Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Žraločí skála

15. 07. 2005
0
0
1741
Autor
MCMLIII

Žraločí skála

 

            „Happy Birthday, Dear Jeff, Happy Birthday to yooouuuu!“ zazpívala s neodolatelnou falší v hlase a vlepila mi vlhký hubanec vonící bonbónem z kyselých jablek.

            „ A co dárek!?!“ Nic nebude?“ žebral jsem s výrazem civějící vrány materiální pozornost.

            „Tady je! Tady je!“ šveholila a mávala mi kolem nosu naditou obálkou, která vypadala jako nechutná sbírka bankovních upomínek.

            „Jdi si zabalit věci. Zítra v podvečer odlétáme do Frankfurtu. Pak do Los Angeles a dále… Sliby se mají plnit nejen o vánocích.“ zapěla konec věty a odkvačila do komory, aby vyrvala z regálu gargantuovský batoh.

X X X

            Po čtrnácti hodinách nás letadlo Lufthansy vyplivlo v městě andělu. Po odebrání otisků prstů a fotografování očních rohovek jsme obešli budku imigračního důstojníka, abychom na travelátoru mohli pokračovat k odletovému východu místní linky do San Diega.

X X X

            „Kristepane! Ten oceán je šíleně rozbouřenej!“ ječela na plné pecky má milovaná.

„Do toho přece nebudeme přistávat!!!“ rozhodla poněkud opozdile, když kluzáky malého aerotaxi už olizovaly tyrkysové vlny, které jakoby jen tak vypadávaly z vůkolní šmolkové oblohy zalité sluncem.

„Co blbneš, dyť je to Tichý oceán! A ještě ke všemu je bezva počasí!“ promlouval jsem k miláčkovi asertivním hlasem pilota ujišťujícího cestující, že vše je v naprostém pořádku. Uznávám, že můj klidný hlas na pozadí jejího sílícího panického jekotu mohl vnášet jistou disonanci do cestovní pohody ostatních několika spolucestujících.

X X X

            „Dávej pozor! Na plovákách to klouže.“ nabádal jsem chotěnku a  a galantně jsem ji vedl za ruku, když sestupovala do člunu, kde už jsem byl ve stabilizované pozici.

            Na dohled před námi se tyčila osamělá skála. Člun zařízený na potápění v kleci nás během několika minut dovezl na místo určení – Isla Guadalupe.

            Tento nepatrný ostrůvek je teritoriální součásti Mexika. Je trvale neobydlený, což se ovšem nedá říci o okolních vodách. V nich jak v kypící bramboračce se přelévali tuleni, lachtani a lvouni. Zvířata kroužila kolem člunu v umenšujících se kruzích jak davy pilgrimů v tranzu kolem Kaaby. Z lidí se občas na skále zastaví jen rybáři lovící tuňáky a semotamo i dobrodruzi.

            Popularitu tomuto místu přineslo smutné zjištění rybářů, kteří zejména v podzimních měsících  nacházeli v sítích torza středně velkých ryb překousnutých v polovině.

Odhalení, že v místě se poflakují bílí žraloci, přispělo k rychlému vytvoření malého místního turistického průmyslu.

            „Bílí žraloci jsou povahově nevypočitatelní samotáři. Zatím se nepodařilo spolehlivě zjistit, proč zejména v měsících září – listopad výletují ke skále Isla Guadelupe, a proč se jedná v drtivé většině o samice.“ dokončil úvodní výklad odborný průvodce.

„Tak to tady budu jak ve Františkových Lázních.Tam jsou taky jenom baby.“ pošeptal jsem manželce a rachotivě se zasmál okouzlen vlastní duchaplností.

Má maličká mě zpražila káravým pohledem, který vzápětí vyměnila za vilně rozostřený na svaly polonahého Mexičana připravujícího potápěčskou klec.

Mexičan na mě ukázal prstem a vyzval mě, abych přistoupil k němu. Hlavou mi blesklo, že snad budu vržen do vln a obětován za své nepřístojné vtipkování.

Maestro mi podal trilaminátový oblek, do kterého jsem se po chvílkovém zápasu za pohrdavých úšklebků všech okolních nasoukal.

 Na záda mi přidělali asi dvacetikilovou dýchací soupravu. Hlavu pokryli neoprénovou kuklou. Na obličej nasadili masku a brýle v drásavě zlutém provedení. Ještě, že měl oblek oblek po stranách břicha dva zipy, které jsem uvolnil, abych nemusel mít po celou dobu zatažené přicho. Velmi se mi ulevilo. Připadal jsem si jako filmový hrdina Shrek v plné parádě své roztomilé ohavnosti.

Okolí mi zatleskalo a za ironického pokřiku bravo‘ jsem jim četl z očí, že chodí do kina na stejné filmy.

Do klece šli se mnou obobně vyšňořená manželka a odborný poradce.

X X X

Tmavomodrá ‘deka’ vody se nám rozprostřela nad hlavami a jednolitost vodního závoje rušily jen občasné poryvy vzhůru deroucích se bublin. Ovládla nás perfektně harmonizová scéna, kterou narušoval jen zápach z krve tlejících rybích zbytků vyházených ze člunu. Civilizaci připomínaly nevelké skvrny motorového oleje, který unikal taktéž ze člunu.

Doufali jsme v tichém úžasu, že někde dole, možná… je bílý žralok, který se na nás příjde podívat.

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru