Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

C O P Y ( N E N A ) N I G H T

Výběr: Pisces
21. 06. 2005
14
0
7158
Autor
Kytiii

Mají mít otcové stejná práva jako matky, Maxi?

C O P Y ( N E N A ) N I G  T

 

Pozoruju bílou ještěrku, co se plazí po půllitru. Držím ho pevně pravou rukou a obracím ho proti slunci. Pěna, která se snažila uniknout, blaženě chladí rozpálenou pokožku. Mám obrovskou žízeň. Na teploměru na zdi rtuť vysměvačně olizuje číslici s trojkou na začátku. Chci se napít, a tak nedočkavě obracím sklo ke rtům. Nejsem však zkušený pijan, tudíž kýžený mok hrdlo nevlaží. Prskám smíchy pěnu mezi zuby.

Max sedí naproti mně a vážně si mě prohlíží. Vím, že se mu líbím, i když to popírá. Všímám si toho, jak mě zkoumavě přejíždí očima, když tancuju, když se směju, nebo když si čtu. Jak se mě dotýká pod jakoukoli záminkou. Vím, že miluje moje dlouhý světlý vlasy, a proto ho často provokuju, že si s nima hraju. Projíždím jimi prsty a na temeni načechrávám. Házím hlavou, aby se mi efektně rozhodily na zádech. Dráždí ho to. Vím, že rozpačitě zmlkne okamžitě, když si olíznu rty. Vidím, jak je nervózní, jak se celý klepe. Vzrušuje mě to, i to, jak se to všechno snaží zahrát do autu. Jak si hraje na kamaráda. Tak si taky hraju. Na kamarádku.

„Kdy budeš mít narozeniny, Neno?“

„Maxi? Děláš si srandu? Znáš mě už od tý doby, co jsme byli takovýhle prckové a najednou se zeptáš, kdy mám narozeniny?“

„Tyhle nedůležitý věci v hlavě nevedu.“

„Tak proč se ptáš?“

„Viděl jsem na internetu parádní erotickou pomůcku pro holky, a tak jsem si říkal, že by se ti, až zase pojedeme lyžovat s Lexou, mohl hodit!“

„Ty jsi nechutný prase!“

„Já vím,“ šklebí se protivně. Předhazuje mi Alexandru už několik let. Jeden jediný úlet, kdy jsme na baru trošičku víc přebrali a mě s Lexi nenapadlo nic lepšího, než začít kluky provokovat po holčičím způsobu. Max se tenkrát lehce přidal, ale já brzo vystřízlivěla. Do trojky se mi nechtělo.

„Hele, Neno, budeš zítra dopoledne doma?“ ptá se mezi loky. Po otázce má půlku piva v žaludku. Utírá si pusu, přimhuřuje oči a hypnotizuje mě. Během několika upřených vteřin se mu z útrob valí lví zařvání.

„Prase nechutný!“

„Těší mě, Max!“ stírá mě jako vždycky. Pokaždý naletím. Schovávám ve smíchu hlavu do dlaní.

„Neno, nahraj mi přenos ze sněmovny. Budou schvalovat zákon o registrovaném partnerství. Docela mě to zajímá, ale musím do práce.“

„Ale copak? Že by byl Maxík buzík? Že by tak dlouho neměl slečnu proto, že se mu líbí pevná mužná hruď místo oblých křivek dívčiných?“ Uhýbám výchovnému pohlavku. Max si vždycky myslel, že mě může pohlavkovat – výchovně, když je o tři roky starší. Dusím se vlastními představami. Ale Max je smrtelně vážný.

„Ne, to ne. Ani náhodou. Znáš mě. Sranda musí bejt a já jsem pro každou prdel.“ Kulím oči a prskám okolo sebe i na Maxe celý obsah loku.

 

Nena je moje přezdívka. Celým jménem Natálie Davidová. Hrozný jméno. Celou základní školu se mi děti smály, že až si vezmu nějakého Davida, neměla bych si měnit přímení. Ale alespoň se mi rodiče nechtěli mstít a nedali mi jméno ani po jednom z nich. Nechtěla bych být ani Matylda ani Egon. Táta se v mládí za své jméno tak styděl, že ho dokonce uváděl za přímení a nechával si říkat David. Ještě štěstí, že z toho vyrostl, nechtěla bych se jmenovat Natálie Egonová. S Natálií jsem docela spokojená a s Nenou taky.

 

„Maxi?“

„Ano, krásko?“ zvedá ztěžklou hlavu.

