Vězeň

Zamknul domovní dveře a po úzké cestičce zamířil ke svému autu. Parný letní den se už hlásil o slovo. Další den, kdy musí do té zatracené práce. Ano, povolání vězeňského psychiatra nepatří k těm, co by člověka těšila. Chodit do cel, kde vrazi, násilníci, psychopati a další odsouzenci pykají za své činy. Navíc s tou nemilou povinností pronikat vězňům do hlav a snažit se pochopit motivy jejich hrůzných skutků.

            Nastartoval motor a vydal se směrem k okraji města. V rádiu dohrála nějaká píseň a na řadu přišlo počasí. Kdyby tak přišla bouřka! Ale to ne; meteorologové předpovídají další krásný teplý den a nebe bez mráčků. Koho může potěšit, když je pětatřicet ve stínu? Ještě štěstí, že ve vězení bývá příjemný chládek. Rozpačitě si uvědomil, že se dnes přece jen těší, až se za ním zavře brána věznice.

            To ale již vjel na parkoviště, odkud rychlými kroky zamířil do své kanceláře. Sláva, je tu chládek – to hned zvedne náladu. Usedl za stůl, aby si přečetl program dne. Jen tři sezení, to je dobré. Počkat, dnes přibude nová ovečka do vězeňského stáda. Několikanásobný vrah. Hm… Normální člověk kolem čtyřicítky, kterému jednoho dne prostě přeskočilo, postřílel manželku i dvě děti, potom si vyšel do parku a tam střílel po kolemjdoucích lidech. Dříve netrestaný, bez sklonů k agresivitě, údajně bez rodinných problémů, bez závislosti na alkoholu nebo drogách. Podle sousedů klidný, tichý, spořádaný muž, který pomáhá stařenkám přes silnici a pravidelně chodí do kostela. To jsou věci…

            Odložil složku se záznamy, opřel se zády o židli a zamyslel se. Jak někdo může vzít jen tak pistoli a chladnokrevně zastřelit tolik lidí? Co se mu v hlavě tak šeredně pokazilo? Tenhle případ bude zaručeně zajímavý. No, uvidíme.

            „Nechápu to. Podle záznamů jste až donedávna žil spokojeným životem. Co se stalo?“

            Muž s pouty na rukou seděl na židli a tvářil se nepřítomně. Na otázku nijak nereagoval. „No tak, povězte mi něco! Nebo tady chcete celou dobu jen sedět a tupě zírat do zdi?“ Tolik doufal, že se od toho šílence dozví něco zajímavého. A on tu jen zaraženě sedí… „Jestli se mnou opravdu nechcete mluvit, skončíme; a Vy se můžete vrátit do cely.“ Naznačil, že chce odejít. To někdy zabírá…

            A zabralo i tentokrát. Vězeň pomalu zvedl hlavu a podíval se na psychiatra. Ten se znovu usadil na židli. „Nebo si přece jen chcete promluvit?“

            „Stejně je to jedno. Klidně si pokecat můžeme. Teď už o nic nejde.“ Řekl to tak podivným hlasem, až tazateli přejel mráz po zádech.

            „Jak to myslíte, že už o nic nejde? Prý jste během soudu neřekl ani slovo – ani vašemu obhájci. Proto si myslíte, že nyní již je to jedno?“

            „Ale ne, nic jste nepochopil. Váš soud je mi ukradenej.“

            „Tak o co jde? Pomozte mi, ať Vás mohu pochopit.“

            „Ale to ani nemůžete chápat!“

            „Aspoň se pokusím. Hezky mi povězte, co se toho dne stalo. Třeba Vám budu schopen nějak pomoct.“

            „To sotva. Ale když o mou zpověď tak moc stojíte… Mohu se zeptat, kolik je hodin?“

            „Hodin? Bude půl čtvrté. Proč se ptáte?“

            „Jen abych věděl, kolik zbývá času.“

            Psychiatr se pousmál. „Spěcháte snad někam?“

            „Já? Ne. To vám všem se krátí čas.“

            Nedovedl vysvětlit proč, ale znovu ho zamrazilo. Vždyť už přece slyšel od vězňů tolik nadávek a výhružek; tak proč má divný pocit právě z tohoto muže? Čím je on výjimečný? „Přestaňme se bavit o čase. Chci poznat Váš život.“

