Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

NETYPICKÉ SUPERPILULKY

24. 08. 2007

2496

Autor

fungus2

Při úklidu bytu jsem náhodou objevil jakousi malou krabičku, která obsahovala několik všelijak barevných pilulek. Po delším přemýšlení mi došlo, že tyhle pilulky jsou od místního vynálezce všeho možného i nemožného, pana Pokustóna. Ten mi je dal s tím, že se jedná o superpilulky, po jejichž požití člověk zažije neobvyklé stavy. Představa něčeho nezvyklého mne lákala, a tak jsem hned pár pilule spolkl.

Dlouho se nic nedělo, ale pak se semnou začaly dít věci. Neuniklo mi, že stojím nohama na stropě a mám hlavu zaraženou v akváriu, které je na stole. Poprvé se mi naskytla možnost pozorovat rybičky přímo v jejich přirozeném prostředí. Ony však dost zmateně kolem mé hlavy plavaly, přičemž jsem zjistil přítomnost vodního šneka v nosní dírce. Nebylo to snadné jej dostat prsty z nitra nosu, načež se mne zmocnil pocit dušení. Podařilo se mi však na stropě v poloze hlavou dolů udělat podřep. Chtěl jsem se projít po všech stropech místností bytu, ale nepodařilo se mi projít rámy dveří do předsíně. A pak náhle opět na mne začala působit zemská přitažlivost. K mému překvapení, se však nekonalo dopadnutí na koberec obývacího pokoje, načež jsem ke svému úžasu postřehl, jak se nořím do koberce. Vzápětí se pode mnou objevila místnost, ve které seděl pan Telka, jenž byl náruživý divák všech pozemských i nepozemských stanic a mně došlo, že jsem se propadl do jeho bytu.

„Dobrý den! Já se jen propadám!“ sdělil jsem mu, abych vzápětí zmizel v koberci. Poté následovalo přes strop vniknutí do bytu správcové Blažkové. Ta seděla na rotopedu a když mne spatřila, tak se za výkřiku rotoped i s ní převrátil.

„Já se omlouvám. Ale už padám do sklepa!“ stačil jsem vykřiknout a vzápětí nastalo proniknutí skrz panel. Jelikož se už nedalo nikam jinam dál spadnou, tak následovalo rozplácnutí se o podlahu sklepa.

„Už jsem viděl i bílý myšky, ale aby někdo propadnul betonovým stropem, to teda ještě ne,“ ozval se pan Pijan, který seděl na židli s lahví v ruce.

„To já taky ne. Ale zrovna jsem to zažil.“

„Tak to zapijte!“

„Inu proč ne,“ mínil jsem a vzal si od něho láhev. Asi to však nebyl dobrý nápad. Zmocnil se mne totiž pocit, že mi v těle začíná probíhat sopečná erupce. Poté jsem na vlastní kůži poznal, jaké to je za sebou nechávat žíznivou čáru. Ta se táhla od sklepa ven, křížem krážem sídlištěm, a končila na obloze.

Když mi došlo, že svištím vzduchem, tak vzápětí následoval do něčeho náraz. O chvíli později mi došlo, že svírám v ruce vrtuli a současně jsem spatřil padající letadlo i k zemi se snášet na padáku místního letce pana Vrtulku. Tomu se opět zvýšil počet nedokončených letů, na což byl však zvyklý, jelikož žádný jeho let neskončil normálním přistáním.

K mému zděšení opět na mne působila zemská přitažlivost a vzápětí mi neunikla blížící se střecha stadionu. Díky pilulkám jsem se na ní nerozplácl a propadl jsem jí. Poté jsem se dopadl na trampolínu, na níž ní zrovna někdo cvičil, ale po mém dopadu už necvičil. Pak se mne zmocnil pocit, že moje tělo je gumové, načež následovalo odrážení se od stěn, přičemž jsem registroval zmateně pobíhající cvičence i diváky. Náhle však pominuly účinky pilulek, což se stalo v tu chvíli, když jsem dopadl na podlouhlý stůl. Za ním sedělo povícero vyděšených lidí a došlo mi, že se jedná porotce, co hodnotí cvičence.

„Já se vám omlouvám, ale za to můžou účinky pilulek. Jak by jste prosím vás ohodnotili tenhle můj výkon?“ zněla moje otázka. Oni se ale místo odpovědi rozkřikli a začali mne všichni honit. A tak mi nezbylo nic jiného, než prchat ze stadionu s početným davem v patách.