tady jinam

chci kategorii, ...

V případě potřeby sklo rozbít a sečíst všechny zbylé tupé obličeje strnulé v otázce,

strnulé ve všech nevyřčených odpovědích davu.

Místností se ozvalo hromové „Was!“ z úst uniformovaného úředníka za přepážkou.

Vždy když přistoupil některý další z řady čekajících k okénku.

Tehdy nikdo z nás nevěděl, že to was vlastně znamená „kam?“, a že je to české slovo.

Museli zabít všechny svědky těchto situací, aby se už neopakovaly.

Jdeme po stopách toho brouka zrak zabodnutý do jeho krovek, končetiny pokládá na zem a zase je zvedá, tím se pohybuje.

Utečem tady od toho abysme už stáli někde jinde. Ale to bude totéž, žije naděje v nevědomosti?

Ukryté světlo v ulitách vodních hlemýžďů.

Stahuji tě z kůže, na zápachu mi nezáleží. Nehodlám se omlouvat, promiň…

Čas jídla, doba oběda trvá jen chvíli, ale dlouho se načekáš.

Stáváme se oběťmi fyzikálních jevů, odsouzení jedním malým pohnutím prstu. Kývnutím hlavou.

Ovládáni bytostmi s jediným smyslem pro morálku a matematickou filosofii.

Nic jim nevymluvíš, mají své zákony, svého boha. Jejich víra je fanatická, ale stejně ji nevěří.

Nechali tě sedícího na plechové židli, oba důležití pánové odešli někam vedle, dají se slyšet už jen hlasy.

Z jejich podob zůstal ve vzduchu pach ocele. Někam telefonují, nebude to dlouho trvat.

Staneš se předmětem zoologického výzkumu ve spárech státních institucí.

Teď už to WAS! Nezní ani tak česky.

„TAK KAM TO BUDE!“_WAS!

V případě potřeby sklo rozbít a sečíst všechny zbylé tupé obličeje strnulé v otázce,

strnulé ve všech nevyřčených odpovědích davu. WAS!

Jsme výsledky chemických rovnic, ztrácíme se v množství reakcí právě probíhajících.

To, co by bylo nejlepší a nejjednodušší se samo předem zmuchlá a spálí.

Takový malý dobrý nápad. Hoř!

Pojď, utečem tady od těch ksichtů, vyběhnem tady z těch vrátek.

Na ulici chodec zaskočený pohledem, spíš pro sebe, zahanben, řekne “dobrý večer“.

Rychle sklopí hlavu, ve skrývaném úleku, a zrychlí krok.

Protože je TMA! A on se najednou stydí sám za sebe.

Protože snad jenom tuší, co nemůže vědět. Je člověk zvíře uzavřené v buňce svého maloměsta. Ve svém teritoriu.

Světla v mlze se rozplývající, nezmizí. To až ráno.

Tak pojď rybo, tady zůstat nemůžem. Dám bubny za klapot podrážek.

Jestli chceš, začneme si zpívat, vyběhneme ze dveří. mineme zdi, obejdeme slepé ulice.

S rybou v podpaží se mizí nejlíp.

Rybo zabalená v novinách! Rozběhneme se po stopách tady toho brouka.

 

 

---