„Chci dítě.“

„Eh? Cože?“

„Jo, chci dítě. Mrňavý, voňavoučký děťátko, co dnem i nocí jenom řve, čůrá a kadí, jí a spí, přesně takový.“

„No a proč to říkáš mě? Máš přece Honzu.“

„S Honzou je to zabitý. Nerozumíme si. Každý si žijeme na vlastní planetě. Tak jiní. Mluvíme a neposloucháme se. Spíme spolu, ale vzdycháme každý pro sebe. Nedíváme se na televizi, ale pro televizi. Jíme a děláme, že si čteme. Vyhýbáme se sobě. A nepřipouštíme si, že to nemá budoucnost. Oba to víme, někde uvnitř to tam je. Ale ten stereotyp nám asi i vyhovuje.“

„Takže nechceš dítě s ním?“

„Nechci, aby mé dítě vychovával člověk, jako je on.“

„Chceš ho mít se mnou?“

„Neblázni. Ty přece děti nechceš. Jenom ti to říkám. Tak. Víš?“

 

Protější vila se topí v tragicky klišoidních červáncích. Z tý romantiky mě píchá u srdce. Mám zrovna ovulaci (zvláštní, že si to tělo myslí i přes to mega množství hormonů, co do sebe za měsíc naláduju), tak se neklidně vrtím na dřevěné lavici a rukou přilepenou k čelu si chráním zrak před umírajícími paprsky. Maxovi září tváře zdravou opilostí a přiblble se šklebí. Připadám si ještě nádhernější než obvykle. Mám chuť svádět. Ale ne Maxe. Na toho nejvíc platí, když se tvářím, že je pro mě tím nejposlednějším na zemi. Zvláštní psychologie, ale u určitého druhu funguje. Chlapi se dělí na dva základní typy. Na lovce a na ty, kteří si přejí být loveni. Logicky, informovaná dívka u prvního uspěje tím, když bude hrát upejpavku a u druhého, když se změní v lačného dravce. Měla jsem tu čest již s oběma a z vlastní zkušenosti musím říci, že lovci jsou pro život použitelnější, ačkoli jejich pud je občas zavane i do jiných hnízd, všeobecně jsou pro ochranu toho svého hlavního stanu vybaveni nejlépe. Max je tedy lovec. A jako správný lovec nesmí mít pocit, že je jeho kořist příliš snadná. Paradoxně se tedy kořist stává dominantním partnerem, jelikož sama určuje míru obtížnosti a tudíž i svou cenu za dobytí. Čím těžší je dobývání a odměna vzdálenější, tím sladší a trvanlivější nakonec je.

„Neno, nezapomeneš na ten přenos v televizi, viď?“

„Neboj. Taky jsem zvědavá jak to dopadne. Doufám, že už jim dají konečně pokoj. Vždyť ta jejich čtyřprocentní odchylka je přirozenější než víra lidí v Boha.“

„Já bych jim taky to registrovaný partnerství schválil. Ať se žení, teda vdávají, nebo co se oni vlastně to… Jen bych jim nepovolil adopce. To už si, myslím, je moc.“

„A já bych jim povolila všechno. I ty adopce. Proč by si nemohli z nějakýho ústavu osvojit nechtěný dítě. Podle mě, je rodina lepší než ústav.“

„No to teda ne! Jsi se zbláznila? Dítě má vyrůstat v úplný rodině. Mít mámu a tátu a ne dva táty nebo dvě mámy. Vždyť to není přirozený.“

„Nemáš pravdu. Pro dítě je nejdůležitější vyrůstat v rodině s láskou a je jedno, jestli ho tou láskou zahrnou dva tátové.“

„Cože? A jak jim asi bude říkat. Táto a táto? Nebo strejdové? To si pak do života odnese model rodiny, kde neexistuje matka!“

„Vždycky je v tom vztahu jeden dominantnější a druhý submisivnější. Tudíž suplujou mužské a ženské role, ač jsou pohlaví totožnýho. Stejně jako v každý jiný rodině jeden luxuje a druhej myje nádobí. Jeden vypráví pohádky na dobrou noc a jinej kontroluje žákovskou.“

„Tohle ale není správný. Normální je mít prostě mámu a tátu.“

„A nepřijde ti to nefér. Dvě ženský, co jsou lesbičky, si dítě můžou pořídit přirozenou cestou, že se jedna překoná, vyspí se s chlapem a dítě mají, ale dva homosexuálové tuhle možnost nemají. Těžko by přišli do baru, objednali drink sexy kočičce, kterou by odhadli na správnou nositelku ideální genetické informace a sbalili ji se slovy: - Hele, kotě, my jsme sice teplí, ale strašně moc si přejeme dítě, tak my si tě dáme, a ty nám za devět měsíců předáš mrně, co?“

„Ale to je rozdíl, jestli vychováváš dítě vlastní, nebo z ústavu. To dítě, který by bylo jedný z těch lesbiček, pořád bude její, ale z ústavu to je něco jinýho, to mi nevymluvíš.“

„To teda není rozdíl. Dítě jako dítě.“ Dlaněmi jsem potila do laku stolu obtisky. Pak jsme si oba shodně všimli shovívavého číšníka, co stál nad námi se spočítanou konzumačkou.

„Mohl bych vás požádat o zaplacení? My už budeme zavírat.“ Nechápavě jsem si rychle zkontrolovala čas na displeji mobilu. Jedenáct hodin a pět minut. Teprve teď jsem si uvědomila, že se mi vlastně chce na záchod a že mě docela tlačí zadek. Když s Maxem mi ten čas tak rychle letí.

