Zázrak života

         Vidím to jako dnes, jsem malý kluk hrající si na zahradě svého dědečka. Je letní den, všude kolem mě plno rozkvetlých květin a okolním prostorem se nesou zvuky všudypřítomného života. Nevnímaje starosti dospělých, pouštím míč a utíkám za právě prolétajícím motýlem, nestačím mu a tak po chvíli usedám do trávy, když v tom mi druhý motýl přistane na prstě. Jeho křídla hrají snad všemi barvami, mává jimi vystavujíc je odpolednímu slunci. Ve snaze pohladit jej, mi můj motýl odlétá. Stejně tak, jako bezstarostné dětství dítěte předškolního věku.

         Po zjištění, že svět se neskládá jen z her a spánku jsem poprvé přišel do školy, dostal svůj první domácí úkol, první známku i první poznámku. Měl jsem rád svoji první kamarádku, soudruh učitel byl najednou pan učitel a než jsem si toho stačil všimnout, už jsem mu říkal pane profesore a bylo mi osmnáct. Složil jsem zkoušku z dospělosti, našel a ztratil svoji první lásku, prožil první milování a našel první práci. Při pohledu zpět se zdá, jako by to vše bylo včera. Ale tak jako nelze vrátit zpět vyřčená slova nelze být znovu dítětem. Brána pro cestu zpět zůstala zavřená. Teď jsem měl teprve začít žít. Po pár chybách jsem konečně mířil tím správným směrem. Poznal jsem svoji současnou ženu, srdce tlouklo na poplach a jasně mi dávalo najevo, že jsem se právě zamiloval. Poučen z předchozích zklamání mi trvalo tři roky, než jsem se rozhodl požádat ji o ruku. Nikdy jsem neviděl šťastnější ženu, než byla ona v této chvíli. Bylo jarní dopoledne a nám se splnil sen. Vzali jsme se.

         Byl jsem najednou dospělý a přesto jsem si neuvědomoval zázrak života. Až do dnešního dne. Je večer a místo abych spal sedím v nemocniční čekárně, kolem mě běhají doktoři v bílých pláštích, všude vládne organizovaný zmatek. Má žena leží na operačním sále a lékaři bojují o její život a život našeho ještě nenarozeného dítěte. Minuty se nekonečně vlečou a já prosím o zázrak. Vzpomínám na den, kdy jsme se společně rozhodli mít spolu dítě, přijmout tu velkou zodpovědnost a převzít roli rodičů. V jedné chvíli mě ale přemohla únava a já usnul.

Cítím dotek na svém rameni, někdo volá mé jméno. Probouzím se.Ze sálu právě lékaři převážejí moji ženu na pokoj. Je v pořádku. Zřejmě všichni slyšeli tu ránu, jak mi ze srdce spadnul těžký kámen. O několik okamžiků později mi do náručí lékař dává naše dítě, malého bezbranného plačícího človíčka, který svým křikem dává všem okolo najevo, že se sním ode dneška musí počítat. V této chvíli jsem ten nejšťastnější táta a manžel na světě a nedokážu všemi známými slovy popsat svoje pocity. V očích se mi lesknou slzy štěstí. Můj první syn. I on jednou bude sedět na rozkvetlé zahradě, i on jednoho dne dospěje a pochopí, co je to zázrak života a že stojí za to bojovat o kousek toho svého místečka na světě, tak jako si dnes poprvé vybojoval ten svůj.

         A já se těším, až uvidím jeho první krůčky, uslyším říkat první slůvko, volat táto. Vím, že zvládne vše, co mu osud přichystá do cesty, protože dnes jsem ho viděl nevzdávat se. Dnes jsem byl svědkem zázraku života.