Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

pribeh jedne noci bezedne

02. 08. 2005
0
0
2883
Autor
slonovina2

musi se to odkodovat.....plo vsem luk

Příběh jedné noci bezedné

Potom, co se konečně probudil, pokusil se vstát z postele. Patrně měl i hlad, ale namazaný chleba s máslem ho nijak zvlášť nezaujal. Lžička medu stékala líně do hliněné nádoby. Olízl jí a vychrchlal něco kolem deka černého lógru do deky. Vypadal jako odleželá mumie z třetí dynastie a ukrutně zapáchal železitou močí. Bylo přesně čtvrt na šest londýnského času.

Do nosní dírky se mi vetřela melodie z mládí. Och…Ta vůně zmoklých kopretin a vlčích máků mateřské sukénky. Joj, to už je dávno, skoro šestadvacet let. Božínku šestadvacet. Tak ani nevím, jestli si to mám znovu převyprávět či co….

Tak tedy..

(Zčista jasna se s ohromujícím rachotem otevřely dveře od kumbálu a do předsálí vstoupila brunátná číšnice. )

„Čaj o páté, čaj o páté, čaj o páté.“

Hulákala někam k roubené komodě. Počínala si hrozně nemotorně. Nejspíše se bála, že zakopne o svou bílou hůl a tak se snažila dynamicky pohupovat na pravé noze. Měla v tom nejspíše dlouholetou praxi, protože ještě stačila jemnými přískoky stírala prach z prostírání.

„O páté, o páté.“

Ani si nepamatuji, že bych takovou osobu někdy zaměstnával nebo s ní dokonce něco jiného prováděl. Její prostorově výrazná balvanovitá postava se zřetelnou oční vadou tiše šermovala do ticha pavučin. Je neuvěřitelné kolik tahů je třeba ke zdolání jedné parkety. Když se konečně usadila v prádelníku, mohl jsem se soustředit pouze na její nohy. Kochal jsem se tím náhlým úkazem, který mne tak nešikovně vyrušil v rozjímání. Od kolene dolu se jí táhla snědě šedá piha. Prsa měla štíhlá, ale ruce, až na sytě fialový palec trčící z děravého náprstníku, vykazovaly čistě dórsko-achájské znaky. Byla obutá. Střevíce měly oboustranný lem s jemným prošíváním, jež se snažilo titěrně až snově fosforeskovat ve dvojitém zrcadle.

Marně, marně..

„O páté, o páté.“

Volala přesto dál otáčeje se proti směru nástěnných hodin a přitom neukápla ani trochu smetanového krému.

„O páté, o páté.“

Kolega ale očividně o sadu šálků nejevil zájem. Poznal jsem to z jeho oroseného čela,

které připomínalo kůži vyschlé ještěrky na poledním slunci. Dal jsem proto té chromé ženě jedno peso a unci obilí a poslal jí s láskou do sousední místnosti. Otevřenou okenicí jsem ještě zahlédl pobavené obličeje zednických mistrů, kteří kvapem přelézali z lešení do kuchyně.

No ne?

Byl jsem potěšen, jelikož je můj dar očividně rozjařil. Začali služku hromadně obsedávat a všelijak jinak s ní laškovat v krásném jarním vánku. Až později jsem zjistil, že mi v sametových rukavicích zůstal její svrchník a nyní již dvoudílné šaty s prstenem. Tím pádem je to naprosto pochopitelné. To je jasné!

Nahá žena je přeci něco výjmečného, co nemůžete dennodenně pozorovat hvězdářským dalekohledem a zapisovat si přitom poťouchle rektascenze. V této věci jsem poměrně zkušený a opravdu děkuji za to, že jsem dostal řádnou teoretickou přípravu od pana Spencera.

Vždycky říkal. „Ženy jsou jako koření na zaoceánské lodi, jakmile se vyloží v přístavu, všechno zvlhne a snad i proto ti opuchnou ledviny po přesolené polévce.“

Touto radou se řídím dodnes a nějaké zvláštní excesy s něžným pohlavím nemívám.

Jen jednou jsem neudržel jakousi podivnou živočišnost deroucí se na povrch z mého mladického nitra.