 

„Lexi, snídani máš na stole. Zavolej mi, až dorazíš do práce. Já budu doma tak v pět, ju?“

„Ještě pusu, Neno.“

„Promiň, broučku,“ omluvný psí oči a tisknu vroucný polibek na její plné třešňové půlměsíčky. Vrní jak číča.

 

„Lexi?“ volám z předsíně a zatímco prsty u nohou hledám rozdělující tkaninu u žabek, prsty si upravuju stíny na pravém víčku, nějak jsem je přehnala.

S plnou pusou mi odpovídá: „Hm?“

„Pojedu dneska na chatu.  Potřebuju si pročistit hlavu.“

„Dobře, lásko! Tak mi akorát zavolej, že jsi v pořádku dorazila, jo?“

„Jasně! Pa pa.“

„Ahoj.“ I když ji nevidím, vím, že si olizuje ukazováček a znova a znova ho namáčí do tmavohnědé nutely úplně zabraná do článku v instinktu. Sedí si na pravé noze a levou kývá ve vzduchu. Vlasy ledabyle sepnuté sponkou na týlu, několik pramenů, které se uvolnily, jí lemují ostře řezanou tvář. Vztekle je lepivými prsty zastrkává za uši. Usmívám se, protože vím, že je rozkošná. Popadám kabelu přes rameno, kde mám věci na převlečení a spěchám do práce. Notebook mi pleská vztekle do stehna, když sbíhám ty tři patra, ale mám plné ruce, takže ho nemůžu nijak zkrotit. Už nechci nikam pospíchat.

 

Šéf je dneska zase na zabití. Řve na svou manželku do telefonu, že je mi trapně za ni. Chudák ženská mít takovýho společenského primitiva za muže. Mám strach mu ukázat i projekt, na kterém jsem měsíc pracovala až do noci včetně víkendů. Naštěstí právě pečlivost ho uvádí do klidu a na jeho brunátné tváři se snaží vykouzlit něco jako úsměv. Není moc upřímný nebo uvolněný, ale díky němu se cítím líp. V práci to balím mnohem dřív než obvykle. Loučím se chvatně a nemůžu se dočkat klidu zahrady. Představuju si, jak sedím sama v ratanové lenošce na verandě, pozoruju jak si vítr hraje s větvemi smrku, který jsem sama pomáhala sázet ještě jako malá holka, a který mě dávno přerostl o tři délky v silný samostatný a hrdý strom. Tůje, kterými je lemován plot, brání každému zvědavému oku, aby proniklo do tajemství anglického trávníku, do mého světa. Zatímco nechám proudy vzduchu šlehat tvář otevřeným okénkem auta, věnuju se víc vzpomínkám než řízení. Jsem v tomhle vážně hrozná. Ještěže mám takové štěstí a zatím se mi to nevymstilo.

„Čus prde, už jsem Tě přes měsíc neviděl, nechceš zajít na jedno? Bye Max.“ Zvedám koutky, když si čtu tuhle zprávu. Psal mi ji ráno, ale ještě jsem neměla za celý den čas si rozmyslet odpověď. Za volantem, který svírám levou rukou v jeho dolní části, si připadám vážně jako sebevrah. Sleduju střídavě silnici a displej, na kterém se písmenko po písmenku objevují pečlivě vážená slova: „Ahoj Maxíku, akorát jedu na chatu. Nechceš se stavit, je krásně. Zatím pa. Nena.“

„Za hodinu vyrazim :-)“ Přichází v zápětí očekávaná odpověď. „Maxi, Maxi,“ vzdychám.

 

Sedím na dřevěné stoličce, která je na hlíně dost vratká. Blízký les mi vypráví pohádku na uklidněnou. Do misky trhám hrozny rybízu. Jeden do misky, jeden do pusy. Za chvíli jsem úplně překyselená a mám rozedřený patro, ale stejně uždibuju dál. Koupu si chodidla v teplé a vysušené zemi. Voní žížalama. S prvním zlomeným nehtem sakruju. Zbytek nehtu ukusuju. S druhým už pokládám misku na zem, lehce vstávám a bosky běžím nahoru k chatě pro nůžtičky a všechny nehty jsou rázem majetkem odpadkového koše.  „Mám vás plný zuby!“ křičím ještě za nimi, než je nechám utopit ve tmě pod plastovým víkem.

 

Na trávník dopadají poslední známky dne. Zanedlouho se stáhnou za kopec, kterému tady všichni říkají Rozhledna, i když z něj pro vysoké stromy stejně není nikam vidět. Nechávám se lechtat do zad. Max mi bříšky prstů přejíždí přes opálenou pokožku břicha až k lemu plavek. Leží vedle mě na boku a usmívá se.

„Stýskalo se mi, kočko.“

„Neříkej mi kočko. Nemám to ráda.“

„Proč, proboha?“

„Protože všem šestnáctiletejm holčičkám říkáš kočičky a já nejsem jednou z nich.“

„Ale všechny hezký holky jsou pro mě kočky. To se jen tak říká.“

„Vymysli si pro mě něco originálnějšího,“ zubím se mu z blízka do obličeje.

