Thylacinus cynocephalus

Thylacinus cynocephalus

Toulám se buší, hledám, stále hledám, ale najít nemohu. Snad jsem pouze jediným na celém světě, nebo nepřišel ještě ten čas? A kdy má přijít, vždyť nemám ho zas tolik!

Matka má mrtva, leží tam v Mundrabilla Station, v té jeskyni, kde nás napadla smečka krvelačných dingů. Matka bojovala statečně, a obětovala pro mě život, abych já mohl žít. Ale k čemu mám žít? - pro co? - pro samotu, strach z lidí, bolest nebo smrt? Vážně nevím. Snad zbývá naděje, že budu šťasten, alespoň chvíli šťasten, a pak budu připraven zemřít.

Stalo se jedné noci: Procházím lesním podrostem, přikrčen, číhaje na svou tučnou kořist - klokana..., - když náhle zaslechnu křik, ne - zpěv! Ten nejkrásnější zpěv v mém životě! Zhypnotizován jím, zapomínám na svou večeři a chvátám za tím líbezným hlasem.

V tom: Výstřel! Ne, jak já nenávidím lidi! Hlas je pryč. Když přijdu na ono místo, spatřím její mizející pozadí v hustém křoví. Neváhám: Teď nebo nikdy! Vrhám se bezhlavě za ní, za svou vysněnou samičkou. Běžím, stále běžím - už ji skoro mám, už jí vidím do tváře - to je krása!

Spatřila mě, zastavila. Nohy jakoby mi srostly se zemí, nemohu se pohnout. Jde ke mě. Najednou dostávám strach, hrozný strach z toho, že nevím, jak se zachovat. Očichává mě, já po dlouhém váhání opatrně, abych ji nevyplašil, přibližuji též svůj orgán (čichový orgán - tedy čenich) a opíjím se tím krásným pachem jejího dokonalého těla.

Čas jakoby se na milion let zastavil.

- Ano, pro tento okamžik jsem žil !

Něžně se olizujeme, sem tam něžňounce se zakousneme do do hnědé srsti a já se poprvé v životě uvolňuji a poddávám svým dosud nenalezeným citům.

V okamžiku největšího blaha, zrovna když jí okusuji krček... Výstřel! Následuje šílená bolest, trysk krve a padám k zemi. A ona - nikde vidět ji. Řvu bolestí a nenávistí k těm, kteří ti nejkrutější tvorové na zemi. Nenávidí mne proto, že musím jíst a tak lovím klokany a ovce, které však jakoby jim patřili, mstí se mi za ně, nenávidí mě - říkají mi "tasmánský tygr" - jsou to zrůdy!!!

Cítím bolest a zároveň radost, že našel jsem tu, co jsem hledal celý život! I když už ji nikdy neuvidím, přece jen mi po ní něco zbylo - mezi zuby pevně svírám její sametový chloupek z její srsti (z jejího krčku).

Ten si vezmu na cestu, na onu dlouhou cestu tam, kde moje matka čeká na mne, stejně jako ostatní vakovlci, kteří byli zabiti již dávno přede mnou.

**************

Poslední prokazatelný vakovlk, kterého člověk kdy viděl živého, pošel v zoologické zahradě hlavního města Tasmánie - Hobbartu v roce 1936. Teprve v tomto roce ho australská vláda vyhlásila za chráněné zvíře. Dříve za jeho odstřel vyplácela dokonce odměnu!

(poslední odstavec: čerpáno z knihy Jaroslava Mareše "Legendární příšery a skutečná zvířata")