Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
kdo shazuje Padlé?
datum / id15.11.2000 / 14845Vytisknout |
autorDanny
kategoriePovídky
sbírkaDíky (B/b)ohu idealistou,
zobrazeno13068x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůFantasy a sci-fi,
kdo shazuje Padlé?
Pamatuji si to víc než cokoliv, co se mi stalo za života. ONI si prý na dobu
před narozením nevzpomínají, ale u mě je to nejsilnější vzpomínka, jakou mám.
Byl jsem rozlehlý jako celá širá Země, věčný jako Nebe a neviditelný jako
myšlenka jiného člověka. V rukou - nebo v tom, čemu bych dnes řekl ruce -
jsem držel nejkrásnější předmět, jaký jsem kdy viděl a jaký už nikdy v životě ani
po něm neuvidím. Tato věc se stále měnila. Později už nebyla tak krásná jako na
začátku a pořád se to zhoršovalo. Pak byla ohyzdná. Snažil jsem se ji dostat zpět
do původního stavu, ale výsledky mého konání měly přesně opačný efekt. Pak
byla ta obludná substance čím dál větší a větší, čím dál blíž a blíž. Uslyšel jsem
Hlas:"Jsi vyslancem Světla. Snaž se rozšiřovat svoji moudrost a dobro Těm,
kteří ji ztratili" "Komu, Pane?" "To uvidíš sám..." Pak bylo příjemně. Bylo
krásně a já jsem už byl na světě. Rozhlížel jsem se kolem sebe a poprvé vnímal
Světlo, Zvuk, Hmat, Čich, Chuť... Byl jsem člověkem a smál jsem se na svět.
Podíval jsem se po ostatních nově narozených. Řvali. Tehdy jsem ještě nevěděl
proč. Sedím spolu s ostatními malými dětmi ve srubu. Absorbuji jejich myšlenky
a snažím se v nich vyznat. Oni běhají sem a tam, postrkují se a jinak se
navzájem pokoušejí. Budím v nich nežádoucí pozornost, protože se chovám
jinak než oni. Zkoušel jsem jim vyprávět pohádku, jak jsem měl krásnou věc,
ale zmizela mi. Smáli se mi. A ptali se, co to bylo. "To nejde říct." "Ty neumíš
mluvit? Chachacha!" "Bylo to něco uspořádaného, nepopsatelného." "Cože?
My víme. Měl jsi hodně hraček a zničil jsi je. Jsi blbec." "To nebyly hračky.
Vznášelo se to ve vzduchu." "To tak nebývá. Nic se nevznáší ve vzduchu."
"Ptáci ano. A slunce. A ta věc." "Jsi blbec - nemohl jsi mít sluníčko. To mám já.
Je moje a svítí, kdy chcu. Měl jsi jídlo a hračky a hodil jsi je do žumpy mezi
hovna. Hahahahaha!" Ostatní se přidali:"Hahahahaha". "Do jaké žumpy? Chtěl
jsem vám jen říct, že.." "Do žumpy, kde si hraješ s hovnama. Jsi divnej,
neběháš, neskáčeš, maluješ si blbosti, posouváš si kamínky sem a tam a
vymýšlíš moc složitý a trapný pohádky." Byla to pravda, snažil jsem se jim sdělit
svoje pocity, rozesmát je svými postřehy a zkoumat svět. Oni se prali, ignorovali
mě a posmívali se mi. Několikrát v noci mě znovu oslovil Hlas Světla a pochválil
mě. Ať prý pokračuju, že jim, pokud budou chtít, nakonec pomůžu od jejich
věčných trápení a starostí a navrhnu jim lepší způsoby vnímání a života. Rostl
jsem. Všechno takhle pokračovalo dále několik let. Zkoušel jsem se s nimi
později bavit o pocitech a o stavech mysli, ale oni nějak nechápali, co chci říct.
