Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mihlava 5

25. 05. 2005

4600

Autor

hermit

pětka

v transu jsem seděl u Miny v pokoji na válendě půldruhého metru od ní, v jejím pokoji na její válendě a ticho bylo tak sebe plné, že se dalo krájet, záclony filtrovaly slunce zvenčí a vnitřní vzduch s vůní potu a všechno ustalo a dokonce i voda ve splachovači za stěnou přestala crčet a Mina s přimhouřenýma očima a svým úsměvem Kleopatry tiše řekla: takhle ticho tady nikdy nebývá, aby nebyl slyšet ani ruch z ulice, chtěl jsem si to ticho vystříhnout z obdélníku jejího pokojíku, utopit se, jak bych ji probůh mohl nemilovat, ptal jsem se... a věděl jsem, že tady se opakuje část mého života, ne celá, jen některá jeho sekvence přichází znovu a když se neponížím do popela sám před sebou, že ji nerozpoznám a unikne mi, možná už navždy... nezabývám se příliš často zánikem pomyslným i skutečným, bezodkladným, páchnoucím po potu za okny, která se v podkroví neotvírají? protože mi málem zemřela postava z tohohle románu, mého prvního románu, říkám Mině, ta postava jsi ty... protože si nevymýšlím její osudy, píšu jen to, jak jsem ji vnímal, co řekla, jak se tvářila, jaké udělala gesto, jaké gesto jsi udělala ty... bál jsem se, že už se neuvidíme a to by byl konec té postavy, neměl bych ji čím naplnit, musel bych ji nechat zemřít v knize, jako bych musel nechat tebe v sobě, říkám Mině... začala se smát a povídá, že by bych možná mohl nechat tu její postavu usnout a probudit ji až na konci knihy; to by šlo, napadlo mě, když to bude třeba, nechám ji usnout, pravím s ulehčením umělce, kterému se v půli léta dostalo pít, a třeba už tu postavu v knize pak neprobudím, říkám, ale nemohu život tvé postavy nahradit životem jiné postavy, nedokázal bych si prostě vymyslet něčí život, jsem jenom opisovač toho, co vidím... jak muselo být asi těžké někdy tenkrát napsat první báseň? – napadlo mě... s tou barmankou jsem mluvil předevčírem v non-stopu U Kelta, pajzlu pod kavárnou Eelektra, podniku s rudými boxy, co býval nóbl, co kdysi býval kavárnou, v baru, kde se schází ti, co nemají kde spát a kde se rvát, dvě hodiny po půlnoci se barmanky (pamatujte si, je v černém triku, menší postavy, velká ve výstřihu z poloviny nahá prsa, a opovržení na rtech jako zbraň) po pár pivech ptám, nebot se musím opít, abych se začal ptát na málo vtipné věci, které mě nepřiznaně zajímají, ptám se, jaký je to bejt tady barmankou? nic moc zajímavýho, řekla do zívnutí, seděla na stoličce pod barpultem a už chvílemi odpočívala, protože v baru bylo skoro prázdno, neboť noční šichta ještě nenastoupila, chtěla jsem poznat spodinu, tak jsem šla mezi spodinu a už toho mám plný zuby, povídá, měla unavený oči, horní víčka jako oponu, čekám už jenom na vízum do Ameriky, říká, mám známý v Nevadě a jestli mi to vízum dají, všechno tady nechám, nechám tady i svýho přítele, jestli nebude chtít jet, a pojedu sama, už toho tady mám po krk, každou chvíli policajti, střídají se tady feťáci, socky, kriminálníci, do toho divný zazobanci, který si myslej, že tady dostanou bůhvíco, a když to nedostanou, hrozně se divěj... hlavně některý dámy, povídá, ale už jsem si zvykla na ně kašlat, nevnímám je, odmakám si svoje, ale stejně na to nemám nervy, občas na mě někdo vytáhne nůž nebo bouchačku, jsem tu dva roky a už bych ráda někam vypadla, je mi pětadvacet a nemám nic: nemám peníze, nemám kde bydlet, a řekla: tady se tvářím drsně, protože ty lidi tady jsou mi docela fuk, řekla a zívla, jsou mi uplně fuk, a proč tě to zajímá, jaký je bejt barmankou, otočila hovor a podívala se na mě a já říkám, že sbírám příběhy, zkouším psát knížku a zajímají mě lidský příběhy, protože můj život není zajímavej, proto poslouchám cizí příběhy a žiju v nich cizí životy, říkám, ale můj život není ničím zajímavej, povídá, z toho příběh neuděláš... není to divný, zeptala se, a zapíchla mě pohledem, není divný navazovat kontakt tím, že někomu řekneš, že sbíráš příběhy a ptáš se na jeho život? to je fakt divný tahle navazovat kontakt, řekla znovu, opřela si čelo o dlaň a kouřila na stoličce jednu za druhou, koukala na mě a vrtěla hlavou a o kývala hlavoum, jako kdyby o tom snad přemýšlela, točila piva a vařila kafe ve strojku a občas chodila odemykat dveře lidem, co přicházeli sedět do baru, ale v tuhle dobu už jich chodilo jen málo... tenhle svět nemá smysl, když o tom tak přemejšlíš, lidi by spolu měli snášet všechno dohromady, chvíli se milujou, pak se rozejdou nebo rozvedou a furt dokola, a ve skutečnosti jsme každej sám... a tobě se to daří?, ptám se jí (o dva dny později jsem si uvědomil, že v tu chvíli jsem si s ní nepovídal, ale vedl interview) a ona stiskla koutky, zabořila se očima do břicha barpultu, vyfoukla kouř a řekla ne, a někdo zabušil na dveře, to přišel zrzavej kostnatej chlapík se psem a psovi přikázal lehnout vedle stoličky na zem na šálu a pes si lehnul a chlápek se otočil ke mně a povídá: nazdar hipízáku, jaktože tě neznám?, a já mu říkám: ale já tebe znám a ty mě taky znáš, jenom se blbě koukáš po lidech, to už jsem měl zase o dvě piva víc, a jubox pořád hrál náhodný výběry, sexy for my head, pak jsme vypili trochu kořalky, kterou jsem nechtěl, protože jsem tušil, že mi bude zle, ty vole, kde já mám vlastně lístek? bude lepší se zase preventivně vyblejt za mostem u hasičárny v křoví, jenže ty vole, voni tam ty křoviska už vyřezali, to tam bude vidět, říkal sem si, bude mi blbě, už dlouho jsem toho tolik nevypil, ale eště mi je dobře, je mi výborně, už se mi ani po cigaretě nezavíraj voči, chodit se psem do hospody, to se mu tady asi musí líbit, říkám si rychle, tomu čoklovi, dej si se mnou hipízáku, říkal ten vychrtlík... a naklopili jsme do sebe čerta, ten hnůj, já tě znám, ty seš pener, říkal sem mu, ty pičo, bejvávalo, ale máš postřeh, říkám, sloupy na Bílým, tak asi pět let zpátky, a směju se u toho jak kokot a on taky, a začal ukazovat zuby a házel hlavou jako postava ze Southparku, říkám: fixy - a dneska už po nich neni ani památky, už na to mrdám, na všechno mrdám, říká von a mě napadá, že už vůbec necejtím kouř v plicích, to je super, chci bejt alkoholik, daimon alcohol, převaluju si ty slova v duchu, na tebe, penere, objednávám ferneta, všechno je dost jednoduchý, když se rozhoduješ mezi rumem, fernetem, vodkou a jakýmkoli pivem, chodíš sem?, ptám se toho zrzavce a von se zařehtal, jako když rachotí korále ve sklenici, chodím sem, protože bydlím dvacet kroků odtud, já bych nechodil do hospody, kterou bych měl u baráku, říkám si, rumem ho předejdu, říkám, že si dáme rum, říkám si, že čím víc rumů, tím míň smrděj, hlavně už ne čerta, objednávám tři rumy, ale prsatá slečna si nechce dát...

1 názor

Helča

31. 05. 2007

Československá literární komunita

Mihlava 5

Autor

1 názor

Sdílení