ROKLE

ROKLE

Lena Ridlová je původem Němka. Tedy napůl Němka. Její otec, ten pravý, biologický, byl Němec. Navštívil Prahu roku 1980 v rámci stranických oslav úspěšné česko-německé spolupráce. Doma, v Berlíně, měl snoubenku, ale při dlouhém pobytu v Praze mu společnost dělala jistá Češka – Anna. Na pohledného vysokého árijce udělala dojem svou nepatřičnou skoro exotickou vizáží. Drobná tmavovláska se snědou kůží. Provázela ho po památkách, dělala mu doprovod na obchodní jednání a schůzky. Měla roztomilou vysokoškolskou němčinu a pronikavý pohled. Po čtvrt roce ji požádal o ruku. Jeho pobyt v Praze se blížil ke konci a on měl dojem, že ji tu zanechat nechce. Dohodli se, že se k němu do Německa přestěhuje ihned, jak se vyřídí přísné byrokratické formality. Po měsíci mu napsala, že je těhotná. Od té doby od něj viděla jen pravidelný měsíční šek. Leně zůstalo německé jméno i příjmení, tmavé vlasy a modré oči.

Lena nebyla hloupé dítě. Bez přijímaček ji vzali na střední a bez problémů na vysokou. S průměrnými výsledky ji dokončila a nastoupila v advokátní kanceláři jako koncipientka. Během školy měla několik nevýznamných lásek a jednu velkou, která však s promocí skočila. Záhy jí zemřela babička, která jí odkázala byt v paneláku a kočku Sáru. Lena kočku dala do útulku, protože na zvířata byla od dětství alergická a z bytu vyházela všechno kromě knížek. Lena knížky milovala, skoro stejně jako milovala vymýšlení. Když jí bylo deset, strašně ji mrzelo, že ještě nikdy nebyla u moře. Po prázdninách tedy nastoupila do páté třídy s tím, že byla s rodiči letadlem v Řecku. Na otázku, kolik tam měli stupňů, Lena bez váhání vzdychla, že tak padesát. Byla to její poslední nepromyšlená lež. V dalších letech se ve lhaní tak zdokonalila, že občas sama nebyla s to rozpoznat, co si vymyslela a co je vlastně pravda.

Lena byla velmi šikovná a sportovně nadaná. Snad díky tomu, že závodně cvičila gymnastiku a byla velmi štíhlá, si nikdo dlouho nevšiml, že se nevyvíjí tak úplně správně. Až někdy v patnácti letech na pravidelné prohlídce u dětského lékaře, se doktorka zalekla, když slyšela, že Lena ještě nikdy nemenstruovala. Poslali tedy malou Lenu na vyšetření a tam zjistili, že malá Lena nikdy nedospěje v tom pravém slova smyslu. Lena se narodila bez dělohy. Tato anomálie je prý velmi vzácná a postihuje jen malé procento pacientek, které jsou ale až na výjimky neoperovatelné. Lena se tedy v patnácti letech dozvěděla, že nejenže nikdy nebude menstruovat, ale ani nikdy neporodí dítě.

Lena měla spoustu milenců a mimořádnou chuť k milování. Pro mnoho partnerů bylo záhadou, že Lena může vždy a pořád, ale když se po několika týdnech až měsících odvážili toto téma nakousnout a Lena jim řekla pravdu, bez výjimky do několika dnů zmizeli a Leně zbyla opět jen prázdná postel. Nikdy ne však na dlouho, na to byla Lena příliš atraktivní a nevázaná. Její dospělá atletická postava byla pro mnoho mužů symbolem doby a rádi se s ní ukazovali na veřejnosti. Kdyby byla Lena hloupá, možná by dělala modelku, a možná by jí dělala i tak, jen kdyby měla ke svému tělu lepší vztah. Lena se totiž nenáviděla. Připadala si jako žena, ale věděla, že je ženou jen na půl. Vadila jí její pevná malá ňadra a svalnaté půlky, její nezřetelný pas, ostrá tvář i příliš hluboký hlas.

V kanceláři se jí vcelku dařilo a netrvalo dlouho, co svedla svého kolegu. Jmenoval se Pavel a pracoval tam o rok déle než ona. Přišel z ministerstva, kde se v podstatě jen válel a na pořádnou práci tam podle vlastních slov nenarazil. V kanceláři však narazil na Lenu a to mělo změnit celý jeho život. Stejně jako její. Táhlo mu na dvaatřicet a jezdil do kanceláře v centru na starém mopedu. Všichni to přisuzovali jeho výstřednosti, ale on měl jen hluboko do kapsy. Jako právník nebyl příliš úspěšný. Starý kabát ve formě laxního přístupu vypěstovaného ve státní správě se jen špatně svlékal. Lena byla proto zanedlouho mnohem lepší než on. Nebýt jejich pravidelných postelových hrátek, zřejmě by mezi nimi zavládla nevraživost. Lena však měla své zbraně. A poprvé v životě někoho, na kom jí záleželo víc než na sobě.

Po několika měsících se vztah dal nazvat vyváženým. Lena své okouzlení mistrně skrývala, stejně jako svou chybějící periodu. V přesných intervalech zaškrtaných v kalendáři oznamovala zkroušeně Pavlovi: „Víš, já dneska nemůžu…“ Omluvně sklopila oči a našpulila pusu. V její skříňce u umyvadla nikdy nechyběly tampony ani vložky. Ničím nenarušila intimitu, kterou v sobě zahrnuje pohled do ženské koupelnové skříňky.

Taky první společná dovolená. První hádka. A vůbec všechna první, které člověk v opravdovém vztahu prožívá. A Lena byla chvíli šťastná, naštvaná, smutná a někdy zase v euforii a veselá. Prostě to poprvé prožívala opravdově a nechtěla, aby její štěstí někdo zhatil.

Pak začal Pavel pít. Nejdřív jen s kamarády o víkendech vysedával po barech a hospodách. Někdy se opil do němoty a to si pak nic nepamatoval, ani to, jak se dostal domů, jak Leně pozvracel peřiny ani to, jak ho Lena sprchovala ve slipech a on jí ve vzteku vyrval ze zdi baterii. Lena chtěla být slepá a proto mu dávala další a další ultimáta a podmínky. „Já už to nikdy neudělám, slibuju!“ dušoval se Pavel ve stále kratších intervalech střízlivosti. A Lena plakala. Chtěla zpátky své štěstí. Své krátké štěstí.

Po jednom koncertu, kde Lena jako řidička nepila, skákala jak posedlá, ve dvě ráno padla s Pavlem do postele, kde usnula během vteřiny. Pavel usnul – opilý – ještě dřív, než se jeho tvář obtiskla do polštáře. Následující den se Lena cítila jak přejetá. Nešla do práce. Od rána si stěžovala na bolesti zad, hlavy a zbytku těla. V šest večer se od šéfové dozvěděla, že ani Pavel nedorazil do práce. V osm se připotácel domů, že byl u maminky. Vlahý pohled Leně napověděl, že maminka byla zřejmě nějaká smradlavá putika. Nechtěla však dělat dusno, a tak to dál nerozmazávala, dokud za ní Pavel nepřišel do kuchyně, neprohrabal se v lednici a zezadu jí neobjal jednou rukou – v té druhé držel zakrojený kus salámu.

„Mě ti je po včerejšku hrozně špatně,“ zanaříkala Lena jako malá holčička, „jako bych se hrozně opila.“

„Ty jo, fakt? Mě taky!“ vydechl Pavel překvapeně přes mohutné sousto.

„Ale ty jsi byl hrozně opilý!“ Lena zvedla nešťastně obočí a šla se litovat před televizi.