„Neno, já jsem vážně hrozně rád, že tě znám a že jsme tak dobří kamarádi. Vyhovuje ti to taky, ne?“

„Občas a občas taky ne.“

„Jak to myslíš?“

„Tak jak to říkám. Občas jo a občas mě to štve a chtěla bych to jinak. Jsme na půl cestě nikam a to bych chtěla změnit, jenže nevím jak.“ Samozřejmě, že vím jak, ale nechávám ho trochu podusit. Hladím ho přátelsky po vlasech a zavírám oči na znamení konce diskuze. Mlčí a v hlavě mu to šrotí, vyhodnocuje se, převrací a obrací. Nelze jinak, líbá mě. Přes pružnou látku plavek se jasně rýsuje křivka vztyčených bradavek. Nevidí je, je uprostřed svého snu. Dneska ho trápit nebudu. Převracím ho na záda a tisknu jeho trup pevně mezi má stehna. Chce se se mnou prát. Štípu ho do naběhlých svalů na předloktí. Tolik se mi vždycky líbily. Stejně jako pevná brada s dolíčkem uprostřed. Beru ji mezi palec a ukazovák a drze si přibližuju jeho rty ke svým. Pootevíráme je současně, stejně jako přivíráme víčka a protáčíme panenky. Elektrický impulz způsobený letmým dotykem té nejcitlivější pokožky spouští erotickou smršť husí kůže na krku a nedočkavých prstů, které chtějí v jeden moment prozkoumat každičkou část těla toho druhého. Klekáme si a proplétáme prsty, neustále spojeni polibkem a hravými jazyky. Přejíždím mu přes hladká záda s vystouplými lopatkami a mohutnými rameny. Zbožňuju ten pocit, že je má dvojnásobné oproti těm mým, drobným. Nechávám si rozvázat tkaničku plavek, které se vzápětí jak ve zpomaleném filmu snáší na zelenou plochu. Zakláním hlavu a šimrám se vlasy v kříži. Nechávám ho prorazit lesklou cestičku od mého krku až k naběhlým bradavkám. Jeho citlivé velké ruce mě drží v pase, pomalu se sunou dolů, až s sebou berou zaháklé za palce mašličky kalhotek. Jsem šťastná.

 

Na podlaze pod látkou brčálově zeleného trička s vyšitou drobnou květinkou nad levým prsem, vrní bezmocně mobilní telefon. Ospalá tmavovláska se převrací přes okraj postele a poslepu osahává podlahu.

„Neno, Neno, zvoní ti telefon,“ šeptá si spíš pro sebe. Nikdo neodpovídá.

„Prosím,“ hlásí se stále polospící do sluchátka.

„Neno?“

„Nena tady není. Tady je Lexa.“

„Lexa?“ ozývá se z přístroje udiveně.

„No, Lexa, její holka,“ odpovídá už podrážděně s rozlepujícími se řasami.

„Její co?“

„Holka! Ty tupče! Co chceš?“ Oddaluje přístroj na vteřinu od ucha a čte na displeji jméno volajícího: Max.

„Tu, tú, tú,…“

„Blbec!“ ulevuje si Lexi nahlas.

„Kdo to byl?“ přibíhám udýchaně. Ruku s ručníkem zabořenou ve vlasech.

„Ále, Max.“

„A co chtěl?“

„Nevím, položil mi to, když jsem mu řekla, že jsem tvoje holka.“ Začínám se smát. Nahlas. Lexa taky. Padám k ní do bělostného povlečení a ona si pokládá hlavu na mé pevné zakulacující se břicho, které špičkami prstů láskyplně hladí.

„A co dělá dneska po ránu naše holčička?“

„Pěkně kope.“

„Bude po mámě, krásná a vychytralá.“ Zvedáme proti světlu naše levé ruce a se zalíbením si prohlížíme stejné prstýnky z bílého zlata, co se při úsvitu lesknou tak nějak jinak. Líp.

 

KONEC

 

 

 


Pisces
26. 11. 2005
Dát tip
bez komentáře výborná, T+V

wedle_vazy
09. 07. 2005
Dát tip
Jsem lovec, rád loven, čtu pohádky i kontroluji žákovskou a také jsme s Karlem chtěli baby, ale znáš to... t****

pozorovatel
03. 07. 2005
Dát tip
dobrej nápad a taky jsem se tu aspoň něco dozvěděl.. ale stejně nelíbí, no

evalota47
30. 06. 2005
Dát tip
Je to moje oblíbené téma,nesnáším když se dělají mezi lidmi rozdíly.I když fakt je,že dívče udělalo na Maxíka poněkud podraz-až mu to dojde a bude chtít svý dítko taky-hm to bude zajímavý,ale i tak líbí a Tip

Kytiii
30. 06. 2005
Dát tip
eva: Jsem taky zvědavá, jak to dopadne... A děkuju za čas i tip...

evalota47
30. 06. 2005
Dát tip
Můj čas je moje droga-číst a číst-a kdyby to šlo tak můj byt je zahlcen knihami a slovy a stohy zkopírovaných povídek a románů.Prostě vy pište a já budu číst a možná občas taky něco napíšu-pro mne je to velká škola i když mám takříkajíc padesátku na krku-a co já už za život přečetla-a jsem ráda,že i ti mladší taky čtou a hlavně píší a nnenechají se jen tak zdolat vší tou technikou a elektronikou a vidí také ty jiné věci a taky trochu život.No tak to vidíš,sem se pěkně rozkecala.Tak zatím .