Seděl jsem u okna a pozoroval něžné ručičky neznámé, ale dle mého soudu velice spanilé slečny z vedlejšího domu. Hrála na piáno tuším Symphonii No.9 op.125 a líbezně se usmívala do notového zápisu. Její laškovné chování ve mne rozžehlo touhu pozdravit jí. Ano pozdravit jí, až bude přecházet ulici z cukrářství do pekárny s košíkem celeru a čerstvým pórkem v podpaždí. Tehdy ale jakýsi pán zatáhl černou roletu a poté jsem již nikdy nepocítil podobný melancholický moment. O několik týdnů později bylo zahájeno táhlé vyšetřování brutální vraždy, která byla spáchána právě v tomto bytě. Dodnes mám vylepené ústřižky z novin pod umyvadlem, abych náhodou nebyl také jedním z podezřelých.

Pít, pít, pít…

Už opravdu vstáváte?

Pan X sebou prudce trhnul, až jsem se silně polekal. Prstem ukázal na mé sako a kravatu. Ani nevím jak, ale vytušil jsem, že by se chtěl obléknout a učesat si svůj mocný plnovous. Byl to urostlý člověk. Jeho vnějškovost a statečnost zaobalená do racionálních kategorií byla jistě definitivně odstraněna v dialektickém seberozvíjení . Byl jsem unešený jeho vitální silou, která i přes značný fyzikální odpor břitvy, zbavovala chřadnoucí tělo dlouhých špárů trčících mu z brady.

Během několika hodin mého usedavého pláče a jeho činorodé činnosti, tu stál úplně jiný člověk.

„Sem Kamil“, tiše pronesl do hedvábného ručníku.

„To jméno sem dostal od kmeta Ignáce.“

„Jsem celistvý a nasraný jako Moliér.

Jako Moliér?

Jako Moliér!

Pardon, ale to jsem nečekal, že jste tak sečtělý. Ve zdejších krajích se nacházejí pouze bezzemci s ješitnou touhou napodobit proletářský ideál vyšších vrstev. Je velice těžké s nimi nějakým rozumným způsobem komunikovat o kráse podvečerních západů slunce, červáncích a tekoucí Temži v bystřinách Soha. Jsem opravdu rád, že jste se znovu narodil.

(poklekl jsem)

Moc toho nakecáš!

Dal bych si pořádného lomcováka Whisky!

Kde je tady nejbližší pub?

Nevím, nikdy jsem nevyšel dál, než ze zahrad oklikou k napajedlům a zpátky. O hostincích a jejich osazenstvu jsem se dočetl pouze ve Zdravém nemocném. Neměl jsem touhu jít dál. A je vůbec nějaké dál?

„Co to kecáš!

„Vidim, že jseš zásobenej!“

….a z podstolí vytáhl velký demižón se zlatavým mokem a kvapem ho půl obrátil do svých útrob.

„Dej si taky loka!“

Přivoněl jsem k tomu podivnému nápoji, který natolik rozjařil mého přítele a po notné chvíli jsem i já svlažil horní ret tím zemitým destilátem.

„To je ohavné a prudérní pití, pálí mě celé hrdlo.“

Cože?

Jsem si pořád řikal, že jseš blázen, ale že budeš dělat takové cirachy s chlastem, to jsem opravdu netušil. Otevři hubu a čuvuj!“

Byl jsem netaktně donucen pít. Po několika hořkých minutách se do mého těla vkradla jakási nepopsatelná novost, jakási emocionální silovost. Byl jsem vržen do protichůdných počitků obalujících mou osobnost plástvovým jako voskovou figurku v rukách malé holčičky.

Viděl jsem rozmazané obrazy starých mistrů a podkroví plné žen. Zástupy mávajících pozlátek a těkavou rozbušku v truhlici s lněným pulovrem. Naopak se mi pomalu vytrácel můj nový přítel, který se již notnou chvíli svíjel v křečovitých mnohoúhelnících.

Haló pane, kde jste?

Haló, lidé dobří!

…………………………………

Na téhle lavičce spim já, ty prde! Ses včera pěkně rozjel. Na to, že seš tady novej máš docela výdrž. Večery jsou ještě chladné, ale to si zvykneš, stejně ti asi nic jiného nezbývá. Jo a ten tvůj štramáckej oblek jsem nad tebou včera vyhrál v kartách. Shoď to! No nekoukej tak blbě. To nevokecáš! Vypadáš, jako by sis nic nepamatoval, ale je tu Hanz. Ten mi to dosvědčí.

Že jo Hanz?

No jiste!

Tak se svlíkni smrade. Nedělej se!

Prosím pane?

Přejete si něco?

A kde jsem se tu vůbec vzal?

Proč jsem tak nešikovně zabahněn?

Jestli je to nějaký nepodařený vtip, žádám okamžité vysvětlení. Jestli je to únos, budu to muset oznámit na nejbližší strážnické stanici! Nevíte náhodou, kde se nachází? Toto místo nepoznávám, i když tuším, že je situováno kolem páté avenue, jelikož dle mých hodinek je za deset minut jedna hodina Greenvichského času a zcela logicky, tedy tím pádem, malá ručička vrhá stín k severozápadu.

Ty stupído, nějaké podobné řečičky ti nepomůžou.

Naval sem, co mi dlužíš a vypadni z našeho fleku!

Dostaneš přes držku, jestli nedáš pokoj!

Nesahejte na mě pane!

Pane!

Naval…….

Začalo jemně mrholit. Stíny lamp variovaly podivně táhlé obličeje. Ani já jsem neunikl této proměně a nataženou rukou jsem se alespoň částečně pokoušel docílit lidského vzezření. Na jedné křižovatce, která byla více osvětlena mi ke všemu vyrostl ptačí zobák se zduřelými nozdrami. Tfuj tajbl! Doufám, že to bylo tím, jak se zlomily fotonové toky v jednu celistvou změť. Musel jsem si vypomoci narychlo odcizeným deštníkem. Takto kryjíc své vzezření, jsem pospíchal do místa svého posledního narození.

Domů, oj, oj!

I když jsem byl ve velkých rozpacích, nic jiného jsem v dané situaci udělat nemohl. Přechodné bydliště na Daunningstreate, kde jsem dlouhá léta bydlel v podnájmu, bylo totiž obsazeno podivným individuem, které se dle jeho slov, se mnou nebude dělit o mojí stravu. Prý s takovým ubožákem, který nedokáže ani prostřít k lehkému nedělnímu dýchánku, natož přivézt ženské z přistěhovalecké čtvrti, nechci mít nic společného. No jo no! Je spodivem, že jsem se z toho ještě nezbláznil.

Opravdu se divím. No, že bych? Ne dnes! Jsem z vážené měšťanské rodiny, a proto nemohu vystavit své zemřelé takové potupě. Nemohu! Můj strýc se těšil obzvláště velké úctě, nebojím se říct až popularitě, jelikož dokázal dvakrát zopakovat známé varietní číslo se sirkami. Při třetím sólo pokusu pro sousedy z horní partaje se však náhodně vzňal. Bohužel poté také se smíchem na rtech uhořel, když se marně snažil uhasit oheň ve svých vlasech skokem do uhláku na nedalekém nádraží. Ještě dlouho se o tom záslužném činu povídaly historky široko daleko, jelikož byl tento incident brán do souvislosti se stávkou horníků v liverpoolských docích. Těch květin, co přišlo na jeho věnec, nikdo z nás nepamatoval. Na zádušní hostině jsme byli dokonce nuceni sáhnout ke schodkovému rozpočtu, což ale děda kvitoval s povděkem.

Tehdy pronesl: „Na můj pohřeb, jak koukám, už nezbylo a tak si načechrám peřinku do příštích jmenin.“

Je pravda, že ten pivní povoz jsem kupovat nemuseli. Konečně koně ve sklepě se opravdu pěstovat nedají a jinde místo pro drožku nebylo, i přes to, že se sousedé iniciativně snažili vypomoci vybouranou zdí do světlíku.

Už jsem skoro tam. Nikdo mě asi nepřivítá. Ta světová vojna zdecimovala celou rodinu i s kamarádstvem. Dodnes jsou k vidění pouze trosky naší čtvrti. Opravdu zde bylo moc hostinců a shodou okolností zůstaly všechny neporušené. Naopak hospodářské budovy a skládka oceli byly krutě zasaženy nepřátelskou palbou.

Tak tady někde to bylo. Tady jsem se narodil, doufám, že to všichni vidíte, protože bych se už nemusel znovu trefit na správné místo na mapě. Pojedete kolem postraní silnice. Provoz je nejslabší v pátek odpoledne a zahnete první doleva. Tam obejdete most, pozor, dlouho nebyl opravován a zalezete do potrubní pošty. Vchod je velký. Je určen pro balíky kaučukovníku z Laosu. Nejlepší na cestu jsou montérky a pecen s tlačenkou. Bacha, klouže to jako aspik. Jo, jo kaučuk, málem bych zapomněl! To jsme si vyhráli s tou mazlavou hmotou, s tím pozlátkem pneumatik. Dal jsem do toho celou svou duši a většinou jsem zvítězil i sám nad sebou. To bylo radosti. Spolužáci mi říkali černej s límečkem. Opravdu jsem byl často zaprasen od hlavy až k patě a celou učebnou se linula osobitá vůně pracujícího muže. Tuto nemilou přezdívku jsem ztratil až s příchodem utečenců od kmenového ohně střední Afriky. Ti uměli zpívat. Mnohdy křepčili celé noci a poté prolévali hrdla limonádou. Jo, jo! Všechny vzala velká voda, která se přelila přes plavidlo cizinecké legie hlídkující u Spary. Opravdu uměli žít. Opravdu! Jedna mladá černoška mi tehdy nabízela šest. Dodnes netuším proč tak málo, a čeho, ale bylo to od ní hezké. S díky jsem odmítnul, jelikož mi rodiče říkali, že jsou to velice chudí lidé. Často jsem jí potom potkával na rohu Žitné a Luční. Měla svébytnou gestikulaci těla a nikdy nezapomněla zamávat růžovou sukénkou.

Takhle to vypadá, že si své dětství notně přikrášluji. Trochu! Ano, je pravda, že jsem byl celkem osamělé dítě, které se ukrývalo v knihách čtyřlístků a medových vojáčků. Celé dny jsem dokázal prosedět nad zaprášenými svazky fotografií, faxemilií, floskulí a jiných dostupných tiskovin. Bibliotéka byla mým druhým obědem. Pochopil jsem toho mnoho. O rozličných zemích, o ustáleném koloběhu sprinterů a těch pomalejších, vítězů a poražených stromů, milovaných a nevzdělaných. To věčné prolínání pojmů s antihmotou, línání a zastavení ve volném pádu trajektorie, identifikace s fikcí fenyklů a dentistů sluchátek volnoproudů 66 i kanistrů s žhnoucími oleji petrolejů, Turků, Abcházců, milců, smilců a vůbec všehomožna možného i zlého. Začal jsem se prostě postupně orientovat v jinak podobných spojitostech sosáků. Známí, známých i neznámých geodetů prase ryje plentu v imanentu. To všechno bylo mou strašlivou noční můrou, před kterou jsem se schovával do prostěradla a dál. Zapřísáhl jsem se ke všem zlatým, že v boji neustoupím ani o píď krovu na střeše. Trpět, trpět, přesně tak, jak to neměl rád můj spolužák Nietzsche. Jako lodice v přístavu bez veslařů. Jako plachta s děravou kosatkou. Byl jsem opravdu sám a hodně to bolelo, žít tu za ty mrtvé zástupy.

Nyní jsem ale dospěl. Až dojdu domu, už se nebudu třást ani před pohledem do přihrádky prvotin. Neuteču. Slíbil jsem to sobě. Jo, jo! Škoda, že se toho nedožila matka. Zemřela na tuberkulózu. Z posledních sil mi ještě virgulí přiřkla slzavé údolí bez návratu. Vrátil jsem se!

Jsem tady a zrovna svítá. Ta mlha z toho domu dělá opravdu strašidelné místo. Okultní klub pamětlivých.

(Hu, hu…..zahoukala sova od sochy sv. Antonína.)

Neuteču!

Život mě naučil, že jen živých je se třeba bát.

crrrrrrrrrrrrrrrr………crrrrrrrrrrrrrrrrrrrr

( V zahradním altánku se vylomilo okno.)