Následující týden nepřišel Pavel do práce. Šéfová byla zrovna u soudu, takže se o jeho prohřešku nedozvěděla, ale Leně z toho bylo tak úzko, že jí konečně došlo, že to už moc nezvládá a že Pavel asi nebude ten pravý. Večer na něj marně čekala a s knedlíkem v krku mu posílala jednu zprávu za druhou. Telefon vypnutý. Výpis žádný. Jeho maminka o něm nic nevěděla, ani nejbližší kamarádi. S křečemi v žaludku nemohla dlouho usnout. V jedné z těch nepříjemných trémistických minut, kdy se převalovala z boku na bok, se rozhodla, že už do práce nepůjde. Bála se kradmých pohledů kolegů, nepříjemných řečí šéfové. Bála se svých slz. Proto vymyslela únikový plán. Ještě neodbila ani půlnoc a na monitoru jejího notebooku se začal rýsovat omluvný mail: „Je mi líto, ale necítím se dobře. Všechny své kauzy mám hotové, nebo skoro vyřešené. Beru si na pár dní volno. Dám vědět. Telefon budu mít vypnutý, tak kdybyste něco potřebovala, pište na mou e-mailovou adresu. Díky Lena.“

Do půl jedné měla sbaleno a ve čtyři hodiny ráno se před dálkovými světly auta objevila cedule s názvem jedné  malé zapadlé horské vísky. S úlevou se zapřela dlaněmi o volant a zavřela oči. „Už se tam nevrátím. Nikdy!“ zašeptala si pro sebe.

Leně se na horách líbilo. Dokázala zapomenout. Jednou za čas napsala dopis domů a na dálku nechala zprostředkovat prodej bytu. Za utržené peníze koupila malou roubenku a zbylo jí i dost na to, aby ji částečně zrekonstruovala a zařídila. Sice jednoduše, ale účelně. Bohatě jí stačila jedna místnost na spaní, která byla v podkroví a druhá, která sloužila jako kuchyně, obývák i předsíň dohromady. Jako záchod používala latrínu a sprchový kout ústil do trativodu. Lena se cítila šťastná. I když poněkud osamělá. Časem se seznámila s několika málo místními lidmi. Byli milí, ale uzavření. Přátele mezi nimi nenašla.

Přešla zima, po ní jaro a léto a uplynulo třičtvrtě roku, co se Lena rozhodla prchnout z města. Bylo to zrovna v době podzimních dešťů a celodenních mlh, kdy na Lenu přišel splín a myšlenky na návrat. Bezcílně bloumala po zahradě a pak bez radosti popíjela horký čaj. Protože už několik měsíců radila v blízkém městečku v advokátní kanceláři, rozhodla se připojit na internet a zjistit, jestli náhodou někdo neprojevil zájem o právní služby. Dala si stáhnout poštu, a než se přenesl požadovaný objem dat, zapálila dřevo v krbu. Jako u vytržení sledovala známou mailovou adresu. Pavlovu adresu. Nebyla schopna několik dlouhých sekund se donutit na ni kliknout.

„Jsem zpátky, Leno. Několik měsíců jsem se nedotkl alkoholu a našel jsem si práci dokonce lepší než byla ta naše. Doufám, že se Ti daří a moc bych si přál, abys mi dala ještě jednu šanci. Udělám pro to cokoli. Stále Tvůj… Pavel.“

Počáteční rozčarování nahradila až nekritická radost. Zlé bylo v momentě zapomenuto a čas strávený o samotě jakoby se ztratil. Lena začala bezmyšlenkovitě balit. Když se však zastavila, rozhlédla po útulném interiéru, její ruce zoufale klesly do klína. „A kam bych tam šla. Všechno mám tady.“  V náhlém záchvatu čisté mysli se rozmyslela pozdržet odjezd o několik dní. Neurčitě odpověděla na Pavlův dopis a přemýšlela co dál.

Ráno byla ještě stále ne zcela rozhodnutá, a tak si řekla, že na procházce by se jí v hlavě mohlo udělat jasno. Zamířila na svá oblíbená místa a několik hodin trávila pozorováním stromů, potůčků i skal. Už se chtěla zklamaně vrátit do chalupy, když uslyšela vrnění, ne nepodobné dětskému. Dost zděšeně se nahnula přes převis poměrně nízké skály a pohled, který se jí naskytl se určitě nedal nazvat příjemným. Chráněné před deštěm leželo na dece dívčí tělo s roztaženými nohama, zcela zmáčenýma již zaschlou krví. Velmi mladý obličej odrážel z otevřených očí bolestivou hrůzu a ruce dosud svíraly krvavý ručník. U hlavy nedobrovolné matky ležel uzlíček z prostěradla a vydával ty vrnivé zvuky. Lenu okamžitě napadlo, že dítě potřebuje pomoc. Neváhala a z kapsy vyndala mobilní telefon. Bez signálu.

„Sakra!“ procedila mezi zuby. A už se rozhlížela po okolí, jak se k nešťastné dostat. Na protější straně rokle viděla, že svah je zde mírnější a patrně tudy kráčela i ona mladičká dívenka. Dokázala si ji živě představit, když přeskakovala přes kořeny a zkoumala bedlivě terén, aby se o nějaký balvan nerozbila. V hlavě se jí vybavil obraz trpící rodičky jak se drží za křečemi svírané břicho, potácí se a padá. Drží se stromů a zuby má zatnuté, aby nekřičela. Lena se snažila tu představu zahnat, ale pronásledovala ji až na dno rokle, pod převis, kde ležela mrtvá. Polykala, aby nezvracela. Zhluboka dýchala a nepřipouštěla si pohled stranou. Soustředila se jen na dítě. Zaměřila se na něj a po třesoucích se nohách obcházela tělo. Když se sehnula pro vrtící se balíček, nechtěně její pohled sklouzl stranou. Vyčítavý skelný pohled jakoby ji přikoval. Nemohla se nadechnout a jen sledovala modré rty v očekávání, zda se nepohnou. Ale z té život vyprchal už dávno a Lena se pomalu uklidňovala.

Nečekaně, jak první jarní včelka z úlu najednou z koutku úst vylezl hravý škvor. Lena sebou škubla a začala ječet. Popadla děcko a stále křičíce utíkala, co jí nohy stačily. Na hraně rokle se zhroutila a dávila se. Až když malé uslyšela plakat, dokázala normálně myslet. Odhrnula prostěradlo a došlo jí, že matka se nechtěla toho tvorečka zbavit vraždou. Pupeční šňůru měl odstřiženou a podvázanou sterilním obvazem. Zabalen byl v osušce a prostěradlo bylo až na vrchu. Rtíky měl stejně jako prsty zkřehle fialové. Byla to holčička. Lena na ni přestala zírat, v rychlosti si rozepnula mikinu, vykasala tričko a mimino přitiskla na svou holou kůži. Nyní už neběžela, ale svižnou chůzí se blížila k domovu.  Po chvíli cítila, že dítě našlo její prs a snaží se sát. Když se sáním unavilo, poznala, že usnulo. Držela ho v tu chvíli věděla, že chce být navždycky s ním.

Lena zavolala záchranou službu. Když přijela, předala jim dítě se slovy, že ji nechce, ať se o ni postarají. Lékař chtěl Lenu, o níž se domníval, že je matkou, ošetřit, ale ta to odmítla. Nahlásila jim jen údaje o své osobě a nechala je odjet. Věděla, že má do šesti týdnů právo změnit svůj názor a dítě dostat zpět. Po pěti týdnech tak skutečně učinila. Do té doby zařídila a nakoupila do chalupy vše, o čem si myslela, že by dítě mohlo potřebovat. V kojeneckém ústavu ji uvítali s úsměvem. Brali ji jen jako další matku s poporodní psychózou, která naštěstí spontánně odezněla. Hodné sociální pracovnice pomohly Leně se zápisem do matriky, kde otce uvedla neznámého. Doprovodily ji domů, kde zkontrolovaly vybavení pro miminko. Poradily se správnou kojeneckou výživou, když si Lena postěžovala, že nemá mléko a slíbily, že ji budou jednou týdně navštěvovat.

Během svého „šestinedělí“ Lena udělala ještě jednu věc. V noci se vrátila do rokle vyzbrojena igelitovou plachtou a lopatou. Se šátkem přes nos a ústa se pustila do zametání stop. Jámu vykopala do měkké půdy, dosti hlubokou aby se tam vešla i shrabaná hlína nasáklá krví. Naházela na ni dostatečné množství tlejícího listí a udusala zeminu, která zůstala po odhrabání té nasáklé. U hrobu příliš neotálela, jen se z pověrčivosti pomodlila Otčenáš, který ji ještě jako dítě naučila babička. Několik nocí měla děsivé sny, ale všechny skončily s příchodem malé Kristýnky, jak si ji Lena pojmenovala.

„A prý že nebudu mít vlastní dítě…“ usmívala se nad postýlkou s nebesy první noc. „Teď už je má a nikdo mi ji nevezme. Týnko, jsi moje, už navždycky.“

V nedaleké vesnici, kam chodila občas nakupovat, se zprvu divili, že Lena strká kočárek, ale pak si řekli, že přes ty volné svetry, co celý podzim tahala, by to nepoznal ani věštec, a že by se měla stydět, když pro své dítě nemá otce a že je hned poznat, jaké jsou v Praze uvolněné mravy. Za čas si na to zvykli a jen si občas pohrdavě odfrkli, když prošla kolem.

Stát přiznal Leně plnou mateřskou, protože podle záznamů pracovala až do konce těhotenství a Leně nastal bezstarostný půlrok, kdy se nemusela starat o peníze a věnovala se jen a jen malé Týnce.

Zase přešla zima a pozdní jaro začalo klepat na dveře i v horách. Vykoukly první sněženky a stát zůstávali jen nejodolnější sněhuláci. Týna vydržela sama sedět a Lena po internetu radila do portálu jednoho ženského časopisu. A všechno bylo děsně fajn až do chvíle, kdy u malé horské chaloupky nezastavilo tmavě modré auto střední třídy. Týna spala v kočárku a Lena si četla na lavici u dveří. Zvědavě zvedla oči a následně se jí rozklepaly ruce. Z auta vylezl Pavel. S moderním sestřihem a značkovým oblekem.

„Ahoj Pavle,“ skoro zašeptala.

„Leno?“ zkoumavě se zadíval na kočárek. Předloktí položil na střechu vozu a položil na ně bradu. S nádechem zavřel oči.

„Co tady děláš?“

„Hledal jsem tě.“

„Proč, proboha?“

Neodpověděl. Odlepil se od auta a pomalu šel ke kočárku. Jedna noha míjela druhou, jakoby ani nebyly jeho. Růžolící miminko, jež spalo s hlavičkou otočenou ke straně a ručkama vedle oušek, ze spánku zamlaskalo. „Je moje?“ Lena bezhlasně polkla a kývla. Pavel se ztěžka posadil vedle Leny. Mlčel a srovnával si myšlenky v hlavě.

„Proto jsi ode mě utekla?“ Kývla. „A proč jsi mi nic neřekla, nenapsala a tak? Proč jsi něco neudělala?“

„Bála jsem se. Táta mámu taky opustil, když mu řekla, že čeká mě.“ Lena mluvila tak přesvědčivě, skoro to vypadalo, že si svou odpověď předem připravila. Ale Lena tomu věřila. A uvěřil i Pavel… A jestli ještě nezemřeli, pak tomu věří dodnes…