Trest

Na horkou tvář mi každou vteřinu dopadá nespočetně ledových kapek, které se během chvilky rozplynou a v mžiku je nahradí jiné. Už nerozeznám hustý déšť od mého bolestného pláče. V hlavě se mi mísí podivné a rozporuplné pocity. Jeden však převládá – lítost. Lítost nad sebe samou. Nenávidím se. Jakoby mé tělo na několik minut ovládnul sám Azazel a použil ho ke svým hříchům. Déšť pomalu smývá rudou krev z mých klepajících se rukou. Nůž, který jsem před chvílí použila k té strašlivé věci – usmrcení člověka – stále leží před mrtvým tělem. Vezmu ho pomalu do rukou a jsem si jistá tím, co v příštích vteřinách udělám. Když kvůli mně musel zemřít jiný, musím i já.

            Kovový a ledový vrchol kudly prorazí mé hrdlo a má krev se začíná mísit s cizí, která se dosud úplně nesmyla a zůstala na potřísněném kovu. Ještě několik krátkých sekund vnímám a poté mé tělo padne na mokrou zem. Mám pocit, jakoby mě něco vymrštilo a já vyletěla nejméně tisíce stop nad zem. Tento pocit přetrvává asi minutu, poté se octnu v podivné bíle mlze, která obklopuje vše kolem mě. Slyším neobvyklé a zvláštní dunění a nedokážu určit, odkud pochází. Je všude kolem mě. Po chvíli se mlha rozplyne a já opět vidím tělo člověka, kterého jsem před chvílí chladnokrevně zabila. Nevidím ho však na zemi, ale v nicotné prázdnotě. Tělo se za okamžik začne podivně měnit. Jakoby by mládlo. Vlasy dostávají jasnější barvu, vousy mizí a z tváře ubíhají vrásky. Ze čtyřicetiletého těla se v mžiku stává dvacetileté, z dvacetiletého desetileté a z desetiletého pouhé mimino. A v tu chvíli, kdy se změní v pouhé dítě mě něco opět odmrští a já se stávám součástí tohoto dítěte, jsem uvnitř něj. Vše se točí a já začínám chápat co se děje. Musím si tento cizí život, který jsem ukončila, odžít. Až do konce, čili do mé vraždy. Můj trest.