Ahoj Ignáci! Přežil ještě někdo, nebo jsou už všichni v Pánu.

Nazdar, vidim, že ses vůbec nezměnil. Už jako prckovi jsem ti říkal, abys ses vždycky přezul a neprášil tím zbytečně lupy z hlavy.

A to pomlčím o tom, že si sem vlezl zavřeným oknem. Proč tě sem vůbec čerti nesou? Jsem nerad rušen.

Jsem sám!

Aha, sám? To si ale nepochopil ještě vůbec nic. Už sis alespoň načetl prostorovou logiku a analiticko-deskriptivní geometrii? Bez toho se nedomluvíme, protože už sto padesát let používám pouze a jedině jazyk scientologů.

Bohužel, zatím jsem se zaobíral pouze historií a etikou.

Jo ták! Podívej se na mě pozorně, mám šedivé vlasy? Mám! Měl jsem šedivé vlasy? Měl! Co je tedy čas?

Nic!

Jaká historie a etika? To je výplod choré cyklicity citových bolestínů, kteří si jednou za čas uvědomí, že se bojí smrti, protože si s ní dennodenně nepodávají dveře u kalhot. Nicméně ani tato jemná změna v čase není reálná, jelikož je i tento titěrný úsek pouze proměnnou veličinou jasně vypočitatelnou na jednolitého jednotlivce.

Čas tedy neexistuje a je netřeba se s ním dále zaobírat, neřknu-li dokonce s ním onanovat.

Slepá to cesta k otci, slepá. Tvá matka by nebyla ráda, že chodíš po ulicích bez brýlí. Víš, že si vždycky víc cítil, než viděl.

Jsem sám! Co mám dělat? Tvé rady jsou mi k ničemu. A neměl jsi být už dávno mrtvý?

Jen počkej. Zapamatuj si, že každá rovnice má nekonečně mnoho řešení. Jen jedno ti však sedí na klíně. Přesně vidím tu přesmyčku, kterou ses sem bez pozvání vetřel. To, že si sám je jedna věc. Jsi-li jedna věc? Jseš?

Nevím, co tím myslíš?

Nejhorší je, a to bych ti opravdu nepřál, a sem tam se to i přihodí, když nejseš jednotlivina.

A jak se to pozná, jsem-li vícero?

Jednoduše můj synu. Pozná se to tím, že myslíš stejně intenzivně na okolí svého stavení. Znal jsem jednoho takového člověka. Dlouho, dlouho jsme se s kamarády smáli jeho osudu. To, že ho bičovali, to je celkem klasické týrání, ale trny z akácií jsou opravdu nejhorší trest, jaký jsem kdy cítil. A ty hřeby, hřebeny rozesmátých lidí popíjejících révu s plnou pusou žloutkového chleba. Tfuj ekl? Ovčí sýr a hrozné vedro. Děvky, vedro, pot mi proudem tekl a strůžky skrápěl zkrvavené roucho!

Och! Jo, jo, byl to holt bolestín. Jeho matka se totiž úplně zbláznila. Vychovala ho k absolutní lásce k bližním cizému. Nějakej voják jí úplně zničil život. Říman! Ale to už je taky kdeže pátek. Byl jsi někdy v Benátkách?

Nebyl! Proč?

Ale nic, jen že jsou tam nějaké záplavy a ty lidi nemají kam jít. Ale s tím si nedělej hlavu. Všechno nakonec jednoho dne nalezne svou rovnováhu, jen my už tu nebudeme.

Aha! A kdy? Nebudem, nebudem! Jako já a ty?

Neptej se. Stejně víš, že časovost je neuskutečnitelná a proto to bude až po velkém nečase, až tehdy, kdy bude zaznamenán poslední marný pokus o jeho nalezení.

Tedy úplně bez nás?

Úplněk není! Měsíc je v novu.

A teď ti položím otázku, existuje něco absolutního?

No snad ano, ale přesně ti nerozumím!

Jdeš na to chytře, venku mlha, ale soustřeď se!

Snad ta láska, když si to předtím říkal!

Jo, jo, ale je to přesně naopak. Existuje pouze nepřeberně variující zlo. Krutá neklidná hladina nenávistných pudů ženoucích stále dokola kolo světového spřežení. Živočišnost přetékající z děr od rejsků a švábů. Jen sem tam se uchytí jakýs stvol, který v sebeobětování popře východ a i západ stmelí do jednoho celistvého celku. Celkem vzato, je to ale virus. Tak choď teple oblečen. Ze severu jdou přeukrutně tuhé mrazy.

Stvolem, stvolem! A byl jsi také tím jako, jako stvolem?

Byl jsem a nepopírám, že jsem byl velice spokojený. Žil jsem si věru předobře bez věrouky, pod keři v mlází, na paloučku, takhle jako stranou, než přišla úděsná, chlupatá spojitá nádoba, které mi lidé říkáme ovce.

A jsi teď šťastný?

No to víš to, je to složité, mít nedožité jubileum na pamětní desce. Jsem ale přesto rád, že jsem tu nebyl zbytečně, jelikož jsem tě zastihl právě ve tvém příchodu. Jo, jo synu! Tím temným podchodem to opravdu trochu bolí, ale zvykneš si! Žhnoucí světlo. Jako železná košile v rozpálené peci jsme my lidé. Držíme při sobě oky, ale zuby nehty se snažíme odcizit se prostoru. Přitom se podívej z okna. Zapadlo slunce? Zapadlo! Zapadalo slunce? Zapadalo! Tak jaképak copak. Jinak ale to co se děje nyní ve městě, je i pro mou starou hlavu celkem nepochopitelné. Můžeš mi prosím tě vysvětlit, proč jsi tehdy té slečně nepomohl s mrkví do nůše? Měl bys syna a dceru na studiích. Podívej se na tu zašlou fotografii, jak vám to tam sluší!

To jsem já?

Ne, já snad blouzním!

A co máš teď? Nepořádek v policích a rozložení veškeré žádné. Chováš se někdy věru podivně. Nic si z toho ale nedělej, nebude to dlouho trvat. No nic, musím končit. Tak se měj hezky a pozdravuj…jo…jo… a ještě teta Líba s tebou chtěla mluvit, tak nezavěšuj! Zatím!

Kdože? Haló, haló…

…………………………………………………………………………………………………..

Ahoj Kamílku, to jsem ráda, že tě po takové době slyším a proč se neukážeš? Napekla jsem zrovna koláče a ty jsi zase nepřišel! Že ty jsi byl opět s tou partou z kulečníku. Víš moc dobře, že to nerada vidím, když se zahazuješ s takovými prostými lidmi. Nezapomeň, že jsi Gelimoor. A nepij tolik, nesluší ti to. Pravý gentleman nikdy nepožije kapku alkoholu před západem slunce.

Prosím, ale já nejsem Kamil!

S kým …

…mám tu čest?

Ty jsi mi byl vždycky šprýmař, ale toliko vtipné kaše si nyní nepobral. Nemám dostatek drobných mincí, tak nepřerušuj……musím ti toho tolik vyprávět….

Tů…tů….tů….tů…..

„Co to bylo, to snad není ani pravda, já jsem já…jsem….“

Kde?

Tů…tů….tů….tů…..

„Musím okamžitě utéct, jinak opravdu zešílím, okamžitě….“

Z posledních sil jsem se vyhoupl zpět do okna, které se nyní zdálo ještě užší, užší, užší…

„Vzduch!“

„Pomoc!“

…po boji jsem.nakonec šťastně sklouzl na parapet a okamžitě upadl do bezvědomí…..

Již jsem nemohl dál, opravdu. Položil jsem karty na sváteční bibli a zhroutil prostor. Lidská touha, síla lidské myšlenky je nekonečně intenzivní pramen konání. Jakékoliv přání je již předem vyplněno a jen hlupák nevidí ty změny. Nebylo to těžké, věřte mi.

Ale asi se ptáte, jak to jako vypadá, takové zhroucení prostoru. Tedy budu dále pokračovat ve svém vyprávění, ale nejdříve důrazně a naposledy upozorňuji spáče v zadní lavici, že z této látky se bude zkoušet příští hodinu.

