Tichotaje

Po vlnobití holých vět tvého

zdánlivě klidného moře

zlehounka tak našlapovat, kdybych jen směla

a postupně se propašovat, jako pomlka,

do souvětí tvých nevyřčených něžností.

Porozumět, uchopit pochopení za pačesy.

Do podřepu chvil se stulit hebce.

To mezera mezi slovy umí,

rozpomlčet slovosledy.

Ne, neříkej nic, ať nepřekřičíš

svou zpověď rozšklebenou v zorničkách.

Jo, takhle to mám ráda, takhle nahlas a beze slov.

Víš?

Kolikrát ses už takhle na mne díval.

Tak hlasitě, až vlhly stěny

a házel cukrblična do mého podvědomí.

Tak příšerně sladká, až cukernatěl jazyk.

A líbání se nedostavilo

Co s tím karamelem? Co?

Svařit dobrý víno a osladit ho jedem svým.

Prý už trochu Maryškovatím,

ale hřebíček a skořice

mi stále stejně voní, věř,

když našlapuji po svých nahých chodidlech

něco teskného ve mně stále ozývá se.....