Pestrá

Dost že odumřela poslední
tkáň a že sokoli létali
bosí když neznělo ze sonarů
světlo a nesálaly na hlavách
kostičky
Ne nejsem čímkoli co si myslíte

Ne troufalý ne trojmo viděný
Matko pochvaluj mé básně
hlaď mé již dost okázalé oči
Ze tmy
rosa
Saracéni potomci kentaurů
a čtyřnohých hašišových chrámů
Al
  Muž
     Nozvonění
ronit krev do proutěných košů z oceli
řezat žíly pilami na železo s mosaznou
ručkou
Nemáš nic nemáš poslední přání svůj deník ani nočník
k smíchu tvé zpovědnice a vyšší morální cíle
umíráš bezruký nezrozený
pálíš se a povstáváš z vlastních hoven

..kdysi jsme žili jako něžné anjelé
tofu ve výsluní saharských pouští
Petroleji jsme stínili stříbrné divadlo
našich kůží z těl muže
ne-
nechavá opatrnost

Jako Kainar umírají básně mladým mužům
rozpouštějí se
v prostěradlech, v poševních lázních

Doutníky ponorkových tvarů
psi připomínající plyšové hračky
Dokonalé děvky se stávají našimi ženami