Nedostavěné hrady z písku

Existuje hrad, hrad z písku uprostřed myšlenkové pouště. Je zvláštní a nedostavěný, bez oken a dveří. Opuštěný, ne osamělý, s hradním pánem v plesnivé kobce. Nevinná hračka. Nebo zaviněné vězení. Nevím. Nevídám jej často.

Lidé jej nevídají často. Alespoň ti ne, kteří si nepěstují zkřivenou představu dětství. Člověk má žít s minulostí, ne v minulosti. Člověk má radost nacházet, ne ji tavit z bílého písku. Člověk si nemůže stále jen hrát.

Hračky. Hračky, na jejichž základě mohou malé děti jednak rozvíjet svou fantazii, jednak poznávat zákonitosti okolního světa, jsou čím dál tím dokonalejší. Rozmanitější. Synchronizované. Nehodlám hledat rozdíly mezi panenkou Barbie a hadrovými panáčky ani spílat na moderní dobu, neboť by to bylo bezpředmětné a zavádějící, jako ostatně jakákoli sentimentalita je. Lze však těžko posoudit, jestli novodobé hračky znamenají pro děti více podnětů a ruku v ruce s tímto faktem adekvátně působí na představivost, nebo je to naopak. Že existuje takové množství rozličných hraček, jež působí, že je jimi malý človíček zahlcen a v zájmu toho, aby prozkoumal všechny ty divotvorné věci, už nestačí na to, aby každé nenásilně přisoudil schované významy. A vymýšlejí dospělí hračky také podle svých uzamčených představ, co si kdysi sami v dětství přáli a nemohli mít, nebo se klade důraz převážně na tradiční vzorce, jež jsou podle potřeby doby obměňovány?

Dítě, jež si hraje, vytváří fantazijní svět. Slučuje tak skutečnost s fikcí a dokáže vytvářet nové obsahy, jež by v reálném světě nebyly možné. Zde je nejspíš ukryto příslovečné jádro pudla, skoro mytizovaná schopnost dětí vidět neviditelné a radovat se z maličkostí. Ale proč se dospělí skrývají za dětskou perspektivu? Vždyť tyto schopnosti nejsou bezpodmínečně vlastní pouze dětem, u nich jsou jen nejvíce markantní. Fantazie se může rozvíjet v mnoha směrech; proč však dochází k její fragmentaci a odlišnému hodnocení dílčích výsledků těchto střepin?

Je možné, že zde došlo k výraznému posunu. Radosti z hloupostí se dostalo cejchu infantility, což je pochopitelné. Radost z maličkostí však nemusí být totéž, nicméně nutně vyžaduje únosnou míru, aby nevplynula do infantility. Ale co je to "únosná míra"? Velmi relativní pojem. Proto se mohlo stát, že v představách lidí došlo ke smíchání obou těchto pojmů a jejich společnému zařazení. Ve snaze očistit je, vloží si je určitá část populace do svého válečného erbu a s heslem: "Neberte nám dětskou perspektivu!" táhne do nesmyslného boje s větrnými mlýny. Nesmyslný je boj proto, že ani tato skupina si zcela jasně neuvědomuje onen rozdíl, a tak působí spíše komicky, neboť nezná smysl svého jednání. Tito lidé převrací dosavadní vnímání faktů a dále rozlišují v duchu pravidla: "Kdo není s námi, je proti nám." Vystavují na odiv svůj neobvyklý způsob chování (neobvyklý vzhledem ke svému věku či vzdělání), vysmívají se těm, kteří nad nimi nechápavě kroutí hlavou, jako zapšklým sucharům, kteří nedokáží rozeznat více než jednu barvu života.

Nebylo by však moudré obviňovat jednostranně. I mezi tzv. "vážnými" jsou lidé, kteří jednoduše vyznávají jiný způsob života a mají tudíž velmi málo pochopení pro jakékoli zdánlivé vylomeniny dospívajících či dospělých. Je to však pouhý alibismus na obou stranách, alibismus bez hlubšího přemýšlení nad skutečností, a nedostatek tolerance. Pochopitelně nechci dělit společnost na černé a bílé figurky. Chci jen zvýraznit tyto dvě protichůdné skupiny jako zásadní a viditelný rozdíl ve vnímání dětské perspektivy u dospívajících a dospělých.

S tímto zdánlivým škádlením však souvisí i hlubší problémy. Jak už bylo uvedeno výše, hrající si dítě propojuje reálný svět s fantazijním, s iluzivním obrazem, který lze kdykoli přemalovat, aniž by bylo vidět starou nevyhovující vrstvu. Stejně to funguje ve hrách, v televizi. Stále je to jen virtuální svět a dopad událostí, jež se v něm přihodí, se v reálném životě neprojeví. Se zhušťováním mediální sítě obestírající svět vzrůstá potřeba přemýšlet a zároveň je i ztěžována povahou mediálních obsahů. Už proto nelze beze zbytku aplikovat dětský pohled na život dospělého. U dítěte se schopnost logicky uvažovat teprve vyvíjí; dospělý člověk už ji musí plně ovládat.

Proto je infantilní jednat nepromyšleně. Vidět neviditelné naopak ne, neboť tato schopnost je přímo podmíněna přemýšlením. Nemyslím si, že je možné, aby logické abstraktní myšlení vylučovalo fantazii. V tom tkví zásadní problém. Dospělý člověk nikdy neztrácí svou schopnost vidět pod povrch věcí. Může být utlumena, ale ne zahubena. Prohlašuje-li o sobě někdo s hrdostí: "Jsem pořád dítě. Nechci vyrůst.", musí převzít všechny charakteristiky dítěte, za něž se pokládá. Vzniká mýtus Petra Pana. Člověk nedokáže převzít zodpovědnost, není spolehlivý, myšlenkově ustrne, nemá potřebu vyrovnat se sám se sebou. Proti oněm věčným dětem mluví i skutečnost, že s dětstvím jednoznačně souvisí spontánnost. Dítě si nehraje pro efekt, nechce demonstrovat svou jedinečnost skrze svou schopnost hrát si - na rozdíl od dětských dospělých, kteří chtějí hlavně provokovat. Žádný dospělý člověk by neměl být výjimečný proto, že si dokáže hrát.

Obraz dětství si lidé navíc často idealizují. Vzpomínají často především na to, jaké lumpárny prováděli, ne na příkoří, která zažili. Vzpomínky jsou milosrdné, jsou filtrovány a překresleny pamětí. Neexistuje však rozumný důvod pro iluzivní návrat do dětství. Jako u každého křehkého mostu vzpomínek hrozí, že když po něm bude člověk přebíhat příliš často, může sám sebe uvěznit na druhé straně.

Člověk má žít s minulostí, ne v minulosti. Protože být uzamčen v hradu z písku, který může kdykoli zničit silnější poryv větru, je přinejmenším nebezpečné.