Historie jedné země 2

Historie jedné země 2 

V tu chvíli se za dívkou objevila armáda zbouřenců, jak si říkali. „Jestli jste princ Valentin, proč byste nám chtěl pomoci. Určitě proto máte své důvody. Nebo snad váš otec neuzavřel s… s tím loupežníkem dohodu?“ zakřičel jeden z vedoucích. „Můj otec je mrtev. Teď vládne můj starší bratr a on mě sem poslal, abych vám pomohl,“ podal na vysvětlenou. Náhle si však uvědomil další význam této věty a rychle ho vyvrátil. „Můj bratr nechce vaši zem, chce jen mít dobrého souseda, hrabě totiž začal napadat i naše vesnice. Proto vám posílá část své armády a není sám, připojili se i další země. A já vám mám nabídnout naši pomoc, tak jak se rozhodnete, přijmete ji nebo ne.“

            Nastalo ticho, všichni si museli promyslet princovu nabídku. Zatím byli ve skalách v bezpečí, ale teď když keř zmizel, mohli je kdykoli napadnout. Jak se jen rozhodnout, to nevěděl nikdo, ale nevyužít této šance by byl hřích. Země si už protrpěla dost. „Princi, pokud přijmeme vaši nabídku, co je potom stane s naší zemí,“ zazněla konečně nějaká odezva.

            „Bude předána do rukou vašeho vůdce,“ prones bez zaváhání. „To ale asi nebude možné, náš vůdce zemřel před třemi lety a od té doby jsme již dalšího nezvolili, my nemáme vůdce. Nikdo z nás nemá předpoklady, aby ho poslechl všechen lid. Takovou moc měli jen lesní lidé a ti všichni zemřeli. Nám neuvěří,“ zvolal další z vedoucích.

            Po této větě Alex ztuhla. Tak proto se nikdo neodvážil vést lid, oni vědí, že by je neposlechl. Její myšlenky se ubírali dál, ale najednou uslyšela princův hlas. „Proč by lid měl poslechnou jen lesní lidi?“ „Protože jen ty chránila příroda. Ten keř, co tu plál celé tři roky, byl na místě, kde zemřel jejich vůdce.“

            Teď Alex došlo, co se stalo předtím, než omdlela. Musela však zůstat klidná. Už je na čase, aby řekla, kdo je. „A co kdyby byl mezi vámi někdo z lesních lidí. Povstali byste potom?“ zeptala se. Lidé na ni nechápavě pohlédli. „Nikdo z nich přece nepřežil, všichni zemřeli,“ zavolali. „To není pravda… Já jsem dcera vůdce lesních lidí, já jsem Alexandra…“ dál už pokračovat nemusela. Všichni zmlkli.

            Bylo dlouho ticho, které nikdo neporušil. Pokud je to opravdu ta Alexandra, znamenalo by to, že ještě mají šanci. „Pokud jsi opravdu jedna z lesních lidí, dokaž to,“ řekl jeden z vedoucích. A toho se bála, proto mlčela, věděla, že jako důkaz uznají jen růži. Ale ona nevěděla, jak ji ovládat. To byl omyl lidí, co brali vážně vyprávění bláznů. „Já ale nevím jak vám to dokázat. My jsme nikdy nijak neovládali růže…“

            Než se však dostala dál, někdo k ní vystřelil šíp. Ten se proměnil v hořící růži, která spadla k jejím nohám. Jakmile se pro ni shýbla, růže přestala hořet a její poupě zářilo všemi barvami. To byl důkaz. Ačkoli nevěděla, jak se to mohlo stát, řekla: „Je toto ten důkaz?“ Místo odpovědi si zbouřenecká armáda klekla na kolena a zvolala: „Ať žije náš vůdce!“

            Tím bylo rozhodnuto. Alex se měla rozhodnout, zda přijme pomoc prince Valentina. „Princi, myslím, že teď je jen na mně, zda přijmu vaši pomoc,“ začala, „ale já se zeptám svých lidí. Chcete, aby skončilo utrpení této země?“ Z davu se jednohlasně ozvalo: „Ano! Ano!“ Počkala dokud neutichne ozvěna, která se nesla celými skalami a poté řekla: „Lid rozhodl, začíná rozhodující bitva.“

            A tak se i stalo. Armáda vyšla během několika dní ze skal a mířila do středu země. Po cestě osvobozovala tyranizované vesnice a lidé se k ní přidávali. Jakmile dorazila k hlavnímu městu, už byla mnohem početnější, než obyvatelstvo za hradbami. Zastavila však před branami a postavila si ležení. Alex nechtěla útočit a princ, jako velitel druhé části armády, též ne. Oba si skvěle rozuměli, a dokonce začala mezi nimi klíčit láska.

            Oba se rozhodli, že nezaútočí, pokud se lid z města připojí na jejich stranu. Umírání již bylo dost. A jejich plán vycházel. Jakmile se lidé ve městě dozvěděli, že armáda venku chce osvobodit jejich zem, otevřeli bránu. Zdálo se, že je to konec, ale loupeživý hrabě vymyslel lest, vlastně spíš dokonalý plán. Převzít vládu mohl jen člověk s modrou krví. Stojí to tak ve starých zákonech, které schválili všichni sousedé. Poslal tedy ten list do tábora.

            A málem mu to vyšlo. Jakmile si ho Alex přečetla, zděsila se. Srdce ji málem praskla žalem. Valentin to přece musel vědět. Musel vědět, že vůdce zbouřenců nemůže převzít vládu. Šla s tím hned za ním. „Valentine, ty jsi nám lhal. Ty jsi věděl, že my nemůžeme převzít vládu, k tomu nemáme předpoklady. Naše zem by automaticky padla do rukou nejsilnějšího souseda, tedy vám!“ zakřičela, aby to slyšel celý tábor. „Není to tak jak si myslíš, já ti nechci sebrat tvou zem, ty budeš královnou a my odejdeme. Ten zákon sice platí, ale můj bratr nechce vládnout v tvé zemi. Chce vám jen pomoci, vám všem!“ vysvětloval.

            Najednou se ozval hlas z věže. „Na trůn smí usednout jen člověk s modrou krví, jinak zem převezme soused. Proto tady přece jsi princi Valentine, chceš tuto zem!“ hlas patřil loupeživému hraběti. Byla to jeho poslední šance, jak si udržet moc. Princ se musel začít bránit. „Lidé, poslouchejte! Dávám vám své i bratrovo slovo, že vaše zem zůstane ve vašich rukou, ač nemáte mezi sebou někoho s modrou krví! Copak nechápete, že je to jen jeho lest, jak nás poštvat proti sobě?“ řekl a ukázal na muže na hradní věži.

            Lid mlčel. Neodvážil se promluvit, jen pohlédl na Alex. Pochopila, že je zase vše jen na ní. Ale jak se rozhodnout? Jak ráda by mu věřila, ale co když si s ní jen hrál? Co když mu jde jen o zem, ne ona sama se rozhodnout nemůže. „Ať všichni vedoucí přijdou do hlavního stanu. Princi, vy také,“ řekla ledovým hlasem. Všichni tak učinili.

            Všichni se postavili kolem stolu a hleděli na Alex. Ta začala mluvit: „Všichni víme, že potomek posledního legitimního krále již nežije. Proto tu není nikdo, kdo by měl právo na náš trůn…“ najednou se zarazila, spatřila malého Vítězslava, jak stoupil do stanu. „Alex, ale to není pravda, potomek posledního krále žije,“ pronesl svým dětským hláskem. Muži se na něj podívali. Co to má znamenat? pomysleli si. „Co tu děláš? Teď není čas si hrát,“ řekla.

            „Já si nehraji, řekni jim konečně celou pravdu, já přece nejsem tvůj syn,“ dětský hlásek se nesl stanem a nikdo ho nebral vážně, jen jeho domnělá matka ano. Kdo vlastně je tento malý chlapec, pomyslela si. Z přemýšlení ji vytrhl až hlas prince. „Alex, co ten chlapec povídá je pravda? On není tvůj syn?“ „Ne není, je to sirotek,“ ulevilo se jí, že to konečně vyslovila. Trápilo ji, co si o ní asi Valentin myslí.

            Teď zase promluvil malý chlapec: „Já jsem ten, koho potřebujete, já jsem vnuk posledního legitimního krále.“ „Jak by to mohl vědět, je mu jen pět let!“ vykřikl jeden z vedoucích. Nikdo tomu nerozuměl, ale Alex začala chápat. „Ty růže nechránily mě, ale tebe. Stejně jako tehdy, když jsem tě našla ve spálené vesnici. Vše lehlo popelem, jen tvá postýlka ne. Ta byla obemknutá růžemi. Stejnými růžemi jako… Bože, co to má znamenat, ty jsi opravdu…“ šeptala.

            Nikdo tomu ale stále nevěřil. Vždyť králův syn zemřel společně s ním. Povídalo se to tak. Potřebovali pádnější důkaz než slova pětiletého chlapce. A ten získali. Růže, kterou měla Alex stále při sobě, se proměnila v ženu. „Má pravdu, on je vnukem krále,“ řekla. Muži se ulekli, jen Alex a malý Vítězslav ne. Oba vycítili, že se jí nemusejí bát. „Kdo jste?“ zeptal se princ. „Jsem Magdalena, poslední z čarodějek,“ pronesla hlasem, který byl jemný a tichý, ale přesto ho slyšeli i lidé v táboře a na hradě.

            Tím byla zničena poslední šance loupeživého hraběte. Věděl, že prohrál a zmocnilo se ho šílenství. Stoupnul si na zábradlí věžní terasy a skočil. Padal a padal, až se za ním uzavřela hladina vodního příkopu. Po jeho činu čarodějka zvolala: „Nechť je to poslední oběť zlých časů. Dnešním dnem začíná blahobyt a to jak pro tuto zem, tak i pro lidská srdce.“ A měla pravdu. Byl to konec utrpení a zlých časů.

            Alex usedla na trůn společně se svým manželem, princem Valentinem. Vítězslav byl totiž příliš mladý a ona byla jeho poručnicí, proto nebyl porušen žádný zákon. Královský pár měl před sebou velký úkol, pozvednout zničenou zem. Nebyli na to ale sami, sousední království i samotný lid jim pomáhal.

            A tak, když o dvacet let později usedal na trůn Vítězslav se svou ženou, princeznou Margaretou, zem již byla vzkvétající.