Snad jsme to pořád my dva...

Jsi jako řeka nespoutaná,
co ve svým korytu nese jenom hněv
A tvoje voda je tak trochu slaná
dík tváři, jenž nezmohla se,
nezmohla se na úsměv

Pak tady stojíš dvě stě let i víc;
smutná jak Marie, když přišla o Ježíše...
Však beze mě jsi jenom jedna z polovic,
přeskříplá pupeční šňůra
na cizím břiše

Ale já bez tebe jsem taky na odpis;
zlomená násada, zlomenýho rýče....
Potrhlý hochštapler, prázdnej spis,
přezrálá tanečnice,
u zlomený tyče

Snad ráno usušíš svý rozpraskaný břehy;
čápi zas přiletí, vyvěsíš kapesníky
A slunko vyjde, my vytáhnem´ si stehy,
ty řekneš lásko, já ti řeknu díky,
díky, že tě mám...díky!