Když jsem vyběhl ven. Venku jsem nebyl. Točil jsem se kolem nějaké židle obrácené vzhůru nohama. Nakonec i já jsem při myšlence na nohy ucítil, jak mi dřevění a stávám se součástí svého dávného pokojíčku. Seděl jsem na čtyřech podstavcích a jasně, jasněji než kdy jindy jsem mohl pozoroval své počínání. Bylo mi asi 17 let. Ležel jsem v posteli a četl knihu o bytí. Nebyl jsem, jelikož právě v tento moment jsem se rozhodl, že se definitivně rozloučím s vnějším světem a uzavřu se do neprodyšné lastury. Tehdy jsem to tak necítil, ale ta lastura mi opravdu ihned vyrostla na zádech. Měl jsem dokonce malá klepítka, abych se mohl bránit nechtěným halucinacím. Dočetl jsem knihu a odložil jí na stolek. Zhasl lampičku a chystal se pomalu usnout. Jenže přišli. Posadili se na postel a drze mi začali ukazovat v rychlém sledu sadu fotografií. Všechny dohromady, ač tam byla i jisté surrealisticko-dadaistická pokušení, se sjednocovaly v toto celistvé plátno. To nalevo! Jistě si ho posléze budete všichni schopni překreslit do notýsků. Ale vraťme se k výkladu. Začal bych asi takto:

…………………………………………………………………………………………………...

Potom, co jsem konečně procitl z intenzivně narkotizujícího sevření toho zašlého domu, proběhl jsem altánkem. a známou brankou pro psi ve východním traktu zahrady jsem se dostal zpět na silnici. Tím jsem opsal dokonalý trojkřižník bez růžence. Byl jsem volný a neskutečně šťastný, jelikož ze mne spadla veškerá depresivnost mládí.

Až nyní jsem pochopil, co se mi děda Ignác snažil naznačit.

Musím se dostat před kuropěním ke svému budoucímu hrobu, jinak nevyužiji nabízené šance vzdát se hmotného stínu svých polobotek. Musím už jednou pro vždy zastavit tu přesmyčku kolem svého krku, která mi tak silně stahuje ohryzek a půlky. Ten nekonečný kolotoč gordických uzlů. Začal jsem přemýšlet, jak nejrychleji se tam dostat. Jak jako na to.

„Tudy!“

„No vidíš Ignáci, čas existuje, když je naplněn tou pravou ideou!“

„Ták!“

Vyřkl jsem tato slova a zalykal se smíchem ve zběsilém lijáku. Stromy, které se zdály pevně ukotvený do stavu volného růstu, začaly praskat v kořenech. Kvílení meluzíny přehlušovalo mé šílené skřeky deroucí se z hlubin mého já. Začal jsem běžet po čtyřech, jelikož jsem zjistil, že je to daleko rychlejší způsob přemísťování hmoty z místa A do místa B. Ve skalách jsem zase využil všech svých dalších zděděných dovedností a jako chameleón upotřebil jemných přísavek na svých malíčcích.

„Krása!“

Když jsem se vydrápal na planinu s plesovým jezírkem, žízeň přemohla mé svalstvo a tak jsem nepohrdnul příležitostí a smočil hlavu do studené vody. Zadýchán a k smrti unaven jsem v odrazu pozoroval karikaturu svého zevnějšku. Viděl jsem pouze duševno obalené jakousi mazlavou hmotou, která se snažila tvarovat do nepřeberných kastrací. Rytmus mého srdce odklepával larvální buzení. Stále častěji jsem se ale podobal embryi milovaného dítěte. Jen co jsem si to uvědomil, pocítil jsem porodní stahy. Průchod a splynutí s dalšími jsoucny. Cítil jsem matku, jak mě kojí a pohupuje opěradlem kolébky. Otce, jak roní sperma a lapá po dechu. Milióny monád se na mě začaly lepit, jako na gravitační magnet. V tomto příjemném a uklidňujícím gejzíru, který mi dával neuvěřitelnou, až absolutní emfatičnost, jsem však nemohl dlouho setrvat. Měl jsem cíl a cíl je v životě i umírání tím největším mezníkem. Musím to stihnout.

Znovu jsem se rozeběhl. Běželi nás miliardy. Miliardy malých světýlek. Pro nezúčastněného diváka by to byla impozantní scenérie. Pro mě samotného to byl……..