Na druhou stranu si mysleli, že jsem necitelný - když jsem nejednal tak, jak
bylo zvykem. Jejich city byly totiž jiné než moje. Nedokázali si představit
spoustu věcí. Já jsem zase mnohdy nechápal, o co jim jde a pak jsem zjistil, že o
nic. "Vymyslel jsem lepší způsob boje." řekl jsem jednou vrchnímu vojevůdci
naší vesnice. "Ty, chlapečku? Běž si hrát a neruš mě!" Ukázal jsem mu nákres.
"Co to je?" "Tady se zapálí oheň, tady vyletí ten špičatý kámen a dál je to
jasné." "Cože? Ďáblovo znamení! Bojovat ohněm! Jdeme za knězem!" Kněz
mě polil studenou svěcenou vodou (z toho jsem se potom nachladil, ale to mu asi
bylo jedno) a vymýtal ze mě ďábla. Bába, co tam v tom kostele seděla, na mě
začala křičet, že jsem zlý, že myslím na zbraně. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to
bylo míněno pouze teoreticky, ale nepochopila, co tím myslím. Naštval jsem se
na ně. Řekl jsem :"K čemu vám jsou tady ty obřady? Dlouhé čtení něčeho a
klečení - takhle oslovovat Boha? Takhle divně? Formálně? Povrchně? Postavit
kvůli tomu nejvyšší a nejdražší budovu ve vesnici? Shromažďovat peníze?" Jak
jsem řekl to "peníze", kněz na mě hned začal řvát, ať vypadnu. Takhle
průhledně ždímat z lidí zlaťáky prý kvůli duchovním hodnotám - na ty přijde
každý sám rozjímáním, v tom mu nikdo neporadí. Vypadl jsem odtam a lidé,
které jsem chtěl uchránit před centralizací a formalizací duchovního života a
před zbytečnými pocity viny při kázání, na mě začali házet shnilá rajčata. Vrátil
jsem se mezi děti. Uviděl jsem, že jsou srocené v hloučku na jedné zatáčce
hlavní cesty procházející vesnicí. "Tady byl přece starý strom, už ho tu
nevidím." uvědomil jsem si. Došel jsem až k nim a podíval se, co se stalo. Vašek
- jeden z relativně nejrozumnějších kluků - byl zavalen stromem, který se
zřejmě náhle skácel. Už se blížili dospělí, že ho vyprostí. Náhle mi ho bylo líto.
Vzpoměl jsem si na jeden myšlenkový postup, který mě učil Hlas Světla.
Soustředil jsem se na Vaška a myslel na hojení, na uzdravení a na tu Věc, kterou
jsem kdysi viděl, jak vypadala na začátku. Pohnul se. Pohnul se a usmál. Chvíli
jsem se na něj ještě upřeně díval. Tu si mě všimli ostatní. "Řekni nám pohádku
- hehehe. Pohádky vymýšlí jak malý děcko. A chtěl zbořit náš kostelíček!" Už
se k nim donesla nějaká pokroucená verze toho incidentu s farářem "Kam se to
čumíš? Tady pro tebe žádná hovna nejsou!" "Hihihihihi!" "To on skácel ten
strom! Chtěl zabít Vaška a odnést ho čertům! " Vašek se probral. Nevím, zda to
bylo mým působením nebo jestli se vzpamatoval sám od sebe, ale na zvířata
moje uzdravovací síla fungovala ("tak bude fungovat i na tahle zvířata" řekl
jeden hlas ve mě, hlas, který poslední dobou neustále sílil). "Co na mě čumíš?"
zaječel zraněný. "Jdi si čumět jinam, vole!" "Že to byl von, kdo tě zranil!"
"Nó...jasně! Viděl jsem ho, jak strká do toho stromu!" To bylo na mě už moc.
Použil jsem tu samou Sílu jako před chvílí, ale v opačném smyslu. A velmi silně.