Kytiii
30. 06. 2005
Dát tip
A já Ti děkuji, že čteš, co choré mozky naše za výplody zplodily... :o) Neboť lidé se naučili číst a psát, aby své dny na zemi vyplnili duševně krásnější činností než jen spát-jíst-vylučovat-množit se... jenže zanedlouho sklouzli k tomu, že píší a čtou o spaní-jídle-vylučování-množení... tudíž stráví stejnými činnostmi dvakrát tolik času :o)

evalota47
30. 06. 2005
Dát tip
To je fakt,ale o tom je život a aspoň se třeba dozvím jak tyhle činnosti zvládá třeba soused a nebo někdo úplně vzdálený a třeba se i přiučím jestli použít nějaký příhodný drahý přípravek nebo stačí něco levnějšího atp.Chi ,chi-to je samozřejmě fór,vždyť cokoli napíšeme někde muselo vzniknout,buď v naší hlavičce nebo jako zkušenost,příhoda ap. kterou jsme zažili na vlastní kůži,nebo někdo blízký.......a pak je tady úžasná fantazie mnohých z nás-vymyslet něco neuvěřitelného.Přiznávám,že čtu snad všechno co se mi dostane pod ruku,ale úsudek co si o tom kterém díle myslím mohu napsat asi jen tady,a řídím se více citem než redaktorskou strohostí-hodně dám na dojem a jak mě dílko zaujme-srdce je fakt na prvním místě,takže ať napíšeš cokoli já to přečtu a moje srdce ti řekne co si o tom myslí,i když to bude vypadat třeba jako blbý názor.

Kytiii
30. 06. 2005
Dát tip
určitě ne... pořád lepší než třeba: "špatná stylizace vět, neohrabané slovní obraty, nereálné postavy, dialogy..." atp... Ještě jednou dík

evalota47
30. 06. 2005
Dát tip
OK

Havranka5
27. 06. 2005
Dát tip
Pár dobrých postřehů tam je, kupř: Vždyť ta jejich čtyřprocentní odchylka je přirozenější než víra lidí v Boha.“ K "Chlapi se dělí na dva základní typy. Na lovce a na ty, kteří si přejí být loveni." bych přidala ještě třetí typ a to věčné citlivce a něžně drsné romantiky, co jsou obojí i nic z toho zároveň. Ale ti jsou vzácnější než jednorožci, a ještě více nedostižní, i když jsou třeba nablízku.. (bezvýchodný povzdech) Slohově se mi tam trošku tluče ejčkování s knižními souvětími, ale to je Kytiiiin styl. Druhá půlka mi připadne obsažnější než úvod. Nejspíš pro to, že hospody a chlast a sním i lidi okolo toho mi přijdou jako koruna odpornosti a zvrácenosti. Jinak klasické pokračování tvorby dívky z bohaté společnosti, která svět vidí z anglického trávníku své baumaxové vily, pokud zrovna neřídí luxusní auto od rodičů. Nekritizuju, jen si uvědomuju, jak odlišný je svět můj od světa Kytiiina, počínaje prostředím a konče milostným životem, v tvorbě a asi i ve skutečnosti. To je asi pro mne nejcennější, když tě čtu. To srovnání pohledů. jako bys ty stála na tom pěstěném a zavlažovaném anglickém trávníku a já stála na rozbitém a sluncem rozpáleném asfaltovém chodníku oddělena plotem. Jsem ráda, že se vracíš opět ke klasickým tématům své tvorby. Už za to * Hele, jen tak mě napadlo, vyspala (by) jsi se někdy s klukem jen tak ze soucitu?

