[pod_polévkou_z_mrtvých_jáhel]

tikající_loď

Albínka klečela na chodníku a seškrabávala dřevěnou špachtličkou od Táboráčka přišlápnutou berušku.

„Jsi dnes první, má milá, která mě po ránu políbila na rozloučenou.“

A naše nevinné proměny v lískové keře. Líbáme si prsty, je jich tolik, že je nemůžeme snést a odkvétáme do rybízu. Bojíme se strachem létající ryby, otrníme a uspíme se navzájem v kolébání úzkostného chvění.

Na rty si nakreslíme ústa, abychom se políbili, abychom se vyústili a moře - porcelánový talíř s poškrábaným obrázkem na dně.

(okřídlená akrobatka na létající hrazdě pod smutnou polévkou z mrtvých jáhel měla pokaždé o trochu víc odřený úsměv od lžíce)

„Babi, já už nemůžu.“

„Keď všetko zješ, uvidíš na talieri obrázok.“

lízátko

dnes je den jako červenobílé lízátko

malované horkou křídou

z okna na ulici padají prameny vlasů

i s modrou stuhou

políbili se na mostě přímo před fotoaparátem rozlíceného turisty

a pak požádali žebráka o pár drobných mincí do fontánky pro štěstí

když v tom ji roztržitě požádal s kyticí lístků na oranžovou tramvaj o ústa

sochy

jsou čtyři hodiny ráno a v ulici se opíjejí sochy křičí a halekají

jdou z maškarního bálu

převlečení za lidi

ale nemohou najít svůj most

pomník ze kterého brečí na znamení světa

a tak si lehnou na lavičku zastávky

kde se třikrát pomilují a počtvrté o ně zakopávají

lidé z fabriky

se zalepenýma očima a kufříčkem na svačinu

shánějí se po včerejších novinách s dnešním datem

a první socha se svleká až na kamenné kosti

miláčku, víš

nechce se mi chodit do práce

radši budu aktem

a nechám se na zimu oblékat

úzkostnými důchodci

odpoledne

stařenky závistivě pokukují po slepeckých hůlkách a číňané se smějí a horlivě přikyvují horkému odpoledni kterému je teplota až skoro vzdychá a blouzní halucinace se kterými si hrají děti na ulici kropící vozy jsou barevné jako stánky se zmrzlinou všechno se roztéká jako první čokoládová pusa ve vzpomínce na minulost

obraz

malíř namaloval obraz... byla to dívka u okna, které bylo ve skutečnosti dveřmi... když obraz dokončil, do pokoje vletěl rozbitý pták...

malíř spočítal řasy na oku dívky otočené zády a zjistil, že jedna spadla do horkého akvarelového bělma... tolik ho to dojalo, že jí přelepil ústa izolepou a políbil na čelo

veřejné okno

ospalky se mi utopily

ve vodní lázni

kterou jsem připravila

pro své unavené oči

dívám se na oranžovou svatozář ve zdi která tu uvěznila mramorového prince

a snažím se nemyslet na velrybu pod Pyrenejemi

na bílé kosti

a červenou lopatku

sníh musí být zakleté děti jak jinak by dokázal odrážet světlo a přitom se nechával pošpinit

spím na půl oka

na kanapi které mi připomíná rajské jablíčko

chodíš po mém bytě

otáčíš kameny

a odposloucháváš mé lastury

ve veřejném okně

okřídleném jako schizofrenická saň

vystavuji své obrazy

děti umazané od popela

mi hází do okna kameny

 s přišpenlednými dopisy

narušená_ryba

pluji v narušeném tvaru okřídlené ryby

chodím na kávu s malomocnými   si lámou prsty do popelníků

ulomím si z tebe křídlo a nakrmím ještěrku

narodila se ze slepičího vajíčka na měkko a teď mě pojídá

moje krkavčí matka mi utrhuje od úst i po své smrti

má zadluženou rakev a ukradenou lilii

dědeček zapálil strom a babička záclony

když chtěla zhasnout svíčku na protest proti

celému světu – že její vnučka je japonka

že ráno neměli slaný housky jen ty makový

že měla za mlada útlá zápěstí a kotníky

že měla opustit rodinu a utéct s cizincem

když děti stejně napřesrok umřely na tyfus

v hlavě puká led

prsty ťaly do živého

je mi zima

mluvím páru a vše co není je krásné

až se

na přeskrok opadáme se švestkama

a v tlejícím listí se budeme

něžně odpeckovávat

až do jara

až stromům vyrostou oči

a z létajících vosích tlapiček budeme na špičku jazyka zachytávat kofolu