Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Mihlava4
datum / id16.05.2005 / 161837Vytisknout |
autorhermit
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno2014x
počet tipů7
v oblíbených0x
do výběru zařadilArmand,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Mihlava4
zavřela jsem mobil do skříně, až na dno pod kabáty jsem ho položila, říká mi žena, když nepíše, říká, hrozně mě to nervuje, když půl dne nenapíše a když vidím, že už mi přišla zpráva, tak mobil ještě nechám půl hodiny ležet ve skříni, to si pomyslím, ale už za dvě minuty ho ze skříně vyndám a chvilku ho ještě držím v ruce a říkám si, určitě mi píše, že je konec, že je prostě konec a pak otevřu oči... píše mi, že se večer po osmé sejdeme na náměstí u podchodu, píše mi to jakoby nic, jako bych předtím dvě hodiny neležela zachumlaná pod peřinou, přikrytá až po hlavu, potmě a šeptala si už nechci žít, bože, už nechci žít... a on mi pak napíše, říká žena, jakoby se nic nedělo, prostě mi napíše že na mě bude čekat na náměstí a já nevím, jestli mám skákat radostí, nebo si mám vzít prášek na uklidnění, já už na to nemám sílu, je to strašný, je to prostě strašný... je to strašný, ale krásný, chlácholím ji, ale ona vrtí hlavou, ne je to strašný a já už nemám sílu, a já jí říkám, že říká, že je to strašný ale že na ní vidím, že zrovna teď jí to nepřijde strašný, vidím jí to na očích, v očích už nemá smrt, jako mívá někdy smrt v hlase, smrt pronikající hlasem z jejího těla do mého těla, smrt jako její milenec... říká: nikdy bych nechtěla být jenom něčí milenka, chci aby tentokrát už to bylo opravdu naposled, i s tebou to bylo naposled, Tomáši, bylo by to s tebou naposled... vyschne mi přitom v krku, ale vzchopím se a jako furiant říkám: vždycky je to naposled, vždycky to musí být naposled, ale jávímjávímjávím, říkám rychle a přiškrceně, já vím, nemám prostě právo o tomhle mluvit, a mozkem mi proletí fronta myšlenek na téma, jestli jsou některé cesty správnější než jiné a pokud ano, donutí mě jít po těch lepších jenom syrové utrpení?, ptám se, ptal jsem se včera Niny, jestli zná z psychologie něco o sběrné katarzi - pořád nevím, jestli jsem si ten termín opravdu sám nevymyslel, mám na mysli ten odraz ode dna, když už je mi hodně špatně a to, čím jsem, se rozpadlo, a už nemám nic, už nechci mít nic, už nemám sílu něco mít... a pak zničehonic, z toho ničeho, z toho ultratěžkého bodu, té tečky s neskutečnou hustotou... chce se mi říct hustotou existence, ale já nevím, co je to existence, nemám to jak zjistit - jak můžu podat sám sobě důkaz existence? - ptal jsem se Niny, jestli ví něco o sběrné katarzi, o tom sbírání sebe z popela předchozího, které už není, protože shořelo, protože oheň bolesti byl tak velký, žár byl vysoký, že i sám oheň sebou vyhořel, tak jako smrt sama sobě utíká a utéct nemůže, jaké to bude, smrti...? - říkal mi jeden tajný biskup, že věří v abcedu, a jak věří v omegu, musí věřit v alfu - a omega je, protože jsem já, říkal ten biskup, protože nemohu nebýt, říkal, proto nemám nejmenší obavu v sesazení alfy z trůnu, říkal mi příliš důrazně - ptal jsem se Niny na sběrnou katarzi, protože jsem zrovna po schodech jedné z nich stoupal, znovu jsem se z nikoho rodil do sebe, smála se, to fakt nevím, cožéé? – smála se, Bože, jak ona se umí smát, musel jsem jí to říct do sluchátka, ale neumím telefonovat, neumím být zábavný po telefonu, ani po videotelefonu bych neuměl být zábavný a rozesmát jí, bavit jí, ano, aspoň bavit... musel jsem jí říct telefonem, víš, že máš strašně krásnej smích? - bylo to slizký (napsat bylo to s l i z k é by bylo ještě víc slizký) - a nadávám si: mlč, debile, mlč MLČ! ...a zatímco si nadávám, olověné vteřiny - ten konverzační nihilismus - se prodlužují, ale Nina je milá, začne něco říkat, je milá, má milý hlas, zajásám v duchu, chci jí říct, že má milý hlas, ale udržím se, naštěstí chvilku něco povídá, takže můžu navázat, to ležím v koupelně na podlaze, na té pěnové předložce, říkám si, jak příjemně hřeje, vůbec máme v koupelně hodně teplo, každý nemá v koupelně takové teplo; Nina říká - spíš pološeptá, už aby bylo léto... léto ve Francii, ležet tam na zemi a koukat se v noci na hvězdy... jaké by bylo ležet na horké zemi, říká; říkej to, říkej to!, myslím si a nahlas říkám: a poslouchat ty jejich francouzský berušky jak cvrkaj... říkám si v duchu, to se mi povedlo, to bylo docela vtipný, tomu se zasměje, a Nina se opravdu zasměje, to vím, když něco řeknu, že se tomu budou ostatní smát, mám v tom jistotu, stejně jako mám jistotu, když řeknu něco trapného, tak už vím, že jsem řekl něco trapného a dalších dvacet vteřin bude nepříjemných, ale přesto řeknu něco hodně trapného, i když vím, co bude následovat, když jsem plný trpností nedovedu se ovládnout a jsem trapný, stejně jako, když jsem plný dobrých vtipů, tak se taky neovládnu, Tomáš musí na scénu, aby říkal něco vtipného a mě tím oslavil, abych já byl středem pozornosti, ale jen jakoby mimochodem, zásadně mimochodem, ale nakonec zcela jasně, v tom nesmí být pochyb, že já jsem ten, kdo je strůjcem oné veselé situace; všechno je to pečlivě připraveno za jediným cílem, aby Tomáš oslavoval a já mohl pozorovat a domýšlet si, že publikum si špitá: vidíte? jeho oslavují! - jsem většinou ve společnosti dost zábavný a tím víc mě zneklidní, když vím, že nejsem zábavný, umím být jen zábavný, neumím být nezábavný, nebo vůbec jiný než zábavný, což mě často uvádí do protivných situací, když opravdu zábavný nejsem; musím být zábavný, je to víc mluva, má řeč, víc než exhibice, cítím se normálně, když vím, že ostatní bavím, o to hůř mi je, když vím, že by bylo dobré být zábavný a vím, že to nepůjde, jako když bubeník začne přemýšlet... Nina zase něco mluví, já ji ale nemohu poslouchat, musím myslet na to, že musím být zábavný, takže když se odmlčí, tak nevím, co říkala a nemohu reagovat, vůbec nevím, o čem těch několik vteřin mluvila, jen vím, že musím rychle říct něco zábavného, takže něco řeknu, například: no jo, no, to je... a umlknu, potí se mi ruce, jak úporně přemýšlím, čeho se chytit, jak udržet ještě chvíli, ale chytí se ona – chvilku před tím na mě volala dcerka z ložnice, abych jí hladil zádíčka, a já jsem jí řekl, za chvilku přijdu, trumperíku, řekl jsem jí trumperíku! – nenapadlo mě žádné jiné něžné oslovení pro pětiletou holku, než trumperíku, trapnost, trapnost! – Nina mi říká, tak už za ní běž a já říkám no jo, půjdu a říkám tak čau a dobrou noc a nebetyčně protahuju ty pozdravy, já co umím tak vtipně se všemi jinými lidmi loučit slovy loučit se nebudeme, stejně se už za rok zase uvidíme, nebo už se nikdy neuvidíme, tak co bychom se loučili, nebo sbohem, ach!, anebo pojď na má prsa, luzná bohyně!, a tak všelijak podobně, protože přitom hraji roli baviče, všichni se smějí tomu, jak to rychle všechno dělám, jak rychle reaguji, jak vtipně odpovídám a nedávám prostor nikomu jinému, ale co oni vidí, to není veselí, ale trans klauna v křeči, v němž chybí pocity... (díky jednomu Slovákovi jsem si někdy loni v létě v hospodě, kde jsme seděli - já, ona a on (a jediná ona věděla, a seděla mezi námi jako na trní, a každý z nás dvou si myslel, že ona sedí na trní právě kvůli němu, a kvůli tomu, co se stalo mezi ním a ní a z ohledu na toho druhého, pěkně nás oba vypekla, všichni tři jsme se opékali na svých rožních, jen ona se pekla zároveň na dvou...) -, díky tomu slovenskému mistrovi smutných scének vedoucích k veselí jsem si uvědomil, že i já jsem vlastně smutný klaun - bože, jak jsem až do toho loňského léta nenáviděl tohle klišé smutný and klaun; - já jsem ten smutný kašpar, co má na krajíčku, už bylo na čase to přiznat... ten Slovák řekl: som smutný šašo, nič viac, toto je moja najpoužívanejšia herecká póza, a usmál se, pousmál se koutky úst a v očích měl troud a já si řekl: sakra to znám, to jsem já, narkoman cizího smíchu...) houpy z transu do trhání vlasů chlupů houpy do vyškrábání všech mých dnešních lupů, hou ze skluzavky pomalu do svahu infarktu, který čekám kolem poledne v červenci, až se bude po polích jak mátožná polednice válet kouř z největší nerez sušičky pilin v Evropě, na kterou koukám z okna, když se vykloním na severovýchod...
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

