poezie na cestě do práce

Za volantem autobusu seděl bůh.

Černá košile řidičů autobusů dopravního podniku

mu vykreslovala takovýty nesteroidový svaly,

sluníčko mu svítilo na dolní polovinu obličeje,

na dolní, neoholenou polovinu obličeje,

a já si řikala: „Panebože, jak to, že takovejhle člověk řídí v Praze autobus,

jak to, že takovejhle člověk netočí reklamy na kamelky? Že by ekolog? No to by asi neřídil v Praze autobus.

Nebo jo?“

A přitiskla jsem se mnohem těsněji k tyči.

Nehledejte v tom žádnej erotickej symbol.

To proto, že tomu chlapovi, co stál za mnou kapaly nudle na muj novej černej kabát a vzhledem k tomu, že u toho děsně chrchlal, tak jsem o tom věděla, tudíž jsem upozadila zájem o boha za volantem autobusu a upřednostnila jsem ochranu kabátu. Pak mě na chvilku napadlo, že to proto, že jsem už stará, ale hned jsem si uvědomila, že cizí uchrchlaný nudle na novým kabátě by mi vadily i ve dvaceti a uklidnila jsem se. Navíc se moh´trefit do vlasů.
Když jsem vystoupila z toho raního narvanýho hromadnýho dopravního prostředku zkontrolovala jsem kabát ze všech stran a pak jsem počkala, až bůh za volantem odsviští ke Kačerovu a celou dobu co svištěl jsem se za ním zálibně dívala.