaly kapky vody jako slzy. Nesetřel však ani jednu. Šel pomalým krokem a z jeho chůze vyzařovala chtěná spravedlnost. Pomalá, avšak neexistovalo nic, co by ji mohlo zastavit. Stejně jako jeho. Procházel ulicí a jediné, co mu ukazovalo směr, byly lampy, které ovšem v noci, v dešti a v mlze byly vidět jen jako slabé světlušky noci. Nevěděl kam kráčí, ale věděl, že musí pořád dál. Z očí mu kanuly hořké slzy, ale i kdyby to někdo mohl poznat, nepoznal by to, protože se mu slzy mísily s kapkami deště. Bylo už tak pozdě, že na ulici nikdo nebyl. Kdo by však v takovém počasí taky byl. Muž zatočil za roh a šel s ledovým klidem dál. V hlavě mu vyvstávaly vzpomínky z posledních dnů.

            Bylo ráno a on stál na mostě. Slunce se právě probouzelo a tak skýtalo jeden z nejhezčích pohledů. Odráželo se v řece a vlnky ho rozhazovaly do všech stran. Kolem něho procházeli lidé a on sledoval, jak neustále spěchají. Slyšel úryvky z rozhovorů a domýšlel si, co který znamená a co jsou to za lidi, co takové rozhovory vedou. Tam se jedna paní bavila s někdejší sousedkou, jaké to je v novém bytě. Tu zas byla jedna, co se jí zaběhl pes a teprve po týdnu přišel. Tady se jeden pán středního věku bavil s kolegou, jaká je naše zemědělská situace. Některé rozhovory byly veselé, některé smutné a některé poučné. Jak tam muž stál, díval se na hodinky a začínal být nervózní. „Přece tu již dávno měla být.“ Zamumlal si pro sebe. Bylo sedm hodin deset minut. Před deseti minutami měla přece přijít jeho milovaná. Ta přece nikdy nechodila pozdě. Za ten čas, co byli spolu, nikdy nepřišla pozdě. Muž se opět zaposlouchal do ruchu kolem a hned tu byl ten neuvěřitelný svět kolem. Josef včera donesl zase kouli a maminka mu teď nechtěla koupit nové kolo. Tady se zas dozvěděl, že ryby se nejlépe chytají po dešti. A tu… Počkat! Co to je za podivný rozhovor? Dvě klevetivé babky se zastavily kousek od muže a začali si povídat: „…Aničko, to ani nevíš, jaká to byla hrůza! Dnes ty auta jezdí strašně rychle! Chudák holka. Tak mladá a toto ji postihlo. Kdyby tak nespěchala. Ach.. Ještě teď se třesu. Byl to hrozný pohled.“ „ A kdy se to stalo?“zeptala se druhá. „Stalo se to před pár minutama. Tady kousek. Jak se ta ulice jen jmenuje? Nemůžu si vzpomenout. No… Ta vedle divadla…“ Muž sebou najednou škubl a uvědomil si, že se chvěje. Tudy přece chodívala jeho milovaná. Jeho jediná. Rozběhl se přes most a za mostem pořád dál. Tu odbočil vpravo, tu zas vlevo a abych pravdu řekl, už ani nevím kam to vlastně utíkal Když dorazil do ulice, kde se to mělo stát, tak jen uviděl, jak odjíždí černý pohřební vůz. Přiběhl k jedné paní pozdravil a zeptal se: „Dobrý den, prosím vás, co se tu stalo?!“ Paní se na něj chvíli dívala a pak odpověděla: „Nějakou holku tu srazilo auto. Nějaká Veronika Macešková.“ Když to muž uslyšel, zatočila se mu hlava. Poděkoval a pomalu odcházel domů. Není to možné! To snad není možné! Proč já? Probleskovaly mu myšlenky hlavou, jako blesk nebem. Vždyť jsem ji miloval. Nemůže být mrtvá! Nesmí! Zaplavila ho vlna smutku.

 Ležel doma na posteli a po tváři mu stékaly slzy ztracené lásky. Večer spadla mlha a začalo pršet. Vzal si s sebou černý kabát a vyrazil ven.

            Muž pomalu přicházel k mostu a hlavu měl dokonale prázdnou. Neměl náladu a ani nebyl schopný na něco pomyslet. Přišel na most a podíval se do hlubin pod sebou. Rozzuřená řeka tam běsnila a lámala se o pilíře. Muž si stoupl na okraj a podíval se dolů pod sebe. Jak jednoduché by bylo skončit ten marný život. Jak jednoduché by bylo skončit všechno to trápení. Hlavou se honily myšlenky, jenž muže ubíjely a nabádaly ho k věcem, kterých by již neměl nikdy šanci litovat. Chvíli se tak díval a potom slezl z okraje mostu pomalu zpět. Tak to prostě nešlo. Nemohl si vzít život. Jeho láska by si to nepřála. Přála by si, aby tu byl a myslil na ni. Aby na ni vzpomínal v dobrém. Chtěla by, aby žil dál šťastným životem. Nemohl to udělat. Věděl, že kdyby mohla mít poslední přání, měla by toto. Věděl to, protože ji miloval a ona milovala jeho. Muž se otočil a pomalým krokem vyšel zpět k domovu. Nemohl to udělat. Nemohl z lásky k ní. Musel jí přece splnit poslední přání.