Kytiii
27. 06. 2005
Dát tip
Dita: Ze soucitu? Podle toho jakého soucitu... Kdyby to byl nenapravitelný tragéd s mastnými vlasy, zanedbanou pupínkatou pletí, bachorem až přes pytel, tak nejspíš ne... Pokud by to byl kamarád, ke kterému bych odpor - jakýkoli - necítila, tak možná... A pokud by to byl soucit typu: Jsme spolu na dětském táboře, daleko od partnerů a oba to potřebujeme jako sůl... pak bych to asi ani neřešila :o) Pozn.: Tak bohatá slečinka opravdu nejsem... Chatu máme dohromady s dědou, a rodinou tátovi sestry (teta, strejda, bratranci), je to tři plus jedna a každá rodina máme jen jediný pokoj (kam bychom se měli vejít čtyři, ale je to nemožné, jelikož s chrápajícím otcem by se vyspal možná tak neslyšící, tudíž na noc si buď postavíme stan, nebo jdu spát k Lukášovi, nebo jedu domu - není to daleko - 30 km od Prahy)... Anglický trávník je má práce... každý týden v horku a potu tváře musím tu naši maličkou 2 a půl hektarovou zahrádečku posekat... většinou mi to sežere celý den času... A auto od rodičů... pravda, není to zas až takový standard, ale Felicie není zrovna luxusní auto a ta má herka už vůbec ne... Takže sice krásná představa, ale opravdu nejsem tak úplně jinde... spíš takový zlatý pražský střed (to pražský bych možná zdůraznila, protože mezi mými vrstevníky to není vůbec nic nenormálního - chata, vlastní auto; ale chápu, že Praha má vyšší životní úroveň než ostatní česká města a vesnice. Podle průzkumu MF Dnes je Praha dokonce městem s pátou nejvyšší životní úrovní v Evropě.) P.S. A Ty by ses s klukem ze soucitu vyspala?

Havranka5
27. 06. 2005
Dát tip
Nikoliv všichni "nenapravitelní tragédi" vypadají jak líčíš. Mnohdy je chován odpor spíše k neobvyklým povahovým rysům, než k bachoru a beďarům. Někdy dost žasnu, kolik dospělých kluků starších než já, do kterých bych to vůbec neřekla, nemělo ještě děvče. Jo, co to je neřešila? Já měla za to, že se na dětských táborech dělá něco jiného, než... no, asi, já jsem z vesnice, no. Ale z vesnice takřka na dohled od Prahy :-) kupř. dělat to zezadu a ještě ve dne, nepovažuju za zvrácenost, na rozdíl od manželky jednoho mého přítele, která pochází z jednoho pohraničního malého města. :-) Dva a půl hektaru? Kosou to máš za chvíli (tj za dva až tři dny), srpem za pět chvil :-) Jen musíš brzo vstávat a začít sekat dřív, než tráva povadne. Tady nejde o to, kdo je jak bohatý, ale jak vidí svět ve kterém musí žít. Jsem ráda, že se mohu skrze tvé povídky a dopisy dívat na svět úplně jinýma, odlišnýma očima i prožívat tvé pocity a zážitky, které bych já sama nikdy nemohla prožít. Jen se mi tak trošku obtížněji vstřebávají. P.S. to ze soucitu můžeš i vynechat. ;-)

MeTB
27. 06. 2005
Dát tip
Už je to možná pasé, ale abych odpověděl: Ne, v tom problém není. (Totiž, pro někoho může být, ale nesouvisející s Tvojí povídkou.) Postavy nejsou uvěřitelné, to je to, co nepřekousnu, o jejich reálnost se nepřu. Já se kupříkladu považuji za reálnou osobu, je však možné vzít několik úryvků z mého života, stvořit z nich povídku a v té jako živá osoba působit nebudu. A tak to jde udělat s každým a se vším. Pes není zakopaný realitě, ale v tom, jak ji interpretuješ. Já myslím, že se Ti to nepovedlo; nemám ovšem patent na pravdu a chápu, že jsou lidé, kteří to vidí jinak: já jim to neberu, každý nosí jiné brýle / skáče přes jiné laťky. Doufám, že Ti bakule dopadla úspěšně a měj se, T.

StvN
26. 06. 2005
Dát tip
Můj názor je tu jako druhá strana mince. Nemá tě měnit, ale ukázat ti jiný pohled.

Kytiii
26. 06. 2005
Dát tip
To chápu... a ten pohled mi ukazuješ. To že s Tebou nesouhlasím, neznamená, že bych Tě ignorovala. Je přirozené, že to co jeden odsuzuje za nereálnost, druhému pomalu připomíná jeho vlastní život. Je to dáno naší odlišností, která nás pro druhé činí tolik přitažlivými. P.S. Jak je to s povídkou měsíce června. Už jsem je četla dávno všechny, a vyjádřila se k nim. Ale jak to funguje v sestavování žebříčku? Mám ti poslat tři nejlepší, nebo jen jednu?

StvN
26. 06. 2005
Dát tip
MInulej měsíc ti nějak nevyšel, co? Já pak pošlu zprávu všem členům klubu, jak to bude. Zatim mi nic neposílej.

