Netají...

Svléknu kov

      ze rzi

    a sebe z nahoty 

   v andělský hlas plný jinotaje

      a jiskření v korunách

      než svedena včerejškem

         se rozbiješ

        na malé kusy toho co už nikdy nepřijde

       a přesto bolí

         hluboko ve skleněných ranách

        a safír jazyků

          probodne nebe 

         když na tisíckrát roztančeni

            uvnitř těl

          s prvním tichem se dovíme

                tak zvláštně

              že na mrtvém

            vločky sněhu netají