31.05.2007 10:17:22Helča
UF...(nic trapnějšího mě nenapadlo)
chce to oddech než budu číst dál, a to já budu
*
31.05.2007 10:16:31Helča
UF...(nic trapnějšího mě nenapadlo)
chce to oddech než budu číst dál, a to já budu
*
01.11.2005 00:00:00UfoTofu
*
26.07.2005 00:00:00Markel
Taky se koukám na nerezovou čističku, ale musím pohlédnout z okna jižním směrem, šílím z toho "zdravého" kouře, tvoje povídání mne dost vzalo, obsahově i formálně, zase jednou, jako bych věděla beze zbytku, o čem to je, nestává se mi to často, pro mne jedno z nejlepších tady na P - T
20.06.2005 00:00:00Bacil
tak jsem se k tomu konečně dostal, je to naprosto fenomenální... a ten začátek mě dostal, tím, jak je pro mě zrovna dneska nějak aktuální...
10.06.2005 00:00:00Armand
bez oddechu hermite ... *V*
23.05.2005 00:00:00Yeziiinka
Musím si víc vybírat chvíle, kdy číst Mihlavu... teď je mi smutno, velmi. A taky hořko a marno. A blízko.

Tohle Vás moc neumí... *****! Ty bezvýhradně dobře.
18.05.2005 00:00:00Er
... pobryndal som sa
16.05.2005 00:00:00Bix
odnášam si domov na papieri...
16.05.2005 00:00:00Markéta
bohužel četla jsem to zcela v pohroužení, takže teď ze sebe žádnou hlubší kritiku nevysoukám :-)

jen***



|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.