Náhle se Vašek zkroutil, padl na kolena a začal blít. Blil červy. Nejstrašnější na
tom bylo to, že jsem při tom cítil radost. Utekl jsem pryč. Vašek krátce potom
zemřel s hrůzou ve tváři. Potom jsem psal báseň. Napsal jsem epos o sobě. O
člověku, který je nepochopen. Donesl jsem ho do Domu moudrosti - to bylo
takové místo, kde se shromažďovaly svitky, které si mohl každý přečíst. Zkoušel
jsem je číst, ale většinou mi toho moc nedaly. Snil jsem o době, kdy budou knihy
o něčem jiném než o náboženství, boji a sexu a kdy nebude nutno pro správce
Domu moudrosti učit se nesmyslně spisovatele a díla zpaměti. Předal jsem
Správci svůj svitek. "Je to stylisticky chaotické. Tady píšeš, že k této věci jsou
tři důvody, ale máš tam jenom jeden." "Vždyť je o tom ještě tady a tady!" "A jo
- teď, když to říkáš, tak už to vidím!" Nevyznal se v tom! Chyba nebyla v díle,
ale ve čtenáři! "Ten svitek je tak oškubaný - a to písmo..." "Vždyť tu jde o
obsah." "Ale kdepak! Lidé přece chodí do Domu moudrosti hlavně, aby se
ukázali, že jsou moudří. Knihy mají být hezké. Stejně většinu času tráví v
policích a dodávají tomu tady skvělý design." (Toto cizí slovo pochází od
jednoho národa ze západu, po kterém se naše království opičí. Znamená to
"vzhled".) Utekl jsem odtam. A Správce Domu moudrosti den poté zahynul.
Roztrhala ho divá zvěř.Tu dobu jsem, celý naštvaný, trhal svůj svitek na
kousíčky. Moje hojivá síla byla stejně velká jako ničivá, ale lidé ji vždy
připisovali něčemu jinému než mě. Bohům. Zaříkáváním. Sami sobě. Přesto
jsem ji dále používal - ale jedna příhoda mě přesvědčila, abych s tím přestal...
Šel jsem kolem staré chaloupky na kraji vesnice, když tu jsem zevnitř vycítil
Neštěstí. Vešel jsem - starý felčar Jakub ležel na lůžku, slabý, umírající.
"Chlapče... s lidmi asi není něco v pořádku..." "Povídejte dál." "Celý život
zkoumám, jaké bylinky jsou na co dobré a jak se mají užívat, léčím s nimi lidi,
ale oni dál dávají přednost zaříkávačům..." "A ty jejich verše a zaříkávadla, ty k
něčemu jsou?" "Možná psychicky, lidem je pak líp, ale jejich těla strádají dál.
Až nakonec, těsně před smrtí, konečně přijdou za mnou. Já dělám co mohu, ale
už bývá většinou pozdě... Takže umírají v mých rukou a to mé pověsti nepřidá.
A přitom kdyby přišli dřív a řídili se mými doporučeními a pokyny, dokázal bych
je zachránit. Ale to oni ne. Nedůvěřují vědě. A ještě k tomu jeden bohatý
šlechtic nenávidí lékaře a vymýšlí o nás lži... takže ani tu almužnu nedostanu."
"A proč to dělá?" "Jedno jeho dítě onemocnělo. Zavolal napřed samozřejmě
zaříkávače a mě přivolal až v době, kdy už byla všechna pomoc marná, a teď mi
to přičítá za vinu." "A zaříkávačům ne?" "Ti nebývají tak nepříjemní - neříkají
lidem, co musí nebo nesmí jíst, co mají užívat a kdy a tak podobně.
"Prozkoumával jsem Jakubovu mysl. Taky podobný případ. Člověk pracuje,
dělá, co dovede a co ho těší, líbilo by se mu, kdyby tím byl prospěšný a ostatní ho
všelijak podezřívají, že není flákač jak oni a postupně ho doženou až k rezignaci
na jeho původní úmysly. Proč nám nevěří? Proč nás nechtějí pořádně
vyslechnout a pošklebují se? Když o to nestojí, já se přece nepřetrhnu!
Nevydržel jsem nic nedělat! Bylo to prostě v mé povaze, to nutkání vymýšlet,
jak zlepšit věci, jak obejít už stanovené cesty. Vždyť jsem byl přece pověřen!
Četl jsem ale o vynálezci katapultu, vinařského lisu a spousty dalších zařízení.
Zemřel v bídě, nepochopen, umučen! Takhle odměňují vynálezce a umělce -
jedině uznáním po smrti (přičemž tu smrt jim často sami způsobí). Uvědomil
jsem si, že v nyní již přes moje snahy mrtvém Jakubovi jsem cítil Světlo
podobné mému. Zkoušel jsem podobnou záři lokalizovat i jinde. Jednou v noci
mě cosi donutilo probudit se. Viděl jsem, jak se k mojí posteli plíží voják s
mečem v ruce. Udeřil jsem do něj Sílu a utíkal jsem, co nejrychleji jsem mohl
pryč z vesnice. Bylo to jasné - již jako dítě jsem měl nebezpečné názory a to se
knížeti žijícímu v sousedním městečku, který vládl tomuto panství, nelíbilo. Aniž
bych si to uvědomil, utíkal jsem cíleně k jedné určité oblasti, odkud jsem,
postupně silněji a silněji, cítil přítomnost Světla podobného mému. Věděl jsem,
že je tam zcela určitě další Vyslanec od Hlasu Světla. Zjevila se mi ve snu.
Krásná dívka, přibližně mého věku. Nebyl jsem zvyklý s někým mluvit na mé
vlastní psychické úrovni. Ona taky ne. Velice jsme si rozuměli a probrali jsme
spoustu věcí. Škoda, že je zatím tak daleko a mohu s ní mluvit pouze chvíli ve
snu! Šel jsem dál směrem k jejímu Světlu. Také se snažila, aby ji pochopili.
Taky marně. Už skoro rezignovala a plánovala, že dožije svůj život bez pokusu o
splnění svého Poslání. Teď se ale její touha splnit jej obnovila. Po týdnu
namáhavého putování její Světlo náhle zablikalo!! Zrychlil jsem a soustředil
jsem na ni tolik léčivé energie, kolik jsem mohl, ale byl jsem moc daleko! Malou
chvíli se mi ale podařilo, už teď nevím jak, vidět jejíma očima. Lůza. Spousta lidí,
kteří jí záviděli světlo. Ve jménu -jaký to paradox- ve jménu Dobra ji upálili
jako čarodějnici. Zapamatoval jsem si přesně místo, kde se to stalo. Doběhl
jsem do té vesnice šílený vzteky. Ani už nevím, co jsem to prováděl, jakou
mentální techniku jsem to použil, ale TOHLE mě určitě Hlas Světla neučil -
musel jsem to zkombinovat sám. Prostě v jeden okamžik tam byla vesnice a
chvíli poté lidé a domy rozpouštějící se ve žhavé lávě. Následující noc jsem
proležel pronásledován výčitkami svědomí. Pak jsem se znovu naštval: Zjistil
jsem, že lidi v té vesnici zfanatizovali kněží z nedalekého kláštera. Klášter
zlikvidovalo malé lokální zemětřesení. Ničit je jednodušší než tvořit. Pak to šlo
už ráz naráz.... Nejvíce mě teď zaráží, že kdyby se ke mě na počátku chovali
přívětivěji, asi bych jim dnes doopravdy nějak pomáhal, předstíral, že jsem
jeden z nich a nechal je zneužívat moje nápady. Ale je moje nabízená ruka
nezajímala, nejméně tisíckrát mě urazili, snažili se mě přinutit buďto žít jejich
způsobem života, který pokládají za jediný "normální", nebo se nechat vyhnat
do lesů, případně zabít. Ano, pravda, mohl jsem taky žít jako poustevník, daleko
od nich, zlomen smrtí bytosti, na které mi velice záleželo, ale takový slaboch
jsem nebyl: za tu chvíli, co jsem žil s nimi, jsem si asi trochu zvykl jednat jako
oni. Chtěli mě změnit a tak se jim to nakonec povedlo, ale ne tak, jak
předpokládali... Moje Světlo dále plane v mém hrozivém hradě na kopci, který
vybudovali ti, kteří se mi kdysi posmívali. Dále pomáhám lidem, jak jsem
vždycky chtěl: jejich problémy řeším navždy - když se ti chudáčci trápí
trudným životním údělem, nenechám je dále se trápit a posílám jejich duše zpět
do Světla. Těla slouží mým biologickým experimentům. I moje vynálezy už se
realizují; místo abych lidi na kolenou prosil, aby je přijali a užívali, staví je teď
pro mě. Létám ve svém letounu svým územím a beru si, co mi patří: Jídlo.
Materiál. Ženy. Chci co nejvíce rozšířit sémě svého osvíceného rodu a po
dobrém by mi to bůhvíproč ty ženské neumožnily. V mé říši mají všichni všeho
dostatek... nedovolím totiž, aby lidí bylo víc, než zásob potravin. Divím se, že
jinde na toto geniální řešení nepřišli a množí se jako králíci. Toho, kdo přežije,
vybírám takzvaným nepřirozeným výběrem podle svých kritérií dobrého
člověka. Snažím se znovu vybudovat Nejkrásnější Věc Na Světě, ale bůhvíproč
se mi to nedaří.
Jediné, co mě štve je, že Hlas Světla se už z jakýchsi nepochopitelných
důvodů neozývá. Nevděčník - vždyť svůj úděl Vyslance Vyšší moci plním na sto
i více procent. Poslední, co mi sdělil, bylo cosi o choré mysli zlomené
nepříznivým prostředím. Asi mluvil o sobě. Nebo o lidech.
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

30.09.2004 00:00:00Dolente
Mě to moc zaujalo. Škoda že se v mojí oblasti nenachází nikdo se Světlem, třeba by se ode mě dočkal pochopení :o) Nebo možná nachází, ale zůstává skryt... t*
28.10.2003 00:00:00hajdam
Ten Světlo musí být opravdu divný... Takové možnosti a on pošle někoho za sebe... Jinak pěkné...
03.01.2002 00:00:00Reistlin
Mrazivé, zvláštní, uražené a přece pravdivé, nevím přesně, jak to vyjádřit.
26.09.2001 00:00:00SimontheScimitar
jsme v rozporu pro i proti...vsak *! Te nemine...presto...vaham
16.07.2001 00:00:00Manuria
I kdyz mi to prislo trosku dlouhy a konec najednou takovej strohej, libi se mi to a TIPnu si.
21.06.2001 00:00:00hyperspacebonus
Výborný. TIP.
20.06.2001 00:00:00blázen
Hodní a zlí - to záleží na úhlu pohledu, to přece tahle povídka ukazuje - postava chtěla být hodná ... a nakonec byla zlá. A o tom to je. Já jsem měl na mysli spíš to, že je důležité lidem, kteří někomu chtějí pomoct napodrážet nohy.

Těžko se mi to teď formuluje (mám ještě asi promile zbytkovéh alkoholu v krvi), ale zkrátka jsem chtěl říct, že nevěřím na vyvolené, ale často se stává, že lidi, kteří mají původně dobré úmysly, chtějí udělat něco pozitivního, si to sami pěkně odskáčou. A o to mi jde - mám rád lidi, kteří jsou hodní v tom smyslu, že dělají něco dobrého, a tak bych mohl chápat i tu postavu, a snažím se jim neházet klacky pod nohy. Vážím si jich, přestože nevěřím, že by mohli být vyvolení..
20.06.2001 00:00:00Deltex
Hm, ono kolikrát má člověk plnou pusu řečí, jak kdyby měl moc by změnil všechno k lepšímu, ale když dojde na lámání chleba, tak opak je pravdou - ono pokud clovek neni pripraven moc zvladnout - ovladne moc jeho! A moc je zradna!!! Ono, zlo a dobro jsou jedno - o zalezi na uhlu pohledu. Kazdy ma svou pravdu...
19.06.2001 00:00:00Deltex
Marwin: A každý přeci tak trochu hodný... kdo ví?
18.06.2001 00:00:00Deltex
Blázne: Já taky...

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.