Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vzkaz pro Aleše

04. 09. 2005
0
1
1891
Autor
wišně

první básnička psaná klukovi.


Vzkaz pro Aleše

Večer položím vlasy do vlhké trávy,
brzy vstanu i bez ranní kávy.
Pustím naši píseň jen tak
a tance nebude ani znak.

Řeky mých slz potečou po tváři.
Smím tě vidět jednou v rudé záři?

Na hladině si leží sluneční paprsky.
Říkals uvidíme v budoucnu brzkým.

Na papír popláčou vzpomínky.
Suché růže si zavoní do dálky.
Voní až k tobě, můj milý?
Cožpak jsme si nikdy nechyběli?
Myslíš-li na mě, máš mě rád?
Nebo to je jen nenávistivý chlad?

Teď jsem tě nechala,
chybu tím udělala.
Citu toho, já jsem se lekla
a před váháním zdráhavě klekla.
Vybrala jsem cesty špatný směr.
Teď se chci vrátit, tak neváhej a klidně ber.
Seber mi sílu podruhé,
já znovu zaváhám.
Ponořím se do tmy ponuré
a už nikdy ti nezašeptám.

Nezašeptám ti tak blízko do ucha.
Jak bych byla parazit, jak moucha.

Peří i větru odolá,
to bude pak, o čem jsem snila.



To já však neuvidím,
teď chci spát.
Cožpak se probudím?
Ve snech se přec může zdát
i přání nejtajnější.
To je ale jen sen.
Kdo mě ukonejší?
Nechť ten vyjde ven.

Já mám z lásky strach,
že tě zklamu, víš?
V tmě ve tvářích neuvidíš nach
a za dne bílého jej vidět nesmíš.

Stín si nás na zeď nakreslí,
ale je pomíjivý, on zmizí.

Ze strachu z lásky,
opustím tě zas?
Za pár chvil se přestanu bát.
Jak dlouhý bude jen tenhle čas?

Bude dlouho pro zapomenutí?
Já nezapomenu.
A co ty?



1 názor

taky se vypisuju z pocitů a píšu vzkazy... a ty první byly podobný... ale je to dávno... nevím jestli ti pomůže koukat do teorie... já do ní sice nakoukla, i nějakou zkoušku z literární teorie složila... ale píšu citem... nepřemýšlím o poučkách a pravidlech - možná hlavně proto že si je nepamatuju (kromě gramatických teda... )

wišně
23. 11. 2005
Dát tip
díky snow white=)

mánemá
06. 09. 2005
Dát tip
Každých čtrnáct dní, myslím, vychází jeden časopis, který zavedl perfektní rubriku a tam by se tohle dílo hodilo jako poklička na hrnec. BravoGirl. Tím nechci snižovat city, důvody, proč to je napsáno atd. Jen jsem chtěla naznačit, že takové básně se právě tam chválí, čtou další zhrzené holky. Občas si přečtu i já. :) Z radosti. Můžu tě uchlácholit, autor(e)-ko, napsala jsem první básničku klukovi ještě horší (a nedávno), než tu leží přede mnou. Ale teď něco jiného. Nechtěla bych říct, vyjádřit se, že mi ta básnička vzala čas, který jsem mohla prožít zcela jinak. Byla to má volba dočíst až do konce. Na druhou stranu, báseň - či spíš výlev se nazývá: vzkaz pro Aleše; do jaké míry vzkaz pro Aleše pomůže nám? Taky nám něco vzkazuje, sděluje? Jsem v rozpoložení, kdy mi neříká krom známých slov nic. Mijí mě. Cítím z toho naivnost, vervu vypsat se. Jenže vypsání se není totéž, co psaní. A věnovat, co publikovat. Spoustu lidí, možná všichni, co já vím, píšou pro někoho. A nebo jen kvůli jejich inspiraci, ale tvrdím, že mi dávají atmosférou, jazykem! prostor, abych mohla hledat, a tedy nalézt. Dalo by se to shrnout tím, že je tu načrtnuto obehrané téma s obehranou formou. Místy básnička sklouzává do směšnosti, do slepé ulice, jak vyjít s čistým štítem a s vítězstvím. Je to možná návalem onoho citu, upřímnosti a takovým panenským přístupem k psaní. Pokud se někdy objeví v tom časopise, snad si ji přečtu. Ale tady už je tolik plevelu, že jeden se lehce ztratí.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru