Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Jan Kulhavý (podruhé a tzv. naposledy)
datum / id12.04.2005 / 157246Vytisknout |
autorhermit
kategoriePovídky
zobrazeno2085x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
již zde před časem zveřejněný úvod povídky, doplněný o její dokončení
Jan Kulhavý (podruhé a tzv. naposledy)

Jan Kulhavý

 

 


Když se jeho rodiče přestěhovali z Modřetína do Lukavce, neměl Jan Kulhavý žádné přátele. Hodiny v samotě proto trávil ve vikýři na půdě, obklopen ze všech stran čtyřmi šikmými zaprášenými stranami střechy, které mu nahrazovaly bezpečný kruh kamarádů. Začínal v Lukavci chodit do první třídy, bylo mu šest let a vážil devatenáct kilo, což se v novém (nepřátelském, jak se mu stále zdálo) světě ukázalo být jako přitěžující okolnost. V lukavecké škole byl poprvé zbit ve druhý školní den. Vzal si to k srdci. Dosud nikým nezkolonizované pole a louky kolem nového domu jeho rodičů nabízely spoustu možností a tak je chlapec zaplnil ve svých představách zástupy přátelských a jemu podmaněných bytostí nejprve na povrchu a později i pod povrchem. Přímo v zorném poli vikýře se nacházel vchod do mnohopodlažního podzemního úkrytu, který ve svých útrobách skrýval nejschopnější armádu světa, složenou z bezejmenných a nikdy nekrvácejících civilistů. Jan se začal zabývat myšlenkami na konstrukci pum a lehkých opakovaček, jejich zásobníky obsahovaly několikanásobně více střeliva, než v té době používané typy, které ve výzbroji měly především snadno porazitelné tlupy z blízkého města. Nové, dosud nevídané zbraňové systémy a pojetí úkrytů vnesl do guerilly o dva roky později Lukáš, Janův spolužák, s nímž jej pojila víra v jednoho trestajícího Boha. Ve třinácti letech Jan seznal, že už se do myšlenek na shluk neporazitelných bojovných nohsledů musí stále více nutit a koneckonců jej už mnohem více bavilo zabývat se průzkumem svých erekcí a představami o fixaci vlastního nahého těla ve skleněné kouli, zavěšené na vratech rodičovského domu. Obojí dohromady nedávalo příliš smyslu, a snad proto vyčerpávalo Janovu fantazii. Lukáš ve stejné době víceméně z povinnosti k dětství dokončil poslední nákres vysoce explozivního borůvkového koláče; na to všechno si vzpomněl o řadu let později, při chvílích jistých trapných úvah... Na pracovní poradě o přípravě materiálů o prostituci na Jihovýchodní Pahorkatině přišel na přetřes problém, kde sehnat prostitutku, ochotnou poskytnout interview, nebo sehnat autentickou výpověď člověka, který s prostitucí přišel do styku. Vzpomněl si, že stávající sekretářka, na oné poradě seděla hned vedle něj,  se před nedávnem zmínila, že se při svém pobytu v New Yorku živila jako call-girl - dívka na telefonu. Otočil se k ní a řekl, že by možná mohla díky těmto svým zkušenostem s přípravou materiálu pomoci. Zrudla a sekční šéf zpozorněl, neboť se dosud domníval, že se v Americe dívka živila jako au-pair, tak jak to uvedla ve svém životopise. Teprve potom Janovi došlo, co svou netaktností způsobil, protože vztahy sekretářky a vedoucího byly napjaté, neboť jí vedoucí ani pět měsíců po nástupu jako jediné z pracovnic celé sekce nenabídl tykání. Ona to pokládala – sice zbytečně, ale zato velmi vážně – za výraz šéfovy nespokojenosti s její prací. Okamžitě po poradě se Jan sekretářce omluvil, probral věc se svými kolegy ve vedlejší kanceláři, potom ještě s přítelem, s nímž se setkal na obědě v restauraci. Ještě během oběda sekretářce poslal provinilou textovou zprávu. Napsala mu, že se nic nestalo, jenom si teď o ní jistě všichni myslí, že je děvka. Napsal ji další textovou zprávu, podstatně temnější, než první. Potom zavolal její přítelkyni a napadlo ho dokonce celou záležitost probrat se šéfem. To nakonec zavrhl. V autobuse cestou z kanceláře domů už mu bylo nevolno. Doma všechno řekl ještě ženě, která vyjádřila názor, že se zachoval netaktně.To v něm prohloubilo depresi. Na to mu žena řekla, že snad neprovedl nic tak hrozného, pokud sekretářku předtím nepomlouval. V tom směru měl čisté svědomí, protože byl do sekretářky několik dnů zcela soukromě zamilovaný a neměl proto nejmenší důvod ji pomlouvat. Teprve tím se Janovi ulevilo, jako malému chlapci, jemuž je odpuštěn trest. Opět si uvědomil, že nemá důvod soužití se svou ženou opouštět. Jeho žena tvrdila - byla to jeho bývalá žena, ale on po rozvodu stále nevěděl, jak ji nazývat, jak o ní mluvit, když měl přes všechny nepříjemné události minulých měsíců sílící pocit, že ze všech žen výhradně tato jedna bytostně patří k němu - tvrdila, že by ji udělalo šťastnou, kdyby si Jan našel novu partnerku. To však bylo obtížné: Jan do nového svazku nespěchal, protože tušil, že by v něm nikdy neměl tolik svobody, jako v současném, vrcholně nejistém soužití, v němž budoucnost neexistovala. Nevěděl, zda mu žena následujícího dne neoznámí, že se stěhuje k příteli, věděl, že i on sám se nyní už může setkávat tak často s dívkami, jak jen bude chtít. Dál sice navazoval nové vztahy se stejnou intenzitou, jako dosud, ale stejně intenzivně je ukončoval; dívkám, které „vzal do nebe a nechal je tam samotné“, kupoval dárky a jako omluvu posílal květiny, čímž v nich vzbuzoval ještě silnější naději pro iluzi příštího vztahu. Nejistota soužití se ženou, chůze pro vzápětí se propadajícím chodníku vypadala jako jediný možný způsob, jak by mohl přežít. Setkal se s dívkou, která tvrdila, že se jí komunikace se světem rozpadla jako hliněná nádoba. Stále je něco nedořečeno, současný jazyk už mi nestačí, všechny informace jsou rozmlžené, necelé, místo vět obtížně formuluji jenom přibližnost. Mluvila o tom v malé studentské kavárně několik hodin a on měl po jisté době pocit, že je i přes přerývavou záplavu jako v horečce vyrážených slov schopen ji poslouchat, protože její nesouvislé řeči rozuměl, ačkoli jeho sluch už nezachycoval její hlas; její poněkud vysoký, příjemný hlas. Byla menší, útlá jako dítě, oblečená v hnědý kabátek (hacafráček, napadlo ho); setkali se v malém knihkupectví v domě, v němž prý po první světové válce krátce pobýval Albert Einstein. V rukou držela knihu Chybějící střep; populárně napsanou vědeckou práci o nejasnostech mozkových funkcí; poznal tu dívku okamžitě, přestože od jejich prvního setkání uběhlo několik let, během kterých ji neviděl a ona mezitím změnila podobu i oblékání. Byla vnitřně tichá, jak se mu zdálo, ale ke konci schůzky měl pocit, že bude mít snahu se na něj v příštích dnech citově vázat; sympatie pro ní se v něm tím proto přestaly rozhořívat. Napadlo ho, že by byl schopen se do ní zamilovat, a proto jí neodepsal ani na jeden ze série tužkou a tuší ilustrovaných dopisů, které mu v následujících týdnech napsala a které on spolu s dalšími pietně uložil do kartónové krabice jak do hrobu milovaného člověka. Byly to nejkrásnější dopisy, které kdy dostal.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.04.2005 00:00:00Marty73
Provázanost úvodu a dalšího textu je skutečně trochu překvapivá, nicméně celkově se mi to moc líbilo. Pro mě osobněto dává smysl. Fajn čtení. Chybí mi odstavce, ale to je předpokládám záměr nepřetržitosti diktátu myšlenek:-). tip
12.04.2005 00:00:00tři_černí_mravenci
Moc se nám tu líbilo...TIP!!!

12.04.2005 00:00:00hermit
ó, děkuji; snad se změníte časem na tři zlaté mravence, topící se v slze jelena karibů...
:-)
12.04.2005 00:00:00Bacil
Co dodat?
12.04.2005 00:00:00katugiro
je to úvod - mezera - dokončení, nebo celý text? uprostřed přeskočíš dost ostře z Lukáše na Jana...
no nevím, četlo se to pěkně, ale nic z toho
12.04.2005 00:00:00hermit
katugiro - ano, máš pravdu, tam to je jak seskok ze čtyř schodů naráz, něco s tím provedu... dík.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.