Člověku nedaj klidu. Pořád z práce do práce. Jsem tak unavenej, že musim zase doplnit stav.

Helemese, tady touhle cestou je nějakej motorest. Zahnu tam a dám si deci. Crrrrrrrrrrrr….

„Kamil!“

Haló…

Ahoj Kamile, tak co dneska večer děláš? Rozjedem to zase trochu?

Ahoja, no jasně, ale jsem ještě za městem a musim natankovat. Tak počkej nějakou hoďku.

Ok, zatím…

Šlápnu na to! Někdy ale lituju, že jsem tu svou opustil. Měl jsem takové touhy, jako když sem byl malej. Změnit celej svět. A co se stalo, nic. Nakopal mě do zadku jako všechny. Jsme tady nakonec všichni chyceni do sítě průměru. Nikdo neuteče!

No a zase! Zase mi cpou něco do hlavy.

……v pět odpoledne středoevropského času byl spáchán krutý teroristický útok na bezbranné lidi. Stupňované násilí ale neovlivnilo těžbu mědi a tak se vyrovnal měnový deficit Juanu. Bude jasno, místo místy oblačno…

Kurva, že já to nevypnu. Klid, Bože klid ač ani v tebe snad už nevěřim. Nechápu, proč jste tehdy přišli.

…životní cíl. Vyběhl jsem z lesa a………

Do šitu, nějaká srnka, nebo co….kurva do píči….

(Lesní tišinou se ozvala dutá rána a poté intenzivní brždění.)

Kurva co to je…?

Ale seru na to….

Mělo to šanci. Co to sem leze! Teď abych to znovu lakoval. Těch peněz…

(Vylezl ven a obešel místo zastavení)

To je divný, není to ani trochu škráblý! A kde to je? Co to bylo?

Seru na to….jedu dál. Jen mě nějak divně píchlo u srdce.

Jako tuhle, no tady..

Dam si panáka navíc a bude klid….

………………………………………………………………………………………………

Dlouho jsme se neviděli co?

Ignáci!

Sem ti řikal, že to nebude dlouho trvat, ale takhle po kouskách sem nemůžeš, to víš ne!

Vím, říkali!

Musíš počkat, až bude ztracen poslední náznak cesty. Pak prozří ba i ty v jedno celistvé, nadčasové všehomírno.

Chtěl jsem toho tolik udělat, proč?

Pochopíš!

Všechno má svůj důvod v bezdůvodném prolínání.

Jinak to, co si chtěl udělat s tou globální problematikou, bude vykonáno za několik spojených dekád, ale výsledek už bude opožděný, po vzplanutí!

Aha, to mi je opravdu, opravdu líto. Měl jsem víc bojovat, víc…

Nebreč, tím nic nenapravíš. Není co napravovat. Není nic, jen ty a stíny kolem tebe. Odvykni si pozorovat jinotajné. Nyní si tu pouze sám za sebe. Jen ty a konečno…

Jo, jo….

A Ignáci, jak to nakonec přece jenom dopadne například s tím oteplováním?

Jenom, že jsi to ty!

Bude hrozně, nešlo to zastavit. Lidé to nechtěli. Většina jich trávila čas u nějakých her. Nikdo se o nic nezajímal a pak když nebylo místo, kde pěstovat potraviny pro takovou mohutnou populaci, vypukla válka. Lidé se rodili ze zkumavek. Bylo jich potřeba stále víc, jelikož produktivita práce se pohybovala v desetinných číslech. Jo a ještě ta cholera z těch vytopených skládek, těch měst…tfuj… Možná se ale mýlím. To se mi ale ještě zatím několikrát stalo. Nicméně jsem viděl,, že to všechno vezme voda a to je fakt.

Aha!

A ty na to už nemysli. Odpočívej a čekej…Čekej na…

…na tu ženu a smír? Na novou šanci?

Vyčkej času, tady už přece jenom je…

jsi..

Dobře, když myslíš. Jdu se tedy trochu prosssssssssssspáááááát v nádechu.

( Pomalu……v sloup………a……)

………Kurva to byl nudnej film. Přepni to a příště žádnou alternu jo! Nemělo to akci…Kurva akci…

Kde je ten Kamil?


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru