Alešovi

Tenhle název asi nepřiláká čtenáře, ale já nemohla vymyslet nic jiného. Je to básnička por mého kluka, která mě napadla když jsem šla po ulici. Jen tak odněkud přiletěla. Snad to nejsou jen naivní verše, myslím je upřímně

Tak jako slova, zakřičená do tmy,
tak jako kámen, spadený ze skály,
tak jako vlnka v oceánu,
si zbytečná připadám, bez tvého náručí.

Tak jako sova, zastřelená v letu,
tak jako laň, v rokli ztracená,
tak jako úsměv, zmrzlý na rtech mrtvých,
mi přijde můj život, bez tebe.

Jako oáza bez vody,
jak hrad bez věží,
jak osamělá studánka bez poutníka,
vypadám teď, když jsi daleko.

Snad na tebe nemyslím tak často,
snad neřekla jsem ti to tisíckrát,
snad nemluvíme o tom,
ale ty to dobře víš.
Když pohlédneš do mých očí,
vidíš tam ta dvě slova,
ušitá z perel, navlečených na mém vlasu,
vytepaná na perlíku z mého srdce,
vytažená z hlubin mojí duše,
čekající na tvou.

Miluji tě

---