            „Jak si přejete. Takže chcete, abych řekl, proč jsem pomohl sprovodit ze světa ty lidi. Dobrá…“ Narovnal se, opřel se o opěradlo židle a zamyslel se. „V noci před oním dnem jsem měl vizi. Ležel jsem potmě v posteli a tu se mi zjevil anděl. Vypadal přesně jako ti na obrazech v kostele – celý v bílém, roztažená křídla. Byl nádhernej, opravdu! Řekl, abych se uklidnil. Měl takovej zvláštní melodickej hlas.“

            Psychiatr si začal dělat na papír poznámky. Muž se zarazil a zeptal se: „Co si to tam čmáráte?“

            „Jen pár slov. Vypíšu si několik bodů, abych při příštím sezení věděl, o čem jsme se bavili.“

            Pacientovi se zkřivila tvář do podivného úšklebku. „Příští sezení? Kašlete na to, žádné příští už nebude!“

            „Nebudu se s Vámi hádat. Vadí Vám to psaní?“

            „Ale ne, nevadí. Jen říkám, že je to zbytečný.“

            „Mně to zbytečné nepřipadá. Jestli tedy dovolíte, dělal bych si poznámky dál.“

            Muž pokrčil rameny. „Jak je libo. Kde jsem to skončil? Aha, u anděla. No, potom, co jsem se vzpamatoval ze šoku – to víte, anděla nepotkáte každej den – a trochu se uklidnil, přirozeně jsem se ho zeptal, proč přišel. On se mi zadíval do očí a řekl, že je poslem samotného Boha. Ten nahoře se prý už nemůže dívat na tenhle svinskej svět; na to, jak lidstvo porušuje všechny morální zákony i samotný desatero; a že se chystá zničit svět. Prý to není poprvé a nejspíše ani naposled, co vyhubí život na Zemi.“

            „Takže bude další potopa světa? Jako v Bibli?“

            „Zřejmě.“

            „A jakou to má spojitost s Vámi? Vybral Vás, abyste postavil archu?“

            „Archu ne. Prý si mě vybral jako reprezentanta celého lidstva. Pokud dokážu prožít jeden den, aniž bych porušil jediný Jeho zákon, prokážu, že si lidstvo zaslouží další existenci.“

            „Začínám té Vaší vizi rozumět. Ale… Proč jste tedy spáchal ty vraždy? Vždyť tím jste nás nejspíše všechny odsoudil k smrti!“

            „Když jsem se to ráno probudil, byl jsem pevně přesvědčen, že úkol splním a lidstvo zachráním.“

            „Tak co se zvrtlo?“

            „Víte, ze zvyku si každé ráno čtu u jídla noviny. Přečetl jsem je i tentokrát. A musím říct, že se mi z těch zpráv udělalo špatně. Samý války, teroristický útoky, hladomory, chudoba a nemoci… Přemýšlel jsem, jestli vůbec má cenu tu naši civilizaci zachovat. A dospěl jsem k názoru, že ne.“

            „To chcete říct, že jste se rozhodl zničit lidstvo tím, že spácháte co nejvíce hříchů?“

            „Přesně tak. Vstal jsem od snídaně a došel pro pistoli. Zbytek jistě víte z mé složky.“

            To, co slyšel, psychiatrem otřáslo. Ne to, že by uvěřil v anděly a v blížící se konec světa. Ale že někdo může jen kvůli snu a ranním novinám povraždit vlastní rodinu. Najednou chtěl být co nejdál od tohoto šílence. Zmohl se jen na tichou omluvu a vypotácel se ven z místnosti.

            Zamířil do své kanceláře. Tam si sedl, nalil do sklenice vodu a snažil se uklidnit. Po tolika letech praxe by se mu přece nemělo stávat, aby ho nějaký pacient takhle rozhodil. Za chvíli se již zase cítil lépe. Ale řekl si, že zbytek sezení už neabsolvuje. Příště se na toho bohem vyvoleného blázna pořádně připraví.

            Podíval se na hodinky. Skoro pět. Lepší asi bude, když pro dnešek skončí a pojede domů. Zbytek práce může udělat jindy.

            Cítil, že se mu opět vrací energie. Zvedl se ze židle a vyšel z kanceláře.

            Přijel ke svému domu. Vystoupil z auta a zadíval se na zapadající slunce. Na obzoru se začínala tvořit mračna. Zaradoval se. Tak přece jen se ráno v rádiu spletli. Bude pršet! Zítra bude určitě příjemnější počasí. Plný dobré nálady vešel dovnitř.

            V dálce zahřmělo. Obrovské temné mraky zabraly celé nebe a zastínily slunce. V těch mracích bylo dost vody na opravdu vydatný déšť. Na déšť, který měl trvat celých čtyřicet dní.