Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Mihlava 6
datum / id16.06.2005 / 166347Vytisknout |
autorhermit
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno2073x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
šest-ka
Mihlava 6
- on sbírá příběhy, říká už trochu chraptivě barmanka a prstem na mě ukazuje, a zrzavec se chechtá a huláká, že jeho život je na posrání, dva roky jsem si nastřeloval perník, nastřeloval jsem si všechno, co šlo, brumlá, a pak jsem přestal, protože s perníkem se dá jen chcípnout, protože když si nemáš co šlehnout, tak seš zelenej, bleješ, sereš, chcípáš a pak se nastřelíš a teprv pak zase normálně funguješ a tak je to každej den... hele zeptej se mě na mou knihovnu, hipízáku, a dostaneš infarkt, povídá ten kostnatej borec a vykládá o patnácti knížkách, co má u postele... a barmanka, jak sedí na stoličce, koukne na mě a povídá: to je děsný, já tady furt sedím a koukám do blba, a přemejšlím, jak bych to natočila, kdybych já točila nějakej film, nebo psala knížku, já se z toho fakt podělám, to sou nápady, zavrtí hlavou a dlouze potáhne z brčka, má moc pěkný tělo, vidím, jak se tam tak na tý stoličce protáhla, a to už jsem fakt našrot, tancujeme kolem barpultu, hulíme, něco sajeme, barmanka se nám chechtá, počítá tržbu, my furt tancujeme a mručíme s Kobejnem, se zrzounem si vyměňujeme čepice a já píšu svý telefonní číslo na papírek a barmanka se mě s věcnou netečností ptá, co to je, já něco huhňám, ona se směje a pak přichází uklízečka, začíná svítat, v putyce jsme tím pádem čtyři, a my se zrzkem a jeho fenou platíme a potácíme se ven... v ulicích vržou trolejbusy a lidi jedou do práce a vrací se z noční, nastupuju do nějakýho autobusu a za chvíli jsem doma a říkám si, že je dobře, že budu moct půl hodiny spát, protože v sedm vstávám, jenže šéf mě z tý malárie budí o půl desátý nevím kolikátým telefonem, ale to mi tolik nevadí, jako to, že Tina nepíše a nevolá, a já mám strach, že jí budu muset nechat zmizet z tohohle textu... a Tina se tý noci v jiným městě zlila tak, jako já, to mě pobavilo, nepiju, nedělá mi to dobře na ekzém, řekla mi, když jsme se onehdy sešli poprvé; to byl můj obraz posledních dvou let, řekla mi dnes, už jsem ho musela trochu zrušit, už mě to svazovalo, chechtá se, a já se tetelím, s ní, v pokojíku pod dohledem sedmnácti malých hliněných buddhů... když se loučíme, obejme mě a já ji přitisknu a přiblble a štastně ach zasípu: dotýkáš se mě... a zase na větvi a doufám, že si toho nevšimla... a já si nevšímám, jak letí čas; tobě, milý čtenáři, uběhla desetina vteřiny, mně tři měsíce; když už si tak pateticky povzdychnu, budiž mi právem věčnou ostudou, že je to zde zaznamenáno ach navěky; máme začátek března, a všichni co spolu bydlíme, jsme nemocní; v domě je večer a začíná vládnout spánek a zdá se, že tahle noc by se mohla obejít bez vstávání, jenže dítě začne hodinu před půlnocí blinkat a beznadějně blinká každou půlhodinu až do rána, všude voní zvratky a kruhy pod očima jsou měsíční srpky; protože to malý ubrečený chumlátko po odpoledni v bazénu povečeřelo u televize žíravou kofolu a když o půlnoci zakřičelo: bolí mě hlavičkááá!!, mysleli jsem si jen chvíli, že ji opravdu bolí hlavička, zvratky postupně špiní po peřinách, plyšovým medvědovi, prostěradle, matracích, pyžamu a kobercích a linoleu jeden lavor, postupně špiní i misku a hrnec a další pyžamo a dva ručníky a to je chvíle, kdy se potřebujeme a jsme si sobě rádi; pak se koukám oknem, jak kupodivu svítá a ranní pološero na mrtvý ulici ředí ta bledá chvíle na úlevný cigáro - a to už je den, co má pod okem vrásku ubývajícího měsíce; básně jsou tlačítkem u nemocniční postele, houbou, která vstřebá ztuhnutí žláz pod krkem, když držíš blinkající patnáctikilový tělo a přemýšlíš, jestli je pohotovost dneska na zubním, nebo na chirurgii... aspoň se jak jindy nezvažuju na váhách, třeba proč si neumím hrát se svým dítětem, proč neuměl jsem, proč jsem ho nemiloval?? protože jsem byl a jsem dítě, jsem teď; v pěti letech jsem snil, že budu šéfovat zločinecký bandě a o nocích jsem měl sny, že jsem ledovej zlosyn a střílím nepřátele, k nimž jsem necítil nepřátelství, necítil jsem nic, prostě jsem je likvidoval, jako mlátí koule kuželky, jako se smývá nečistota; padali bez hlesu, káceli se bez krve, a mě těšilo, jak bezbřehou mám za tmy moc; každýho sejmu, ovládám svět, kterej vůbec neovládám, svět pro mě končí řekou a skladem skruží a skládkou a obrovským a krásným rezavým vrakem pragovky s nápisem ABBA...
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

18.06.2007 16:43:18hermit
po letech děkuju za čtení*
:-)
31.05.2007 10:42:15Helča
Armand: Nakonec je to život co pomáhá životu.
-- asi se tu dopuju
31.05.2007 10:39:35Helča
takže záměr Nina - Mina - Tina- ...

01.11.2005 00:00:00UfoTofu
*
neuveritelne smutne...
22.06.2005 00:00:00Yeziiinka
Takhle umíš jen Ty... jdu na sedmičku*****
20.06.2005 00:00:00Bacil
*
17.06.2005 00:00:00Er
jednou jsem takhle po plném večeru přespal na Kampě, bylo ráno a já jsem si myslel, že jsem se stal básníkem... napsal jsem to do slohové práce i s tím, jak mě ráno očuchával pes a jak jsem blil do Čertovky. Bylo to plné ráno, protože jsem ho cítil v kostech a věděl jsem, že žiju a že se nikdy ničím nedám spoutat... a víš co? češtinář mou práci oznámkoval přesně podle gramatických chyb a přešel moji práci bez komentáře a tak jsem zase zapochybloval, že jsem básníkem. Byl to moc dobrej češtinář ale by taky ignorant a blbec. Všichni ho měli rádi i když o Kafkovi se jednou nechal slyšet, že to není literatura. Možná mě vynechal spolu s Kafkou. Právě teď objevená souvislost mi lichotí. Proč to píšu? Jako že jsem taky blil a taky jsem byl pozvracenej když jsem řídil auto a Kubáč na sedačce za mnou se nějak napřímil a napustil mi zezadu teplý obsah za triko. Proč to píšu? Jako že jsem taky kdysi žil. Jako že to znám. Že mi to něco připomíná. To jsme taky ještě bývali spolu. Ne to jsem nechtěl říct. Chtěl jsem říct. To jsme se ještě potřebovali.
16.06.2005 00:00:00Markéta
********************** :-)

16.06.2005 00:00:00Zly
průvan/ hodně koncentrovaná/ kávička
takový jakože román smrsknutý do antihmoty

podle mě jsi lenoch :-))
16.06.2005 00:00:00Armand
je to zvláštní, hermite, jak nám život jiných lidí pomáhá žít ten vlastní, nemyslíš? :) Nakonec je to život co pomáhá životu.

*****

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.