Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Na rozloučenou

29. 09. 2005
0
0
2110
Autor
Feanor

Pamatuji si ten večer, jako by to bylo včera - vždyť všechny podzimy jsou stejné; stačilo vyjít na ulici a mráz se vám zaryl do očí, až jste začali plakat. Nad hlavou se strměly paneláky a skrz oranžové mraky čas od času zablikaly chladné hvězdy. Tma tančila ulicemi na písničku unikající žlutým obdélníkem v kulturáku a večer vám stiskl tvář a dech, až vám z očí teklo mléko. To bylo ještě dávno před časy Špidlovými. Obloha měla jiný odstín, pneumatiky ryly jiné vzory do chodníků a v parku civěly opadané jilmy a pokaždé, když jste šli kolem, měli jste pocit, že vás někdo sleduje a že ten někdo vás moc dobře zná, protože jste to byly vy, ale až za čtyři roky, kdy se budete procházet stejným parkem, ronit mléko do potoka a říkat si, že se vlastně nic nezměnilo. Jenomže čas hlodá, a i když jsou paneláky stále stejně vysoké a světla lamp studená, nezbavuje vás to odpovědnosti hledět na své činy a znovu je v prázdných chvílích prožívat. Neboť každý z nás si vytváří démony a ďáblíky, s nimiž bude jednou, možná za desítky let konfrontován. A možná že strach z této konfrontace je tím lehkým chvěním, které pociťujeme při pohledu zpět a jemuž říkáme nostalgie. Anebo je to stejné chvění, jaké cítíme při pohledu do hluboké nebeské studny? Chvění z doteku nekonečna v nás, které jsme sami stvořili a které ve svých činech zas a znovu stvoříme, neboť lidské činy se opakují se stejnou lehkostí jako slova našich promluv. V jiných kontextech zní stále stejná píseň a slévá nás s mozaikou našich okolí, životů a tváří; my sami jsme nejen tím, čím jsme, ale stáváme se též tím, čím býti chceme. Určujeme, budeme-li hledět mezi holé větve jilmů, kde se skrývá naše vědomí z doby za stovky let, anebo se znovu ponoříme do hvězdné noci s paneláky nad hlavou a znovu se té noci napijeme, té noci, kdy se mráz zakusoval do očí. Volba je jen na nás zda-li se znovu vrátíme, anebo půjdeme kupředu – avšak svět se neustále točí a zima vždy vyhání na sklech své květy; může se proto snadno stát, že jednoho dne znovu staneme v té noci. V bodu, kde vše začalo a kam se vše vrací. Vzpomínky nás nakonec vždy ovládnou, neboť my jsme vzpomínkami na vše co bylo konáno i myšleno, představováno i vyřčeno. Takový jest osud člověka. Jednoho letního večera jsem znovu nahlédl do studny, nebo spíše jsem uklouzl a octl se znovu v jedné studené zimní noci. Byla to jiná noc, než která mi vyvstala v mysli při psaní předchozího odstavce (nebo spíše naopak, předchozí odstavec vyvstal při obrazu jiné noci). Na tom však nezáleží; naše životy jsou neustálým hledáním a nacházením ztraceného času, který se reflektuje v našem vnímání a pozměňuje jej dle dříve prožité zkušenosti. Co jsem z té noci vytáhl Vám nyní předkládám. Věřím, že se vše zase vrátí; v jiné podobě, pozměněno, ale vrátí se. I já se tak snad jednou vrátím. Do té doby.

V parku na ostrově pořádají ohňostroj.
Barevné meteory růží a tulipánů křižují
noční oblohu a Most legií tone
pod tíhou oranžové révy a modrých břečťanů
ve Vltavě rozkvetlé jako letní louka.

 

Loreta šampusových skleniček vyhrává svou písničku
a z dálky se ozývají těžké zvony lahví od sektu.
Cink cink, bim bam. Noc se rozevřela.
Stala se plochou a smýkavou, kde se chvějí hrany
klouzavých tvarů, stíny plavou po nebi,

rozhazují tisíce maličkých hvězdiček a po hlavě
skáčou do Vltavy. Cink, cink, bim, bam.
Vzduch se mi zadřel do plic a nechce dál zpívat.
Je vážně strašná zima. Řeka se vlní a vrní,
“Napij se,“ říká „nepřijdeš zkrátka“

 

„Žijí ve mně letní dny, plné rozpáleného kamene
a průzračných hlasů svatomikulášských kopulí,
korouhve nad stovkou věží mávají o překot ve větru.

Ze stromů opadávají první listy a krouží ulicemi.
Napij se ze mě, vpij se do mé řeky.

Ruce sklánějí oblouky a ty se lomí ke hvězdám,
na rozích domů tančí baletky – kamenné, každý umělec je sám.
Vítr žene po ulicích cizince, a domácí a studenty až z konce Čech,
víc dívek rostlo tu než listí na stromech.
Pohřbila jsem je sama, do zákrut v Olšanech.

a podívej, zas nové lístky nabírají dech. Stovky mraků
na mě slzy ronili – jako tvé kamarádky v hořkém pochopení,
tam za tím stromem. A za chvíli? Ten déšť stal se mnou a
já jsem věčná. Slyšíš moje slova, jdou až z nekonečna -
- jsou vším co ve zdech Prahy plakalo a smálo se a lásku hledalo.

Co záleží na minutě, když čas je jenom klam? Klára a Radka a Gábina -
kde všechno končí, tam vše začíná. Co záleží na minutě, když v jiné další
tam kde byl žal se slunce snáší, tak jako nemine hodina, aby mi někdo do klína
nevhodil hrstku zlatých mincí. Že zmizel Jirka? Objeví se další.
Jen pravý umělec je vždycky sám, jeho ruce ale klenou mosty ke hvězdám.

Tisícům jsem své polibky dala – jsem věčná, tisícročná Praha -
a každý z nich se měnil z povzdálí. Paže mezi mé zdi vrůstaly
až se proměnili v horečky a můry. Sny znám z paměti, bez partitury,
tisícům jsem své polibky dala, jejich črty v ulicích jsem rozestlala
že přišel déšť a mráz a sníh. Tak jako dnes, copak necítíš,
jak milióny jež se sypou z nebes, účetní, pradlenky i slušné paní
pálí tě tím čím byli dřív do dlaní: rozsypala jsem je po cestách
olšanských hřbitovů a pod pochodně věčných světel v tmách.

 

Mé miliony! Jen ten, kdo nemá strach, mi polibek vezme.
Kdo ze mě může udělat svého vězně? Koho nesní zdi mých staletí
a koloběh věčných drobností? Jen pravý umělec, samoten a nepoznán,
sklene z mých rukou nové mosty ke hvězdám.“


Loutka
29. 09. 2005
Dát tip
prolog hlavně začátek je hezky popisnej báseň taky, celkově tip jelikož to muselo dát práce jako sr... na hlubší takhle po ránu nemam

K_Anče
29. 09. 2005
Dát tip
Taky čtu ráno jako Loutka...a je to tak fascinující, že mám chuť se vším praštit a vyjít do ulic tý naší stověžatý. Dneska po 14 dnech dovolený jsem se ráno postavila na nohy - a jako že jdu do práce...11 má nějakou výluku, tak jsem dojela na Synkáč a odtamtud 24 (a co je mi po tom, že potřebuju bejt v půl osmý na Dejvický?!...Albertov a Karlák - přišla jsem pozdě, a co má bejt...)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru