Jak řeka tečou od pramene...

Zase usínám bolavý

ze stříbrných vln Sázavy,

jež odrážely se, byť jenom občas,chvíli

v modravých sklech tvých nových brýlí,

když´s na mně zrakem sem tam spočinula…

…jak rychle tyhle mžiky mizí do minula,

aby až za čas, když se člověk zasní,

se objevily někde v básních.

Proto ty moje nejsou lhářky,

straní se fíglů bez přetvářky,

myslíš-li, že staví pouze vzdušné hrady,

křivdíš jim, to ony jenom rády

od srdce nahlas říkají,

co z našich chvilek u Sázavy

nad hrnkem dobré ranní kávy

vnímají.