korálky

Tančili valčík na čtyři doby a přes Vltavu přeplul parník. Vzpomněl si na to, jak se malá Albínka zasmála pod viaduktem a její smích se roztříštil o stěny paláce. Třpytivé kaluže se rozvlnily jako neklidné moře, na jehož dně přejíždí vlak.

-          Nikdo o našem místě neví a snad ani my ne, řekla malá Albínka a bílou gázou zavázala Mouřenínovi oči. Půjdeš po kolejích a až uslyšíš vlak, musíš se mu vyhnout.

Mouřenínovi bilo srdce až do konečků prstů, kterými svíral útlé zápěstí s dřevěnými korálky.

-          Běž, zašeptala Albínka a jemně ho pobídla.

Nikdo netuší jaká tma se skrývá za zavřenými víčky. Nejmenší ponětí ze všech lidí na světě o tom měla Albínka právě v ten okamžik, kdy se Mouřenín odhodlal k prvnímu nejistému kroku a zakopnul o pražec.

-          Ale no tak, je to jenom hra, rozzlobila se Albínka a Mouřenín by byl mohl vidět, jak přimhouřila červené oči, jak dala ruce v bok a stáhla rty.

Nebylo to ani trochu legrační a Mouřenínovi se sevřel strachy žaludek.