Kytiii
26. 06. 2005
Dát tip
je to téměř trapná výmluva, ale když jsem udělala poslední zkoušku ve škole, přišla mi neodmítnutelná nabídka narychlo odjet jako vychovatelka do Krkonoš s Lounskou základní školou, tak jsem to vzala a byla týden v trapu... Tak se na mě nezlob, už jsem se polepšila :o)

StvN
26. 06. 2005
Dát tip
Dobře. Nezlobim se.

obluda
25. 06. 2005
Dát tip
teda... takato poviedka.. u mna si skoncila... medzi oblubenymi autormi :) ostatne kritiky som len tak prebehol ale mne tie postavy pripadaju realne... ten zaznam z parlamentu... :))) som myslel, ze si najskor robi srandu... hmm.. a ze je ta eroticka scena ako z cevenej kniznice... to mozno ano.. ale ta pointa jej dava novy, taky mierne zironizovany vyznam... a to je super... :)) nemam rad zbytocne opisy prostredia a podobne zalezitosti, paci sa mi dynamika a dejovost... a v tejto poviedke to vyslo perfektne... ma mrzi, ze som si ta doteraz nevsimol... ked bude cas.. preluskam si ta celu :) a tip.. :)

Kytiii
25. 06. 2005
Dát tip
Obludo... skoro mě bolí Ti tak říkat :o) Děkuji za moc pěknou kritiku s tím že Tě navíc musím pochválit, že nejspíš Ty jediný jsi tu povídku pochopil v tom správném rozměru... Takže opravdický dík...

Kytiii
24. 06. 2005
Dát tip
Díky Tome, a vidíš to... já měla právě dojem opačný... Sice Ti to bude sice šumák, ale ty postavy jsou reálné stejně jako dialogy... tudíž je asi problém v tom, že si všichni v reálném životě akorát hrajeme své role a nikdo není režisérem... což je natolik smutné, že to v jednu ráno po koncertu Kabátů nebudu řešit :o) pa a ještě jednou díky

StvN
24. 06. 2005
Dát tip
Souhlasim s Tomem. Trochu jsem Přemýšlel. Stejně je to na pytel. Buď máš povídky, kde jsou postavy takové jako tady anebo ty druhé, z kterých zase čouhá zmar na každým kroku. Je teda asi fakt, že bych se víc zhlídnul v povídce, kde by všechno tak úplně nevycházelo.

Kytiii
24. 06. 2005
Dát tip
Máš asi pravdu, Štěpáne, ale to neva... Nemůžu se zavděčit všem... Stejně jako Ty píšeš povídky především pro sebe (teda doufám), tak i já si je píšu, jak se mi zrovna zamane :o) A buď se někomu líbit bude (a zřejmě i líbí), nebo ne, ale s tím už moc nenadělám, když já ji měnit nechci, protože se mi líbí tak jak je... Ale stejně děkuju za názor a návod :o)

MeTB
23. 06. 2005
Dát tip
Tak co bych k tomu… V páté větě: jediná číslice s trojkou na začátku je trojka, asi jsi měla na mysli číslo s trojkou na začátku…ale to je detail. Jména v povídce mi byla docela protivná, ale i to se dá překousnout. Teď to vážnější: Moc dlouho jsi mě napínala, než se provalilo, že jsou holky lesby. Když se v příběhu poprvé objevila Lexi (jestli je to stejná postava jako letmo zmíněná Ála, na věci to nic nemění), říkal jsem si, žes´ to prostě nějak nezvládla a máš v tom bordel. Konec to sice všechno vysvětluje, ale takhle by to být nemělo – neměl bych si myslet, že v tom má autorka zmatek, že tam hází novou postavu a nevysvětlí, kdo to je, měl bych být postupně nalákán a přirozeně zvědavý; jenže když se tam objeví jen dvakrát (třikrát) a z toho poprvé tak, že zamotá čtenáře, konec už to neospravedlní. Navíc z toho pak mám dojem, že je to přespříliš účelové a že ta postava není živá - jen řekne své repliky a zmizí. Ta „erotická“ část je jako z Červené knihovny (tedy alespoň si představuji, že tak jsou psány knihy z Č.K.) nebo místy z Barbara Conana; je moc jednoduchá a docela i legrační, nicméně vzrušující (tedy pro mě) ne. StvN (avízo) to napsal dobře – postavy se sice využívají (tedy, podle mě je využíván jen Max, ale budiž), ale jsou s tím spokojené a vypadají šťastně – a to působí divně, řeknu rovnou, že nepříjemně. V tomhle (popisu postav, které se navzájem zneužívají a podvádějí) je pro mě vrcholem film Na dotek – tam postavy žijí a musí se vypořádávat s následky svých činů; ani ten, kdo podvádí, ani podváděný není spokojený, a to na mě působí strašně silně, protože tak to zkrátka chodí. Takže: celkově se mi to nelíbilo. Nehodnotím sloh, s tím jsem (kromě erotické pasáže) potíže neměl, hodnotím obsah. Z povídky moc čouhá, že sis zřejmě od začátku řekla, o jakém problému bude pojednávat, a postavy stvořila jako herce, kteří hrají jen své role. Tak se to dá dělat, jistě, jenže, pokud se neposuneš o „úroveň abstrakce“ výš (totiž pokud v povídce otevřeně nepřiznáš, že postavy nejsou živé) a já zároveň z díla získám dojem, že postavy slouží příběhu moc očividně, že jsou to špatní herci, kteří mě nedokázali přesvědčit o tom, že jsou postavami, které ztělesňují, nemohu být zkrátka jako čtenář spokojený. Je to jako by příběh byl šablonou, do které jsi natvrdo vmáčkla pár postav, ale neměl jsem dojem, že by postavy měly šanci příběh ovlivnit. Jinými slovy: příběh tvořil postavy, ne postavy příběh. A to mi vadilo. Tom

Lasy
22. 06. 2005
Dát tip
Na Písmáka rozhodně nadprůměr. Slohově bez výhrad - chci říct, že na rozdíl od jiných povídek se člověk při čtení téhle povídky nemusí stydět za autora. Postavám nemám velký problém uvěřit až na vyjímku - nějak mi prostě nesedí fakt, že by Max (tak jak je tu vylíčen) chtěl nahrát záznam schvalování zákona o registrovaném partnerství. Dokonce jsem se pro jistotu vrátil, abych se ujistil, že jsem se nespletl a že to nechtěla ona. Ale jinak, docela dobrá povídka! Lasy*

Kytiii
22. 06. 2005
Dát tip
Lasy, mám teď před bakulí z Financí, kterou dělám v pondělí. A už jsem o tom taky přemýšlela, že ta postava je nedopracovaná, tudíž hned po zkoušce se na ni vrhnu a majinko jí dám větší prostor... aby lidi pochopili :o) Jinak Nena by to určitě takhle veřejně nechtěla ventilovat, zvlášť ne před Maxem, když se ho k tomu účelu v podstatě připravovala využít. Ale Max je vzdělaný člověk s všestrannými zájmy, tudíž i ten zájem o politiku... :o) díky za zastavení

Lasy
22. 06. 2005
Dát tip
"majinko jí dám větší prostor" - ok, zkusím se zastavit až to bude, abych náležitě ocenil Tvou snahu ;) a ještě jedna věc - chápu to správně, že se to Neně s Maxem vlastně líbilo? Lasy

Alojs
22. 06. 2005
Dát tip
Celou dobu je to předvídatelné a stejně si mě na konci dostala :-) Mršky ženský. Co na to říct? ... Je to napsáno dobře. Zatraceně dobře. Společně s Nicollette tě řadím mezi nejlepší autorky Písmáka, ale ty mi přijdeš přeci jenom čtivější a z hlediska tématického i zajímavější. Tady... i když to téma balanacuje na hranici červené knihovny, kterou zrovna nemusím, tu a tam vytasíš drápky, tu a tam se zjeví něco, co ty červánky pošle zpátky ke dnu. Ať už je to závěr či ftípky zalezlé mezi řádky, někdy i v řádcích. Celkově líbilo. Nemohu jinak. Být redaktor, přidal bych i výběr - takhle jenom tip. P.S.: Skvěle popisuješ a máš květnatý jazyk.

Kytiii
22. 06. 2005
Dát tip
Lasy: To je zcela na čtenáři... můžeš si to představit jako, že je slečna vlastně bisexuální, nebo i tak, že se jí konečně splní sen, takže je šťastná ne ze styku samotného, ale z tý situace :o) Alojs: Hrozně moc děkuju za názor i tipa... K tý červený knihovně - vlastně celá léta mezi 16 - 25 (by vočko) lety je jeden velký červený román... pak už je to spíš komedie - v horším případě tragédie :o)

Kokotka
21. 06. 2005
Dát tip
uff, tak jsem dočetl... ségruše - jsi fakt hustá, kdybych tě neznal, bych si snad řekl, že to celý je pravda :-) ale Tvý názory se mi líbí ještě o špetičku víc... tip

fungus2
21. 06. 2005
Dát tip
Dobré**

StvN
21. 06. 2005
Dát tip
Sloh klasika dobrej, nezlepšuješ se ani nezhoršuješ. Co se postav týče, přijdou mi neskutečné, neživé, jako z bravíčka nebo tak, což pro mě není čtenářsky atraktivní. Je to zvláštní, píšeš o světě, ve kterém všechno funguje, všichni jsou šťastní, to zní tak směšně, nezlob se. Nicméně s ohledem na tvůj záměr se ti asi povedlo, cos chtěla.

Kytiii
21. 06. 2005
Dát tip
Stývý: Je to zvláštní, píšeš o světě, ve kterém všechno funguje, všichni jsou šťastní, to zní tak směšně, nezlob se. Nezlobím se. Je to Tvůj názor. Ale já si nemyslím, že jsou v tom světě všichni šťastní. Všichni jsou využíváni a využívají - v tomhle vidíš štěstí? Možná jsem to tam jenom naznačila, ale já to tam vidím... zřejmě to ale tak patrné není... zkusím se na to ještě s odstupem podívat a případně dodělat... Opravdu to není o šťastném, dokonalém světě...

StvN
21. 06. 2005
Dát tip
Všim jsem si, že se využívají, ale pocit z postavy je takový, že jsou s tím spokojené, o to jde, netrápí se tím, naopak, jsou š'tastné v tom, co dělají.

Kytiii
21. 06. 2005
Dát tip
tedy, až budu mít příště špatnou náladu - zkusím na to nabalit trochu bahna :o)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru