Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+4 neviditelných
James Joyce - Odysseus (Interpretace a kritika díla)
datum / id01.01.2006 / 190644Vytisknout |
autormalej_blazen
kategorieKritiky (lit. kritiky díla)
zobrazeno14850x
počet tipů1
v oblíbených0x
do výběru zařadilPrint,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
„Umělec je v podstatě nástrojem a proto je podřízen svému dílu. Proto od něj také nikdy nemůžeme očekávat interpretaci jeho vlastního díla. Tím že dílo ztvárnil udělal své maximum. Interpretaci díla musí nechat jiným a budoucnosti.“

Carl Gustav Jung
James Joyce - Odysseus (Interpretace a kritika díla)
 

James Joyce – životopis

 

(2.2. 1882 - 13.1. 1941)

Irský romanopisec a básník se narodil a vystudoval v Dublinu. Na začátku století však Irsko opustil a žil převážně až do své smrti po různých místech v Evropě. Do literatury vstoupil sbírkou veršů „Komorní hudba“ - (1907). Avšak první větší pozornost vzbudily jeho realistické povídky „Dubliňané“ - (1914). Po nich následovala další významná prozaická díla, především „Portrét umělce jako mladého muže“ - (1916), kde poprvé metodou proudu vědomí zachycuje Joyce své autobiografické zkušenosti – léta dospívání na jezuitské koleji. Jeho experimentální prozaické dílo otevřelo nové možnosti rozvoje literárním průnikem do lidského podvědomí (tj. "technikou proudu vědomí"), uchopením poetické logiky mýtu jako síly narušující racionalitu dějin i příčinnou výstavbu románového děje a rozehráním tvůrčích možností jazyka (sám jich ovládal více než deset).

Nejslavnější z jeho tvorby se však stal jeho „Odysseus“ - (1922) spojující antický příběh a vylíčení jednoho červnového dublinského dne roku 1904. V jeho poslední významné próze („Plačky nad Finneganem“), založené na lidové baladě, připomínají hlavní postavy archetypy (pravzory). Jsou součástí univerzálního mýtu, který díky jazykové hře zahrnuje v kruhovém pohybu vývoj všech jazyků a kultur. Joyce se sice prosadil zejména jako tvůrce mytologicko-filosofických symbolistních románů, dovádějících k dokonalosti metodu vnitřního monologu, ale cizí mu rozhodně nebyl ani naturalismus a surrealismus. Velký vliv na něj měli Tomáš Akvinský a Giordano Bruno. Celý život trpěl vážnou oční chorobou a většinu života strávil na pokraji chudoby. Zemřel ve švýcarském Curychu.


Odysseus


Bloom je Jedenkaždý ve vyhnanství a vyhnanství v Jednom každém“


V kontextu autorovi tvorby se jedná o jeho nejslavnější dílo a zároveň i patrně nejlepší. Rozhodně se nejedná o jeho první experimentální počin. Lépe řečeno autor zde tuto metodu pouze dovedl k dokonalosti (jiný případ už jsou právě „Plačky nad Finneganem, kde je tento styl doveden až takřka do absurdnosti - absolutní vynechávání interpunkce, vymýšlení neologismu ((průvodní jev onemocnění schizofrenie – ne nadarmo tvrdil Carl Gustav Jung, že Joyce má latentní psychózu)), i skalní Joyceovci tvrdí nad „Plačky...“, že jde o „Naprostá nesmysl“) aj.

Formálně lze v Odysseovi spatřovat moderní obměnu středověkého trivia, tj. Logiky, rétoriky, gramatiky. Trojí zdroj Joyceovy inspirace bylo snad anglické estetické hnutí konce 19. století, moderní evropské drama a scholastická tradice, pěstovaná v jezuitských školách. Podrobnou a hutnou evokací Dublinu v jeho třech složkách: národní, náboženské a jazykové, volbou slov i kříšením vzpomínek autor vědomě vytvářel estetické povědomí národa, z jednotlivin doby pak nadčasový mýtus.

Složení Joycova Odyssea zhruba odpovídá trojdílnosti Homérovy Odysseje s třemi hlavními postavami: Telemachem – Štěpánem, Odysseem – Bloomem, Penelopou – Molly a s trojím dějem (nehledě na symbolickou podstatu čísla tři jakožto bůh, ale i člověk – Odysseus, jakožto alegorie lidského života). První tři epizody románu odpovídají původní homérské Telemachii. Dvanáct dalších epizod podle Odysseje pak rozvíjí ústřední příběh až po bakchanále u Belly Cohenové. Závěr Nostos, tj. Návrat, pak souběžně se začátkem tvoří zase tři epizody. Tudíž v podstatě jde o jakýsi uzavřený kruh. Rotaci – v symbolice znak celosti, úplnosti což opět odkazuje na alegorii lidského života. Tedy úplného života, které by mělo být maximálním uvědoměním si sebe sama. Odysseus jakožto produkt vědomí (dle Junga), ale i produkt nevědomí je zobrazením úplného bytostného já – tedy něčeho takřka neproveditelného, nedosažitelného a Joycova kniha nám to zprostředkovává.

K věhlasu Joyceova díla však zpočátku přispěly i jiné okolnosti než literární hodnota samotného románu. V roce 1920 zapracovala americká cenzura a zastavila vydávání částí románu v Little Review. Výtisky časopisu úřady zkonfiskovaly a redaktory obvinily ze šíření obscenity. Podobně Odysseus vystrašil i britské úředníky,kteří však o Joyceovi údajně věděli už své. Podle dublinského deníku The Irish Times založilo britské ministerstvo zahraničí tajnou složku se jménem James Joyce už v roce 1918.

Zákaz Odyssea v Británii a Spojených státech trval až do třicátých let a nakonec ho přerušilo moudré rozhodnutí amerického soudce Johna M. Woolseyho, podle něhož byla v románu použita pouze "stará anglosaská slova, která zná každý muž i mnohá žena".Obscénní výrazy, tvrdil Woolsey, jsou "vzhledem ke kontextu přiměřené a nebyly použity svévolně". Není však třeba zdůrazňovat, že Odysseus svou pověstí perverzního čtiva už na sebe obrátil zájem mnoha lidí, kteří by se o něm jinak zřejmě vůbec nedozvěděli. Jistá příchuť zakázaného ovoce lpěla na Joyceově románu ostatně i nadále, neboť Odysseus byl v anglosaských zemích vydáván většinou v drahých a omezených nákladech. Paperbackového vydání, a tím i většího rozšíření se dočkal až na konci šedesátých let. To už však byl text románu považován za nezpochybnitelnou hodnotu a Joyce za velkého klasika.



Překlad, doslov a vysvětlivky: Aloys Skoumal

Vydal Odeon, Praha 1976

Vydání druhé (tohoto překladu a v Odeonu první)

Náklad 7000 výtisků

670 stran

Tato část textu patří do poslední kapitoly Odyssea, přesněji do monologu Molly jenž je dlouhý čtyřicet stran o sedmi větách bez použití interpunkce. Dějištěm je postel, orgánem tělo, symbolem země, technika monolog (ženský). Samotná ukázka se rozkládá na stranách 607 – 611.


Text:

frsíííííííííífráááásk někde píská vlak mají ale ty lokomotivy sílu jako nějaké mohutné obryně na všech stranách se po nich a z nich hrne voda jako konec Sladké písně lásky chudáci celou noc být venku daleko od ženy a rodiny na těch praživých lokomotivách bylo dnes dusno dobře že jsem spálila polovinu starých Svobodářů a Fotopamlsků kdeco nechá povalovat je z něho lajdák ostatek jsem vyhodila na klozet zítra mi je musí rozřezat nebude mi je schovávat na příští rok že za ně dostanu pár krejcarů a nebude se mě vyptávat kdepak je to lednové číslo taky staré svrchníky jsem z předsíně vykramařila bylo tam od nich dusněj než zdrávo pěkně zapršelo jak jsem si hodila šlofíka řekla jsem si už to začíná jak v Gibraltaru jemine to vedro tam než zadul levantinec černý jak noc a skála z toho řeřavěla sem tam červené hlídky a topoly všechno vedrem vyprahlé do běla a sítě proti moskytům a zápach dešťové vody v cisternách ustavičně pozorovat slunce jak do tebe pere až mi vybledly ty pěkné šaty co mi z B Marché v Paříži poslala tátova známá paní Stanhopová stydím se znejmilejší Feničko napsala na čem bylo to od ní hezké jakpak se ještě jmenovala na korespondenčním lístku a oznamuji že jsem ti poslala dárek zrovna jsem vylezla z teploučké koupele jsem jak vykoupaný pejsek moc se mi líbila mazlík ona mu říkala mazlík by za to dal nevím co kdyby se mohl vrátit do Gibu a slyšel tě zpívat v starém Madridu nebo Očekávání Concone se jmenují ty etudy co mi koupil byly tehdy nové jedno slovo ne a ne rozluštit šály roztomilé ale roztrhnou se jako nic přece jen jsou myslím krásné nemyslíš nepřestávám myslit na ty krásné svačiny co jsme spolu mívaly na ty znamenité rozinkové koláče a malinové řezy ty já zbožňuji tak tedy znejmilejší Feničko rozhodně brzo napiš srdečné vynechala pozdravy tátovi a kapitánu Grovovi s pozdravem tvá upřoddxxx na vdanou vůbec nevypadala úplná dívenka proti jejímu mazlíku byl o moc starší hrozně si na mě potrpěl sešlápl mi drát abych přes něj mohla překročit na býčích zápasech v La Linea jak tenkrát matador Gomez dostal býčí ucho co my to nosíme za oblečení kdopak si je vymyslel jak má člověk vylézt na killineyský kopec nebo třeba na tom pikniku celá utažená v šněrovačce hnout se nemůžeš s houfem se rozběhnout nebo uskočit stranou proto jsem měla takový strach když se druhý vzteklý býk rozháněl na banderillery opásané šerpou a s těmi 2 krámy na klobouku a suroví mužští pokřikovali bravo toro nic si s nimi nezadaly ženské v úpravných bílých mantilách bodejť bell-laneského psa chudák zvíře stonalo copak s nimi asi je nejspíš jsou oba dávno v Pánu vidím všechno jako v mlhách člověk si připadá starý koláče pekla toť se ví měla jsem nač jsem vzpomněla vlasy jsem si tenkrát s Hesterkou porovnávaly proti ní jsem měla hustší ukázala mi jak je vzadu podchytit když je vyčesávám nahoru a co ještě jak udělat jednou rukou uzlík na niti byly jsme jak sestřenky kolikpak mi bylo tu noc jak byla bouřka jsem spala u ní v posteli rukou mě objímala a ráno jsme se pak praly polštářem byla to psina číhal po mně jak mohl jen jsem si zašla na alamedskou esplanádu poslechnout vojenskou muziku spolu s tátou a s kapitánem Grovem nejprve jsem koukla na kostel potom na okna potom dolů utkali jsme se pohledem bylo mi jako by mě jehly probodávaly oči mi jen hrály jak si vzpomínám podívala jsem se pak do zrcátka ani jsem nepoznala jak jsem byla proměněná skvěle osmahlá od slunce a vzrušením celá jak růže chvilku jsem nezdřímla už kvůli ní se to nehodilo jenže jsem s tím včas přestala dala mi na čteni Měsíční kámen tenkrát poprvé jsem četla Wilkieho Collinse přečetla jsem East Lynne a Stín Ashlydyatu od paní Henry Woodové Henryho Dunbara od té druhé ženské a od lorda Lyttona Eugena Arama a Molly Bawnovou od paní Hungerfordové mi dala kvůli jménu nemám ráda knížky ve kterých je Molly jako ta flanderská děvka co kradla v krámech na co padla sukno a plátna na lokty tahle peřina je na mě těžká tím líp však nemám jedinou kloudnou košili všechno se pode mnou shrnuje vedle něho jak tropí hlouposti tím líp kolikrát jsem se pařila v tom vedru propocená košile se mi lepila na zadní líce jak jsem usedla na židli byly tak buclaťoučké a pevné když jsem vstala a stoupla si na pohovce na polštáře a vyhrnula se a koukla štěnic na metráky a v noci sítě proti moskytům řádku jsem nepřečetla Bože je to tak dávno léta letoucí ovšemže se už nevrátili a ona neudala správnou adresu třeba si všimla že její mazlíci stále odcházejí a my se už nikdy vzpomínám tenkrát ty vlny rozhoupané vysoké zobce člunů kolébavá loď uniformy důstojníků odcházejících na dovolenou šla na mě mořská nemoc měla jsem boty na knoflíčky sukně mi vlála šestkrát nebo sedmkrát mě políbila jestlipak jsem plakala ano myslím že ano aspoň mi bylo do pláče rty se mi třásly když jsem se s ní loučila měla na sobě skvostný nezvykle modrý cestovní přehoz tak zvláštně k jedné straně zřasený náramně hezký když odjeli padl na mě smutek div jsem v tom šílenství někam neutekla všude to člověka pálí táta nebo teta nebo vdavky čekááám a čekááám k sobě ho přiveduuu nohy pádící mu nepoháánííím jak čekááám ostošest rachotili a bouchali z těch sakramentských kanónů zvlášť na královniny narozeniny jak člověk neotevřel okna kdeco se kácelo jak tam přistál generál Ulysses Grant bůhví kdo to byl a co udělal prý nějaké velké zvíře a milý Sprague co tam byl konzulem ještě před potopou v gala nosil chudák smutek po synovi každé ráno stejný budíček bubny vířily nešťastní vojáčci s esšálky mašírovali a smradili kolem dokola hůř než bradatí židi v kaftanech na levitském shromáždění potom odtroubili a vystřelili na znamení že mají civilisti odejít za hranici a profous s klíči odpochodoval a zamkl bránu a dudy vyhrávaly potom si už jen kapitán Grove s tátou povídali o Rorkes drift a Plevně o siru Garnetu Wolseleym a Gordonovi z Chartůmu zapalovala jsem jim vyhaslou dýmku ten ožrala jeden grog měl stát na okenním výstupku kdepak by si kapičku nedopil dloubal se v nose jak lovil z paměti nějakou sprostou anekdotu že ji bude vyprávět mezi čtyřma očima přede mnou se nikdy nezahodil pod nějakou lichou záminkou mě vždycky vystrnadil se samými lichotkami to z něho samozřejmě mluvila Bushmillova viska jenže ke každé jiné se choval zrovna tak nejspíš umřel na zhoubný alkohol tak dávno je to dny se táhnou léta od nikoho psaníčko leda těch pár co jsem si sama poslala vycpaná kousky novin z nudy bych někoho nehty poškrábala jak jsem poslouchala toho jednookého Araba s tím jeho vyluzovaným híja do aleluja prozpěvovaným híja híja ahíja děkuju o žádné híja nestojím stejně hloupé jako teď ruce svěšené koukám z okna jestli se třeba nenajde nějaký slušný mužský naproti v domě ten medik z Holles street co na něho ošetřovatelka brala schválně jsem si u okna navlékla rukavice a nasazovala klobouk aby viděl že odcházím jak to myslím mu nedošlo jsou to zabedněnci podej jim to po lopatě ani potom to nepochopí na plakát by se jim to mělo natisknout ani když se jim levou rukou dvakrát stiskne dlaň dokonce jsem se na něho před kaplí na Westland row ušklíbla a on mě nepoznal co je s jejich slavnou inteligencí to bych ráda věděla celá šedá hmota se jim vrazila do pinďoura řeknu vám ti podvodničtí chrapouni U městského erbu měli inteligence o moc míň než ti býci a krávy co prodávali na maso za řinkotu uhlířského zvonce ten buzerantský křikloun mě zkoušel ošulit jak z klobouku vytáhl nesprávný účet takové tlapy a hrnce a pekáče a rendlíky správcovat dnes žádné prasklé láhve pro chudého člověka žádná návštěva a žádná pošta leda jeho šeky a nějaké prospekty jako ten divotvůrce od Milly vida jemu dopis napíše od kohopak jsem já naposled ach od paní Dwennovéé co ji to napadlo po tolika letech si napsat o recept na pisto madrileno od Floey Dillonové oznámení že si bere bohatého stavitele dá-li se věřit pověstem má vilu a osm pokojů tátu měla náramně hodného táhlo mu na sedmdesátku pořád dobře naložen prosím slečno Tweedyová nebo slečno Gillespiová piano je támhle na mahagonové kredenci měl stát kávový servis z ryzího stříbra nakonec někde v dáli umřel nám ráda lidi co před každým hořekují každý máme dost svých trampot před měsícem umřela na prudký zápal plic chudinka Nancy Blaková no tolik jsem ji neznala ona kamarádila spíš s Floey než se mnou je otrava odpovídat na dopis on mi to vždycky špatně předříkává vynechává tečky jako když řeční k těžké ztrátě přijměte gondolenci vždycky udělám stejnou chybu stejně jako sympatie napíše mi doufám další psaní už posledně jestli mě má opravdu rád mám zaplaťpánbu někoho kdo mi dá co mi tolik chybí a vrátí mi chuť do života člověk tady vůbec nemá tolik možností co míval kdyby mi tak někdo napsal milostné psaní to jeho za moc nestálo však jsem mu řekla ať píše co chce váš oddaný Hugh Boylan v starém Madridě husičky ty si myslí že láska jsou vzdechy umírání bez útěchy jenže kdyby on to napsal bylo by to možná pravda ať pravda nebo ne stačí to na celý den a na celý život neustále je na co myslit a kolem dokola je všechno nové třeba mu napíši odpověď v posteli aby si mě představil zkrátka pár slov ne nějaké sáhodlouhé skládání jaké psávala Atty Dillonová tomu člověkovi co byl čímsi u nejvyššího soudu on jí pak opsal kvinde z tajemníka lásky řekla jsem jí napiš mu pár prostých slov ať si je podle libosti zpitvoří že by ses nerada ukva ukvapila a s nemenší upřímností svrchované pozemské blaho kladná odpověď pánovi na nabídnutí k sňatku božínku co se dá dělat jim je hej zato žena ta jak zestárne rovnou s ní na smetiště

 

Interpretace textu:


Nejsem kritik ani vykládač textů. Interpretace není nad moje možnosti, ale vždy jsem k jakémukoliv textu přicházel s tím, že mu nemusím plně porozumět, ale spíš že mi jde o vyvolané emoce/asociace. Jsem toho názoru, že umění, jež programově musíme pochopit, je umění na nic. Já nechci mít stejné myšlenky jako autor, nechci abych viděl před očima to co viděl on - já chci mít své vlastní myšlenky, své vlastní pocity jen a pouze inspirované a odvozené z autorova textu, to je podle mého pravé umění ("Skutečná poezie nic neříká - jen vybírá jednotlivé možnosti. A otevírá všechny dveře. Můžete si vybrat ty, které vám nejlépe vyhovují." J. D. Morrison). A stejně chci přistupovat i k této interpretaci. Jak může někdo vyložit Odyssea - nemožnost? neskutečnost? ne! (dalo by se tedy tvrdit proč jsem si tento text vybral - nu protože je to pro mě kniha číslo jedna, která mě ovlivnila tak nebývalým způsobem, jakým to do té doby zvládlo pouze "Na cestě" od Jacka Keroucka, a to pouze ve srovnání s Joycovým opusem, letmo a povrchně). Samozřejmě že Odysseus lze vyložit, protože já si odvažuji tvrdit: „pochopil jsem ho“ (ano, pochopil, pravda, další přečtení na mě čekají a nebojím se jich a vím že jsou nezbytná, ale pochopil jsem ho) A to podle mého vlastního vnitřního řádu/neřádu. Chápu Odyssea v konfrontaci se svým světem. Dokážu porozumět slovům Pana Blooma i jeho jednání, dokážu vidět ulice Dublynu a vlny - moře jeho pobřeží, dokážu pochopit Štěpána i myšlenky Tééé krásnéééé a divokééé a prostořekééé a lidsky lidskééé Molly, protože chápu jejich svět jako chápu svět svůj. O nic míň, o nic víc. A v tom je i dle mého obtížnost a kouzlo Odyssea. A že ta obtížnost je neskonalá, si uvědomuji až příliš zřetelně - možná i to je druhý popud, proč jsem si Odyssea na výklad vybral. Dokázat sám sobě, že chápu sám sebe.


Závěr Odyssea v podobě čtyřiceti stránkového monologu (vyznačujícího se absolutní nedějovostí, jelikož je založen pouze na metodě proudu vědomí) nutně vede k zamyšlení co Joyce k takovému zakončení vedlo. Když vezmu a snažím se porovnat každou ze sedmi vět, jež tento monolog ztělesňují, musím se pozastavit nad jistou rotací. Motivy se neustálé opakuji a přesto máte pocit, že neustále čtete něco nového. Neokoukaného – ale ona rotace myšlenek se pohybuje od žen, přes muže, sex, nesmyslené tlachání, vír vzpomínek a asociací, květiny, šaty, délky penisu, zamilované žvatlání, vlaky, díla, Irsko, vnitřní řad, moře, sprosté výrazy, prostě vše. Přesto vždy končí něčím, co alespoň mně asociuje, již něco předešlého. Ale proč zde chybí interpunkce? K dosažení neskonalého myšlenkového proudu, jenž přeskakuje z tématu na téma jak se mu libovolně zlíbí? Či k dosažení absolutního soustředění čtenáře, který musí číst text obzvlášť pomalu, aby mu neunikaly nejmenší souvislosti? Otázky ale i možné odpovědi, kde je pravda – pche někde uprostřed, nejspíš. Stejně tomu tak je i s větou, kterou jsem si vybral na interpretaci.

Začíná pískajícím vlakem, respektive lokomotivou (která odkazuje na ženskost – mocnou, silnou,...) uhánějící krajinou, rozráží vzduch – lokomotiva ovládající muže, jsou v ní uvězněny „chudáci celou noc být daleko od ženy a rodiny“ ti nešťastní chudáci, slabí muži – jistý protipól ( vyskytující se na konci samotné věty, kdy se objeví závěrečná zmínka „hej zato žena ta jak zestárne rovnou s ní na smetiště“ - pro změnu ta stará slabá žena, ovládaná muži, máme zde rotaci, která navazuje na pískající vlak (i smetiště, odkládáme zde zrezavělé lokomotivy, zrezavěle ženy. Ukázkou by tedy mělo probleskávat strach ze zbytečnosti a stárnutí, odkopnutí a naivitě, lásce a strachu, především pak o hledání. Text přestupuje asociačně v teplo, horko. Horko, které bylo na začátku manželství s panem Bloomem (horko jako červená – vášeň, ale také strach, úzkost, výkřiky, pocity ohrožení). Vyhazuje staré Svobodnáře a Fotopamlsky – vzpomínkové části života, možná se snaží udělat čáru za životem s panem Bloomem. Možná chce vše obnovit absolutní přeměnou (k absolutnímu nalezení sebe sama, musí osobnost sestoupit do pekla bytí a poté očištěna opět vystoupit na povrch s novou duší). Molly přemýšlí nad hloupostmi a v nich hledá nějaký záchytný, záchranný bod neutěšeného života (silně mi připomíná znuděnou paničku, středního věku povrchně si pohrávající se svým okolím, neuvědomujíc si, že nejvíce si hraje sama se sebou). Molly hledá kousek čerstvého vzduchu ostatně jako hledáme všichni.


/Člověk neustálé hledá. Hledá východisko tak, aby nebyl sám. Protože i východisko se dokáže zhmotnit. Přestože ono východisko neexistuje. Už od narození až po smrt jsme samotní. Můžete namítat dětství obklopené rodinou. Ale copak se dětství neskládá z věčného odkládání dětí - věčného hlídání - „Óooo práce zlato neplakej mi tu a počkej jenom pár hodin“. A doma napapat a přečíst pohádku (kdo by dneska četl, televize a nech se zhypnotizovat) a dát samotné dítě spát. Ne dětství je osamělejší než si myslíme a už tehdy jedinec hledá. Hledá svojí spřízněnou duši, hledá aby zapomněl na samotu, hledá své vlastní dětství až po školu kde vše začíná nanovo. S přípravou na to aby i jedinec sám mohl jednoho dne tak jednotvárně otupen, otupovat své vlastní potomky a připravit je tak dál na samotu. Hodina za hodinou nemluv, nešij sebou, čti, nehraj si, neprojevuj se, zařaď se do stáda! Buď sám, zvykej si v samotné společnosti apelující na pospolitost – k smíchu. A jedinec stále hledá - hledáme další a další spřízněné duše, ale nestačí to, proto zahrnujeme dál a dál a je to těžší než se zdá, obklopuje nás dospívání tak nesrozumitelné, nerozumné, hledající více než cokoliv před tím. Ztracené dospívání hledá a když nachází, zakrátko zase ztrácí („ kolikpak mi bylo tu noc jak byla bouřka jsem spala u ní v posteli rukou mě objímala a ráno jsme se pak praly polštářem byla to psina“) a pokračuje až do portrétu mladých umělců na vysoké škole. Kde všichni ti hledající stávají se neupřímní a míjejí se s dalšími ztracenci, co nemohou hledat. "Ahoj, nazdar, jdeme se opít, žijeme, konečně svobodní konečně spolu!" a vše je pryč jedinec je zase sám a hledá dál (Molly ty to víš v záplavě jmen žen a mužů, koho hledáš v monologu postelové bezscény, nespíš a nemůžeš, protože jsi nešťastná, myslela jsi si, že si našla, ale tvůj muž vedle tebe leží a chrápe a chce ráno donést vajíčka a ty se trápíš a přemýšlíš a prosíš cokoliv za rozptýlení a vzpomínáš na chvíle, kdy si se necítila sama, ale vše je to tak trapně zakamuflované, až moc sama dobře víš co není pravda, co je jenom lež a jediné slzy a jediný opravdový cit si prohloubila, když odjížděla tvá skorošílená dívka, Molly jsi ztracená Calipso, jsi antická Penelope s křídly zašitých v posteli, jsi konec Odyssee, který ti říká Země, má matko, konec cesty a mohlo by se zdát, že vysvobození a dohledání cesty a taky jsi hloupoučká husička bez uvědomění si sebe sama, blízko a daleko, protože si se nenašla a ano řekla jsem ano chci Ano). Sám hledá sám jako cestovatel, Dublynem Pan Bloom jako jeho nešťastná a krásná žena Molly - a nacházíme konečně tu ztracenost samoty, která přijde na rok, deset, dvacet, možná padesát let, ale na konci stejně odejde - a proto člověk hledá? Hledá aby zase ztratil. Protože jedině ztracený se může vydat všanc smrti. Nikdy nikdo neumírá neztracen. Všichni jsou ztracení a samotní i láska obrovská (Anoooo Romeo i Julie by mohli šeptavě vyprávět pro nůž a kapku jedu). Proto ztracenci usínají a nevrací se zpět a můžou si v tichosti zpívat modlitbu:


„jsme bezvětří

a pak dej bože že

proměň naše vlasy v křídla

abychom mohli uletět

někam hodně - hodně daleko.“/


Když Molly říká, ty krásné svačiny Feničko – mluví z ní úseky erotična. Erotičná s nadvládou, kousku pocitu, že ona má převahu, trocha vulgarity (feničko) snižující onu milovanou na cosi neosobního. Ženská zakázaná láska. Možná proto ji tolik zamlžuje a nechává ji jenom promlouvat zatemněně a nezřetelně v náznacích. Možná také kvůli tomu, že se ji sama bojí. Nedokáže se vyrovnat s tím, že by mohla milovat ženu (i přestože se v daném textu k této problematice ještě vrací) a nechat se milovat od ženy. Ty zakázané, hanlivě vonící klíny, dávnověku nexistující, přivázané ke kůlu – kdo je mohl hodit do vody, když už nevyplavou, ty klestící plačící čarodejnice. A vzápětí naprostý protiklad v podobě býčích zápasů. Téměř výsadně mužské záležitosti, surové, krvavé a nelítostné hloupoučké představení, které ona nikdy nemůže pochopit a ani nechce. Stejně tak nechápe ostatní ženy, které nadšeně řvou s muži, stejně nelítostné a přivolávající tak písní smrti - smrt. Molly to nechápe, hnusí se jí bezduchá radost z krve a v těch okamžicích ukazuje svojí nejniternější část duše. Svoji slabinu a přesto to nejkrásnější čím je obdařena. Je plná soucitu a citu a nechce nikomu ubližovat, přesto ubližuje byť nevědomky a nejvíc sama sobě. Dokáže soucítit s týranými zvířaty a přesto se jich i bát, čímž se odvrácenou stranou dostává k animální části své duše, jenž prokazuje ukotvenost základních pudů, nutných k přežití. Molly lituje zabíjené zvíře a zároveň se ho bojí – a tím nevědomky říká, že lituje a bojí se sama sebe. Možná i proto náhlý skok opět do lásky a citu. Ovšem tentokrát lásky bez nadvlády a bez vulgarity – lásky dvou mladých dospívajících dívek. Její Hesterka „vlasy jsem si tenkrát s Hesterkou porovnávaly proti ní jsem měla hustší ukázala mi jak je vzadu podchytit když je vyčesávám nahoru“ vzpomínka na mládí, na svobodu (co jiného než symbol vlasů může být symbolem svobody – vlasů, které se tak snadnou dokáží proměnit v křídla. Jediný náš pozůstatek od ptáků. A ptáci? Božští věrozvěsti létající bezstarostně nad našimi hlavami a posmívající se útrpným starostem lidstva – je to smích tato pasáž? Šla by převést do zvuků ševelících křídel, nebo dopadajících vlasů zmírajících pod nůžkami – hombré má matko nevýslovná bolest a kastrace a podřízenost), na její Hesterku s kterou dováděly po ránu v posteli a je úplně jedno jestli lze tuto část chápat jako erotickou či nikoliv. Zde jde především o pravou lásku rovnou – možná po letech, proč jenom zničenou

nemám ráda knížky ve kterých je Molly jako ta flanderská děvka“

zničenou „číhal po mně jak mohl“ protnutou – ta láska Molly jak si mohla? Nebo musela? Kde je čí vinna? Nevěra a poslední dopis. Hesterčino zklamání, hysterky . Sledujeme proměnu v nepřátelství (až přespříliš běžná) a vztyčným středobodem muž. Muž jakožto základní symbol celého monologu. Muž absolutně přinášející dobro – muž absolutně přinášející zlo. Je něco mezitím? Avšak Mollyina zrada ukazuje na malé vážení sebe sama (jenž se projevuje i přehrávaným citem ke všemu ve vědomé části myšlení, který je kompenzací nevědomé části psyché, která tím pádem trpí neosobností – důsledkem je vědomý narcismus). Je schopna zničit přátelství. Rozbít své přítelkyni život a sama sebe uvrhnout v opovrhování (každou neschopností se sebe litující jedinec utvrzuje jenom a pouze ve větší sebepohrdání – je to kruh) „Molly jako ta flanderská děvka“ takové ohrazení, které bodá tam, kde se nachází pravda. Molly se vzpouzí proti označení děvka a tím sebe sama usvědčuje. A nezvykle na ní čekalo – možná odpuštění. „Miluji tě a to ti budiž odpuštěním“, „Bože je to tak dávno léta letoucí ovšemže se už nevrátili a ona neudala správnou adresu“ Nevrátili se ale loučení rvalo Molly z hlavy její Hesterka, až odjíždí měla skvostně nezvykle modrý přehoz. Šestkrát se políbily a rty se jí chvěly. Přesto neudala správnou adresu. Kde je odpuštění? Kde je láska? Odjeli a Molly čeká a nemůže pochopit co je smutek. Malá, skvostná, rozmazlená Molly - samotná. „nejspíš umřel na zhoubný alkohol“ Molly zapalující dýmky a spíš s opovržením vzpomínající na opilce, na otce – nikdy se neshodil před ní. Možná otec, snad kapitán Grove. Oba dva stojí až po kotníky v grogu a Bushmillově visce. Ten zhoubný alkohol, řádící hůře jak zhoubný nádor. Tak dávno je to. Molly je sama. Nejsamotnější na světě – posílá si sama psaníčka z nudy, ale kde je nuda tam je pohnutí mysli, tam je samota a smutek. Pláč a vrtochy mladé dámy – smutek (proto nudou tak prostopášná, tolik neudržitelná. Bez milujícího otce je uvržena v opak Elektřina komplexu, zmítá se hledáním otce v mužích a odkopává jednoho za druhým, protože nikdy nemůže být spokojena, její srdce nikdy nemělo otce ani pana Blooma ani svoji hrdost) ze samoty „a jeho dopis a můj lístek od Milly vida jemu dopis napíše od kohopak jsem já naposled“ do samoty a myšlenek na pana Blooma. Možná trochu žárlivost, ale spíš netečnost. Dnes ráno dostal dopis od Milly. Molly nechápe, ale dá se říct, že ji je to jedno, jenom lítost „Nikdo si na mě nevzpomene.“ Zde se dostáváme k zjištění, její možná síly – „nemám ráda lidi co před každým hořekují každý máme dost svých trampot“ možná síly, nebo už takové zatvrzelosti, nedůvěře – třeba si jenom vymýšlí a proud svých trampot dokáže předávat na své přátelé (má Molly přátelé?), třeba se dusí a čím dál tím více chřadne a neodvolatelně se blíží ke svému konci (kde je konec? Molly dusící se svými žalostmi, ale předaná bolest bolí polovičně Halóóó Molly nedus se – můžeme křičet, přesto si bude trvat na svém, tohle nejde změnit a ráno může být vše jinak, myšlenky se ustanou, usnadní, rozplynou, promění – Molly s úsměvem a nebo zamračená, co bude druhý den! Jaký bude 17. červen.). Pan Bloom – Molly o něm mluví jenom jako o někom, něčem. Někdo kdo proplouvá jejím životem, ale skoro si ho nevšímá. Neoslovuje ho. On jenom špatně předříkává – vynechává tečky (parodie) jako když řeční. Žádné jméno, žádný cit, usíná vedle něho, ale jako kdyby byl mrtvý. Nebo ona.

Oddaný Hugh „Blaze“ (Bivoj) Boylan – stočené myšlenky, její milenec. Dává ji to co ji chybí – lásku. Sama sebe Molly podvádí, jenom hra na lásku. Dobře to ví, ale přiznat si neschopnost milovat je přeci tak těžké „v starém Madridě husičky ty si myslí že láska jsou vzdechy umírání bez útěchy“ jistá racionálnost – přesto se sama jako ona husička chová. Mladá zamilovaná husička, které stačí od „Bivoje“ pár řádků a vystačí ji to na celý den povznesení (a komu ne?) vše se odehrává a znova a znova, vše je nové a krásné. Smyslnost psané odpovědi v posteli Molly a její představa a jeho představa, snaží se milovat a posléze lásku odbývá pár slovy. Přec jen prošlá životem, dlouhé nesmyslné žvanění je přeci o ničem. A radí Atty Diplomové, žádné ukva ukvapování. Molly je racionální a přesto poblouzněná, šťastná i nešťastná, milující a nenávidějicí muže, hluboká i povrchní, krásná a ošklivá a především nenávidící sama sebou. Je těžké si uvědomit v těchto chvílích, že Molly je jako my. Jak zestárneme rovnou s námi na smetiště. Molly se bojí a navrací se zpět na začátek, kdy by chtěla být tou silnou a muže ovládající lokomotivou. Sama však moc dobře ví, že to už není možné. Už nemá tolik sil, tolik drzosti a vlastně nejspíš ani nikdy neměla. Schovaná za maskou dívčí nevinnosti, hlouposti, přesto lstivá a dost často i nefér. Dle mého názoru Molly nemůžeme soudit. Protože alespoň kousek z Molly je v každém z nás. A jestli ji někdo odsoudí je neupřímný sám k sobě. Molly nám dovoluje pohlednout do života jednoho z nás ať se nám to líbí nebo ne. Protože i když si můžete myslet opak, naše životy se skládají ze stejných ingrediencí jako ten její, byť možná v jiném poměru a v jiných souvislostech. Proto říkám závěrem Molly jsi okna do duše a klaním se ti, že dokážeš říct pravdu do očí - takže pojďme si hrát na slepce. Aspoň barvoslepé je to její život a je takový, jaký je a ne jiný, až na věky.

Kritika knihy s konfrontací kritiky Carla Gustava Junga :


Štěpán Dedalus

Základní škola

Kolej Clongowes Wood

Sallins

Kildarské hrabství

Irsko

Evropa

Svět

Vesmír“


Ulysses - monolog


Jung měl nezlomnou víru v nadlidskou sílu, která benevolentně zasahuje do lidských záležitostí, aby vyvážila stávající rovnováhu. Velký umělec, stejně jako médium, musí umožnit své přemožení. Jung ho charakterizuje jako člověka s určitým nedostatkem v osobnosti nebo neschopného adaptace. Jeho kreativita má monopol nad jeho energií a vyčerpává jeho lidskost. Jestliže se umělec chová jako opomíjené dítě, stává se bezohledným, sobeckým a domýšlivým, je tomu proto, že jeho ego nenachází jiné cesty, jak dosáhnout vitality.

Jung o „Psychologii a literatuře“ přednášel v několika městech. V Mnichově byl mezi jeho posluchači Daniel Brody. V roce 1927 jeho společnost Rhein-Verlag vydala německý překlad Joycova Odyssea, a i když Jung Joyce přímo nezmiňoval, Brody se domníval, že mohl mít na mysli právě jeho. V roce 1930 byla přeložena do němčiny Start Gilbertova kniha o Odysseovi a Brody Junga vyzval, aby ke knize napsal předmluvu. Jung nabídku přijal, nicméně napsal, že než se dostal na 135 stránku Joyceovy knihy, dvakrát usnul. Na otázku „kdo je Odysseus“ odpověděl:


Je to bezpochyby symbol toho, co ze všech jednotlivých podob Odyssea – pana Blooma, Stephena, paní Bloomové a zbytku včetně Joyce – vytváří jeho totalitu, celistvost. Přemýšlejte o tom. je to bytost, která není jen jakousi bezbarvou stádní duší složenou z neurčitého počtu sourodých a antagonistických individuálních duší, ale tvoří ji i domy, pouliční procesí, kostely, Liffey, několik bordelů nebo zmuchlané bankovky na cestě k moři – a přitom disponuje vnímavým a reproduktivním vědomím!


Když Brody Joycemu ukázal, co Jung napsal, ten v domnění, že to z Junga udělá hlupáka, Brodymu řekl, aby to klidně otiskl. Do roku 1932 však tento text text zůstával nepublikován. Tehdy ho Jung přepsal a v dopise psaném Joycemu chválí konečný monolog Molly Bloomové jako „řadu skutečných psychologických perel? Předpokládám, že čertova babička ví o skutečné psychologii ženy to, co já ne.“ V knize „Mystérium coniunctionis“, napsané mezi lety 1914 a 1954, Jung souhlasně cituje verdikt Ernsta Roberta Curtiuse, který Odyssea nazval dílem Antikristovým. Jung srovnával Joyceho se Sirem Georgem Ripleyem, jedním z obskurních alchymistou ze 16. století, „neboť ani tento autor neměl ponětí o podivném charakteru toho, co dělá“.


Pozn.: Jungovu kritiku záměrně neuvedu celou, protože její obsáhlost a délka je až přespříliš velká a myslím, že postačí jenom mnou vybrané části, které budou zvýrazněny tučným písmem, při konfrontaci s kritikou mojí.




Introibo ad Altare Dei


„Telemachus vykročil na horu, malátně popošel za nim, usedl na kraj obrubně a pozoroval ho jak rovná zrcátko na předprseň, namáčí štětku do mydlin a mydlí si líce a krk.“


„Ó bájná Trójo povstaň z popela šedou, chřadnou a neskonalou, údělem, který je ti souzen nám i v život!“


S tužkou v puse a upřeným pohledem, myslím na Dublin, který jsem nikdy nenavštívil a přemýšlím jak vlastně kritizovat Odyssea. Jak pojmout něco tak komplexního a ve své podstatě neuchopitelného, co pro mě Odysseus představuje. Procestovat celý Dublin, projít všechny ulice a navštívit každičký kout, jenž Joyce ve svém díle popisuje. Nechat na sebe foukat vítr při pobřeží a doufat v setkání se Štepánem-Telemachem. Modlit se a naučit se latinsky a řecky a italsky a anglicky a číst Odyssea v originále – vypít několik hořkých ležáku, nechat se zastrašit sladkou nocí a ulehat vedle sličné Penelopé-Molly, která v myšlenkách opouští každičký záchvěv těla pana Blooma, tedy i náš. Snad prožít celý život a poznat jeho zákoutí, jeho odvrácené ale i dobré stránky. Tohle všechno udělat a přečíst jej podruhé, potřetí, počtvrté - pokolikáté a stejně to bude málo. Odysseus James Joyce je opravdovou Odyseou. Odysseou myšlenek a žití, pocitů a možná marnosti. Když člověk pročítá stránku po stránce je to jakoby četl život. S jeho pomíjivostí, bezprostředností. Vším tím míjením a zapomínáním (to co je teď už před tím zavíráme oči a usínáme aaaano!). A předně člověk nechápe. Vše se to na něj valí, každá věta, každý odstavec. Nechápe a je to proto, že nerozumí životu. Jak pojmout? Vždyť je to jenom jeden den, ale den naprosto komplexní, bez pomocí, umožnění, vidění světlejšího záchytného bodu. Každičký kousek to je Odysseus. A ne, že ne!


Ulysses je kniha, která se zdlouhavě vleče na 735 stranách; proud času 735 hodin nebo dní nebo roků, které se skládají z jednoho jediného, nesmyslného, veskrze nejvšednějšího dne, totiž hluboce bezvýznamného 16. června 1904 v Dublinu, ze dne, v němž se v podstatě vzato nic neděje. Proud začíná v prázdnotě a v prázdnotě končí. Jediná strindbergovská pravda o podstatě lidského života, příšerně dlouhá, co nejspletitěji zamotaná a k čtenářově zděšení nikdy nevyčerpaná? Snad o „podstatě", jistě však o deseti tisících površích a jejich statisících odstínech. Na těchto 735 stranách - pokud můj zrak sahá - nejsou žádná zřejmá opakování, ani jediný blažený ostrov klidu, kde by se mohl laskavý čtenář opilý vzpomínkami posadit a s uspokojením pozorovat uraženou cestu - řekněme třeba jednoho sta stránek - byť by to byla jen vzpomínka na nejbanálnější frázičku, která by se znovu přátelsky vloudila na nečekaném místě; ne, nemilosrdný, nepřetržitý proud se valí kolem a jeho rychlost nebo nepřetržitost se na posledních čtyřiceti stranách dokonce stupňuje až k vymizení interpunkce, aby co nejukrutněji až k nesnesitelnosti vyjádřila vyplněnou nebo napjatou prázdnotu. Tato veskrze beznadějná prázdnota je základním tónem celé knihy. Kniha v prázdnotě nejen začíná a končí, nýbrž z naprostých nicot také sestává. ...

 

Bezvýznamný den, bezvýznamní lidé, které potkáte a už nikdy neuvidíte. Malé tlačenice – tisíce myšlenek. Základní tón života. Nicotnosti a nenicotnosti. Proč je to tak bezvýznamný den? Pro milion lidí byl ten den nejkrasnější v životě, pro další milion nejhorší a pro někoho nejvšednější, šedý mrak. Jak ale žít. V tom případě, každý den co den je všední a vlastně si ani nezaslouží dnem být. Proto o tom píše Joyce? Život - ať děláme co děláme, je vždy bez významu? Nesouhlasím a rovněž nemohu souhlasit s nicotou z níž se má kniha skládat. Odysseus je až přespříliš živý a až přespříliš lidský, aby mohl být pokládán za popis nicotností. Ano pravda, 16. červen je nudný den bez většího vzrušení, ale copak už samotné myšlení a jeho erupce a nálady a poklesy a prolínání mohou být nicotnostmi! Všechen ten spěch a každá ulice, na kterých rezonují kroky obyvatel Dublinu dávají vědět „tady se žije – zde jsou lidé, smutní a veselí, tady je ohromné množství života s jeho různorodostí.


... Těch 735 stran,. které nic neobsahují, to nikterak není čistý papír, nýbrž papír hustě potištěný. Čtete a čtete a domníváte se, že jste pochopili, co čtete. Příležitostně propadáte jako vzdušnou dírou do nějaké nové věty - ale zvyknete si na vše, jestli jste jednou dosáhli pravého stupně odevzdanosti. Tak i já jsem četl se zoufalstvím v srdci až po stránku 135, přičemž jsem dvakrát usnul. Neslýchaná mnohotvárnost Joyceova stylu působí monotónně a hypnoticky. Nic nepřichází čtenáři vstříc, vše se od něho odvrací a ponechává ho zevlovat. Život ubíhá do prázdna, ne spokojeně v sobě samém, nýbrž ironicky, sarkasticky, jedovatě, pohrdavě, smutně, zoufale, zahořkle, až usmýká čtenářovy sympatie, pokud milosrdný spánek dobrotivě nepřeruší toto mrhání energií. Když jsem po heroickém úsilí přiblížit se knize nebo jí být práv, jak se říkává, dospěl na stou třicátou pátou stránku, upadl jsem definitivně do hlubokého spánku. ...

Kouzelné slovo, které do mě pohroužilo uspávající trn, se vyskytuje na straně 134 dole a na straně 135 nahoře. Zní: „To rohaté a strašné, v ztuhlé hudbě kamenné zpodobení lidské podoby božské, ten věčný symbol vědění a věštby, které jestli vůbec něco oduševnělého a oduševňujícího, ať už obrazností či sochařovou rukou v mramoru zrobeného, zaslouží žít, pak to zaslouží žít." (český překlad Al. Skoumala s. 133.) Tu jsem zmožen spánkem obrátil stránku a můj pohled padl na toto místo: ,,...muž obratný v zápase, kamenně rohatý, kamenně vousatý, kamenné srdce." (český překlad s. 135) Věta se týká Mojžíše, jenž se nedal ohromit mocí Egypta. Tyto věty obsahují narkotikum, jež vyřadilo mé vědomí, neboť vyvolaly jakýsi mně ještě nevědomý chod myšlenek, který by vědomí jen rušilo. Jak jsem odhalil později, začalo mi zde poprvé svítat poznání autorova postoje a konečné ideje jeho díla.



Přiznávám prvních padesát stran pro mě bylo nevýslovným utrpením. Ztrácel jsem své vlastní myšlenky, místo toho abych nové nacházel, musel se vracet zpět a pomalu jsem na Odyssea chtěl zanevřít. Což jsem nakonec i udělal. Kniha mě porazila. Mohla se mi smát a ukazovat na mě prstem „chacha vidíš nedokázal jsi to! Hlupák!“ a ten výsměch mě pokaždé udeřil do očí, kdykoliv jsem knihu zahlédl v polici. Nedalo mi to však a zhruba po měsíci jsem se k Odysseovi vrátil. Asi se něco stalo, kniha se ke mně najednou chovala přívětivěji. Nesmála se. Už jsem se tolik neztrácel a netopil ve změti slov a vět, které na sebe navazují v obrovské spletité bizarnosti (ale o kolik bizarní je skutečnost), dostavoval se smysl. Ne všeho, ale přeci jen se dostavoval. Začal jsem si všímat některých motivů (ač Jung důsledně tvrdí, že tam nejsou a na druhé straně tvrdí, že tam jsou) a zaplétat se do struktůry, která snad ani rozplést nejde, ba naopak ona sama se stará o čtenáře, zaplétá jej do sebe a čtenář se musí nechat, jelikož to je podle mě základní klíč. Klíč k proniknutí do nitra Odysseovi duše. A pak přišla strana cca 150 a já poprvé ucítil jak se mi do těla vlévá adrenalin, buší srdce a polévá mě horko – tehdy jsem na to přišel, našel si svůj systém pro Odyssea a cítil, že to co hltají mé oči je něco co můj život ovlivní v nebývalé míře (skutečnost je taková, že díky Odysseovi, ač to může znít absurdně jsem našel svůj vlastní literární styl, který je mi vlastní a lidský. Ne nejde o sprosté vykrádání, na utváření tohoto stylu měli vliv i jiní autoři, jako kupříkladu Kerouck, Topol, Ginsberg, Corso, Hrabě, Toole. Ale jde předně o to co vytváří mé srdce, jde o pocit z myšlenek, přivlastnil jsem si řadu pocitu a nechávám se jimi inspirovat – probůh však v žádném případě se nechci srovnávat s těmito pisateli, jde jen o pouhé vymezení tvůrčích invencí, a že Odysseus je jedna z největších). Od této stránky mi četba přišla absolutně uvolňující a povznášející. Cítím, že tyto dva přelomy (v podobě strany 50 a cca 150) byly rozhodující v četbě u Odyssea setrvat! Od této chvíle jsem již byl zapleten.



Ulysses užívá zdánlivě téměř vědecké věcnosti a zčásti dokon­ce „vědeckého" slovníku, ale zároveň se vyznačuje opravdu nevě­deckou jednostranností - je pouhou negací. Jako negace je však tvůrčí. Je to tvůrčí destrukce, nikoli herostratovské herecké gesto, nýbrž vážné úsilí důrazně současníkovi připomenout skutečnost, jaká rovněž je, a to ne se zlomyslným záměrem, nýbrž s nevinnou naivitou umělecké věcnosti. Knihu lze klidně nazvat pesimistic­kou, i když na samém konci, přibližně na poslední straně skrze mraky předvídavě proráží spásné světlo. Je to jen jediná strana proti sedmi stům třiceti čtyřem, jež všechny vzešly z podsvětí. Tu a tam se zablýskne nádherný krystal v černém proudu bahna, přičemž by i nemoderního člověka mohlo napadnout, že Joyce je umělec, který „to umí" - což u dnešního umělce není nikterak samozřejmé - že je dokonce mistr; avšak mistr, který kvůli vyš­šímu cíli zbožně rezignuje na své dosavadní umění. V tom obratu (nezaměňovat s „obrácením") zůstal také Joyce zbožným katolí­kem: používá svůj dynamit hlavně na církev a na ostatní psycho­logické struktury vytvořené nebo ovlivněné církví. Jeho „anti"­svět je pozdně středověká, zcela provinciální, eo ipso katolická atmosféra Erinu, který se křečovitě pokouší těšit se svou politic­kou samostatností. Autor se ze všech cizích zemí, v nichž na Ulyssovi pracoval, ohlížel věrně a upřeně na matku Církev a na Irsko, používaje cizí zem jen jako kotvu, která musela zajišťovat jeho loď před malstromem jeho irských reminiscencí a resenti­mentů. Svět jej však nikdy - alespoň v Ulyssovi - nedostihl, dokonce ani jako tichá domněnka. Ulysses nehledá svou Ithaku, nýbrž zoufale se naopak namáhá, aby se zbavil svého irského původu.

Je to vlastně jen lokálně zajímavé počínání, které by mohlo nechat širý svět chladným. Chladným jej však nenechává. Lokální jev se zdá více či méně univerzální, máme-li soudit z jeho součas­ného působení. Musí tedy současníky obecně vystihovat. Musí exis­tovat obec moderních lidí, jež je tak početná, že od roku 1922 dokázala spolykat deset vydání Ulyssa. Tato kniha jim musí něco říkat, snad dokonce něco zvěstovat, co předtím nevěděli a necítili. Kniha je pekelně nenudí, nýbrž je podněcuje, osvěžuje, poučuje, obrací nebo převrací, zjevně je uvádí do nějakého žádoucího stavu, bez něhož by jim jen nejzlomyslnější nenávist dokázala umožnit, aby pozorně a bez fatálních návalů spánku přečetli knihu od první do sedmisté třicáté páté stránky. Proto se domnívám, že středo­věké katolické Irsko má nekonečně větší zeměpisnou rozlohu, než se uvádí na obvyklých mapách a než mně dosud bylo známo. Tento katolický středověk se svými pány Dedalem a Bloomem se zdá takříkajíc univerzální, to znamená, že musí existovat téměř celé třídy obyvatelstva, které jsou - jako Ulysses - do té míry upou­tány na duchovní místo, že je zapotřebí joyceovské trhaviny, aby prorazila jejich hermetickou uzavřenost. Jsem přesvědčen o tom, že je tomu tak; tkvíme ještě hluboce ve středověku. O tom se nedá pochybovat. Proto je zapotřebí takových negativních proroků, jako je Joyce (nebo Freud), aby se veskrze předpojatým středověkým současníkům osvětlila také druhá strana skutečnosti.



Co mě náhle tak upoutalo?! Dokázalo přinutit, sedět a dlouhé hodiny se prokousávat knihou? V tuto chvíli musím zcela souhlasit s Jungem. Odysseus prostě přináší jiný pohled na svět. Svojí zdánlivou patriarchálností ukazuje její spíše ironické stránky a sděluje nám jak je důležité se odpoutat od konzervativnosti. Člověk nesmí setrvat na jednom místě. Zabřednout do stereotypu. Odysseus vskutku nehledá svojí Ithaku. Odysseus hledá… hledá cokoliv chceme. Odpověď na život, co je duše, co jsou vlny, atd. Proto mnou tolik pohnul. Ukázal mi novou cestu, ne snad jednodušší nebo shůdnější – snad ba právě naopak, ale o mnoho vnímavější. Nemůžu přeci procházet životem bez povšimnutí (tak jak to mnohdy dělají hrdinové Odyssea), protože tehdy hrozí mé zabřednutí do Ithaky (co zmůžou Ithakou? Tou církví a nacionalismem? Je to všechno ta mírumilovná a opovrhovaná Ithaka. Jsme v ní doma i Odysseus, je šťasten i nešťasten tím nemožným pohnutím dostat se z bytí, ubíjejícího tolik a tolik – vlastní víry, kde je? Proč ji hledat, žijme v ní, uschovat a přetvořit cokoliv, neusnout v hledání - nenalezitelného). Zabřednutí a umrtvení duše, po které toužím uchovat ji živou a vznětlivou až po okraj sama uvědomění. Není to jednoduchá cesta. Odsud se dostáváme k paralele Odyssea a antické Odysseje, která je hledání cestou domů. Domov je však jiný symbol. Domov je uvnitř člověka, ta jediná část, které můžeme jediné věřit a vždy se na ní spolehnout. Je to naše duše a člověk se musí poprat s veškerým nebezpečím, které na této cestě čekají…



Na Ulyssovi je však zdrcující to, že za tisícerými obaly není skryto nic, že se neobrací ani k duchu ani ke světu a že studený jako měsíc zírající z kosmické dálky ...

... dává odvíjet se komedii vzni­ku, bytí a zániku. Věřím opravdu, že Ulysses není symbolický, neboť jinak by se minul svým cílem. Jaké by to asi muselo být úzkostlivě střežené tajemství, že bylo s bezpříkladnou pečlivostí dlouze zakryto sedmi sty třiceti pěti nesnesitelnými stránkami? Lepší je neztrácet čas a námahu neplodným hledáním pokladu. Nemůže za nimi být vůbec nic, neboť jinak by byl naše vědomí zase strhl duch a svět a pánové Dedalus a Bloom, pohybující se věčně dokola, by byli klamáni deseti tisíci povrchy. Tomu právě chce Ulysses zabránit; chce být okem měsíce, vědomím odpouta­ným od objektu a nespoutaným ani bohy ani smyslnou rozkoší, ani láskou ani nenávistí, nevázaným ani přesvědčením ani před­sudkem. Ulysses to neříká, ale dělá to: uvolnění vědomí ...

... je cíl, který prosvítá za mlžnou stěnou této knihy. To je patrně tajemství nového vědomí světa, které se stává zřejmým tomu, kdo nepřečetl svědomitě těch sedm set třicet pět stran, nýbrž kdo se po sedm set třicet pět dní díval Ulyssovýma očima na svůj svět a svého ducha. Toto období je třeba chápat symbolicky -„rozmezí, časy, polovinu času" - má to být dostatek času, neurčité trvání, v němž může proběhnout proměna. Uvolnění vědomí - po homérovsku: nádherný trpitel Odysseus proplouvá mořskou úžinou mezi Skyl­lou a Charybdou, mezi Symplégadami ducha a světa - v dublin­ském Hádu: mezi otcem Johnym Conmeem a irským místokrálem pluje dolů po Liffey „zmačkaný lístek, který je hned zase odhozen": „Eliáš, lodička, zmačkaný leták, který někdo zahodil, plul na vý­chod podél boků lodí a rybářských člunů, uprostřed korkového souostroví, za novou Wapping street mimo Bensonovu převozní pramici a vedle trojstěžního škuneru Rosevean z Bridgewateru, naloženého cihlami."

Mohlo by toto uvolnění vědomí, toto odosobnění osobnosti být Ithakou Joyceovy Odysseje?

Bylo by možno se domnívat, že ve světě samých nicotností asi zbývá jedině ono já - James Joyce. Avšak postřehli jsme, že za všemi těmi nešťastnými stínovými já vystupuje jediné já skuteč­né? Jistě, každá postava v Ulyssovi se vyznačuje nepřekonatelnou skutečností, žádná by vůbec nemohla být jiná, než je; všechny jsou v každém ohledu samy sebou, a přece nemají žádné já, žádný na­léhavě vědomý, tedy lidský střed, onen ostrůvek já oblévaný teplou krví srdce, který - ach - je tak malý, a přece tak životně důle­žitý. Všichni ti Dedalové, Bloomové, Harriesové, Lynchové, Mulli­ganové, a jak se všichni jmenují, mluví a kráčejí jako ve společném snu, který nikde nezačíná a nikde nekončí, který existuje jen pro­to, že jej sní „Nikdo", neviditelný Odysseus. Žádný z nich to neví, a přece všichni žijí, neboť bůh jim poručil žít. Takový je to tedy život, a proto jsou Joyceovy postavy tak skutečné - vita som­nium breve. Avšak ono já, které je všechny zahrnuje, se neobjevuje nikde. Neprozrazuje se ničím, žádným úsudkem, žádnou účastí, žádným antropomorfismem. Ono já tvůrce těchto postav již ne­lze najít. Je tomu tak, jako by se rozpustilo v nesčetných posta­vách Ulyssa. ...



…četl jsem a místy věděl co bude následovat. Obrazy se vynořovaly sami od sebe. Bylo to až neskutečné. Mnohdy jsem si vypisoval myšlenky, abych je posléze mohl použít, ale zjistil jsem, že to je zbytečné, Odysseus mi poskytl bohaté náhrady v podobě vlastních myšlenek. Mé vědomí se dostávalo do stupně, kdy začínalo pracovat samo od sebe, kdy jsem na něj neměl téměř žádný vliv. Ba odvažuji se tvrdit, že jsem mnohdy byl ovlivňován přímo skrze nevědomí, kdy se dokázaly zhmotňovat představy tak přesvědčivě a neskutečně. Snil jsem si svůj Dublin a Ithaku a svého pana Blooma i Molly a uvědomoval si, že postavy, které tak neskutečně proplouvají dějem (!) jsou žité a přesto všechny spojené. Bez nich by nemohl existovat samotný Odysseus. Bez nich by to byla absolutní roztříštěnost, bez nich by to byla schizofrenie. Všechny ty postavy mají svůj řád, který je připodobňuje samotné se sebou. Co mají společného pan Bloom a Stephen – kakao? Bordel? Molly? Debatu? Všecko. Pan Bloom přeci nemůže existovat bez toho mladého a úcty cílevědomého Stephena. Stejně tak nemůže moře šumět bez Stephena ani deka hřát bez Molly. Tvrdím, že Odysseus není jenom výtvorem vědomí, ale z části i nevědomím (i když Jung tvrdí, že jde pouze výhradně o proud vědomí a věřím, že tuto polemiku, bych nikdy nemohl vyhrát. Přesto on sám využíval metodu aktivní imaginace, při které pacienti spontánně vytvářeli právě obrazy nevědomí – nejčastěji grafickou formou. Podobným způsobem psala kupříkladu Virginia Woolfová a předpokládám, že podobně psal i Joyce.) Jsou to jakoby jiné světy, přesto všem tak známé, důvěrné proplouvající z nitra a hýbající páčkami fantazie a duševních stínu, které tím pádem ožívají a nedají spát. Čtenář se postupně rozpadá do postav, kde ani jedna nemůže být opomenuta. Nachází v nich styčně-společné body se svojí duší. S duší Odyssea-boha. Jak Joyce sám říká (Portrét umělce jako mladého muže): „Umělec je jako Bůh stvoření ve svém díle nebo za ním nebo mimo ně nebo nad ním, je neviditelný, bez vlastního života, lhostejný a čistí si nehty na rukou."



... A přece nebo spíše právě proto je všechno a každý detail - dokonce i chybějící interpunkce v závěrečné kapitole - sám Joyce. Jeho odtržené, nazírající vědomí, které jedním po­hledem nezúčastněně postihuje na čase nezávislý sběh událostí 16. června 1904, musí k tomuto jevu říci: Tat twam asi - to jsi ty -„ty" ve vyšším smyslu: ne já, nýbrž úplné bytostné Já; neboť jedině toto úplné bytostné Já obsahuje já i ne já, podsvětí, vnitř­nosti, „imagines et lares" a nebe.

Když čtu Ulyssa, objeví se mi vždy před očima onen čínský obraz jogína, který uveřejnil Wilhelm. Z jogínovy hlavy vystupuje dvacet pět postav. ....

... Tento obraz znázorňuje duchovní stav jogína, který se chystá zbavit se svých já, aby přešel do onoho plnějšího, objek­tivního stavu úplného bytostného Já, do stavu „osaměle odpočí­vajícího měsíčního kotouče", sat-čit-ánandy, souhrnu bytí-nebytí, konečného cíle východní cesty spasení, drahocenné perly moud­rosti Indie a Číny hledané a velebené po tisíciletí.

Zmačkaný lístek, který je hned zase pohozen," odplouvá na Východ. Třikrát se tento lístek v Ulyssovi vyskytuje, pokaždé spo­jen tajuplným způsobem s „Elijahem" (Eliášem). Dvakrát se říká: „Eliáš přichází." Skutečně se objevuje ve scéně z nevěstince (kte­rou Middleton Murry právem uvádí do souvislosti s Valpuržinou nocí), kde americkým slangem vysvětluje tajemství lístku: „Do toho, hoši. Boží hodina uhodí ve 12.25. Pověz mámě, že tam budeš. Špurtni přihlášku a padne ti eso. Rovnou tady nastup. Kup si lístek na věčnost, nikde se nepřestupuje. Ještě slovíčko. Jsi pro božího syna, nebo jsi psina? Kdyby tak nastal na Coney Islandu nový advent, máme spakováno? Florry Kriste, Štěpáne Kriste, Zoe Kriste, Bloome Kriste, Kitty Kriste, Lynchi Kriste, jen na vás záleží, jestli tu kosmickou sílu pocítíte. To jste před kosmem po­tento? To tak. K andělům se dejte. Buďte prizmovým hranolem. Něco v sobě máte, něco vyššího. Můžete se skamarádit s Kristem, s Gautamou, s Ingersollem. Jestlipak jste všichni vpadli do této vibrace? Bodejť ne. Jen se do toho, shromáždění, zažerete, jako nic si vyjedete na parádní výlet do nebe. Chápete? Životní vzpruha je to, aby ne. Něco prima, primissima, co tu ještě nebylo. Je to bašta. Je to nejmazanější fígl. Je to úžasné, veleskvělé. Pohne to s vámi."

Vidíme, co se tu stalo: uvolnění lidského vědomí a ve spoje­ní s tím jeho přiblížení k vědomí „božskému" - základy a nej­vyšší umělecký výkon Ulyssa - propadá ďábelskému zkarikování v opilém bláznivém pekle nevěstince, když myšlenka onoho uvol­nění vystoupí v rouše tradiční slovní formy. Ulysses, trpitel a na­mnoze zbloudilec, touží po svém domovském ostrově, touží zpět k sobě samému tím, že se probojovává zmatkem osmnácti kapitol a osvobozuje se z bláznovského světa iluzí, „dívaje se zdáli" a ne­zúčastněně. Tím provádí právě to, co dokonali Ježíš nebo Buddha, totiž překonává bláznivý svět, osvobozuje se z protikladů, jak je to přece i snahou Faustovou. A jako se Faust rozpouští ve vyšším ženském prvku, tak i v Ulyssovi paní Bloomová, kterou Stuart Gilbert právem oslovuje jako zelenající se zemi, má poslední slovo ve svém monologu bez interpunkce a dostává se jí milosti, aby po všech těch křiklavých ďábelských disonancích dala zaznít závě­rečnému harmonickému akordu.



Nesmírná důležitost božství. Božství jež nám dává vědět, kdo že je tu ten, kdo udává hlavní slovo. Je to Joyce – je to Odysseus, který se dokázal absolutně uvědomit a s ním prožíváme jeho zhmotnění Úplného Bytostného Já. Ta božskost, která propůjčuje ohromnou moc nad sebou samým. A přitom dává vědět, že toto dosažení dokonalosti stálo až moc. Samo obětování se zkarikovanému peklu. Ďábel si bere svoji daň (snad proto Joyce a jeho oční choroba, schizofrenická dcera a chudoba a Odysseus) a vyměňuje ji za Odyssea a mi můžeme jen souhlasit, že Odysseus je vskutku dílem Antikristovým a zároveň božským.



Ulysses je absolutně objektivní a absolutně poctivý, a proto hod­nověrný. Můžeme věřit jeho svědectví, které hlásá moc i nicotnost ducha a světa. Ulysses sám je smysl, život a skutečnost, v něm je obsažena a zahrnuta skutečná fantasmagorie ducha a světa, všech skutečností, které označujeme výrazy já a ono. Chtěl bych se zde pana Joyce zeptat: „Povšiml jste si, že jste Ulyssovou před­stavou, myšlenkou, snad komplexem? Že Vás obklopuje ze všech stran jako stooký Argus a přimyslil Vám svět i s protisvětem, aby­ste měl objekty, bez nichž byste si nemohl být vůbec vědom svého já?" Nevím, co by ctěný autor na tuto otázku odpověděl. Ani mi na tom konečně vůbec nezáleží, nemusí mě to vůbec trápit, chci-li provozovat metafyziku na vlastní pěst. Ulysses Vás k tomu pod­něcuje, vidíte-li, jak z makro-chaosu-kosmu dějin světa pěkně vy­loví mikrokosmos dublinského 16. června 1904 a pod sklíčkem jej preparuje ve všech jeho chutných a nechutných podrobnostech a popisuje jej s tupou přesností jako zcela nezúčastněný divák. To jsou ulice, to jsou domy, to je párek, který jde na procházku - skutečný pan Bloom se stará o svou inzertní kancelář, skutečný Štěpán pěstuje aforistickou filozofii. Nebylo by vůbec nemožné, kdyby sám pan Joyce vstoupil na některém dublinském rohu do zorného pole. Proč ne? Je přece právě tak skutečný jako pan Bloom, proto by mohl být právě tak dobře vyloven, preparován, popsán (například coby Portrét umělce jako mladého muže).

Ó Ulysse, jsi opravdová modlitební kniha pro člověka bílé kůže věřícího v předměty a předměty prokletého. Jsi exercicie, askeze, strastiplný rituál, magická procedura, osmnáct alchymických re­tort napojených na sebe, v nichž se kyselinami, jedovatými para­mi, chladem a horkem destiluje homunkulus nového vědomí světa.

Neříkáš nic a nic neprozrazuješ, ó Ulysse, ale působíš. Penelopé již nemusí tkát nekonečné roucho, prochází se v zahradách země, neboť její manžel se vrátil ze všech bludných cest domů. Svět pominul a vznikl nový.



A z náhlého božství padneme k zemi a necháme mluvit Molly a určovat, že teprve vše je teď úplné. Protiklady jsou nevymazatelné a proto i bůh musí mít k sobě svoji bohyni (ač nevěrnou a nešťastnou, ale i bůh je nešťastný a sklíčený, hledající). Pan Bloom spí a noc neodvratně spěje do dalšího dne, který jenom nalezne nové Bohy a plno nových zakořeněných Odysseu, den po dni všude na světě se vynořují a zase usínají vedle svých Penelopé. Znamenalo to pro mě mnoho. Prolnout tímto světem a žít ho jak nejvíc mohu. Utekl jsem a neutekl, protože člověk neustále naráží na další a další překážky při hledání své Ithaky. Není to nemožné a tvrdím a jsem hrdý, že jsem přečetl své největší dílo mé duše, (mého života a sám sobě jsem slíbil, že obdobně velké dílo sepíšu a ač se již rodí v mé hlavě – tvrdím, že nejsem ani moc troufalý.) Tolik mi blízké, protože je plné melancholie a citu a nostalgie (pro druhou stránku nevědomí – vědomě se tak tváří bezcitově), proto nechte se ovlivnit Odysseem a přistupujte k němu ze strany ponoření se nevědomí. Sama do sebe. Ne není to kniha pro každého. Je opravdu těžká a nic neusnadňuje. Zároveň netvrdím, že ten kdo nečetl Odyssea je hlupák bez srdce a duše. Nikoliv prostě jen musí najít svého vlastního Odyssea (ať už je to kniha, film, píseň, obraz nebo něco uplně jiného) a zjistit, že žádný Odysseus neexistuje – existujeme jenom my a my jsme tím jediným a možným Odyssem - životem.

 

Informace čerpány:



Odysseus – James Joyce

Portrét umělce v jinošských letech – James Joyce

Život C. G. Junga – k pramenům moudrosti (1918 – 1961) – Ronald Hayman

Duše moderního člověka – C. G. Jung

Divočina – J. D. Morrison

Dementia praecox/Mellarius – Jiří Simeth

http://literatura.kvalitne.cz/joy.htm

www.reflex.cz

http://jung.sneznik.cz/



Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

14.12.2010 23:33:33malej_blazen
nic jsem nepochopil
08.01.2008 00:58:15JesusInBox
tak...

james joyce: odyseus.

ak niekto tu knihu predsa len docital, tak je to pretoze sa tim chce chvalit.

ja sam som skoncil pri 40 strane a bol som strasne vycerapny...a to som na tom najlepsie z ludi, ktorych poznam.

ale no ták...20 stran sa predsa nikdo nedokaze holiť
03.05.2006 21:44:12Hody
Nelíbí se mi ten úvodní citát.. podle mě je trochu mimo. Myslím, že autor a čtenář se na díle podílejí tak půl napůl, čili jakou máš lžíci, tolik si nabereš. Ale že bych se kdy cítil v područí a nástrojem.. Řekl bych spíš, že autorova interpretace je jen jednou z možných.
ad zbytek, přečtu až přečtu Odyssea - je to natolik provařená knížka, že bych se musel vypořádat nejen s ní, ale také s diktátem "oficiálních" interpretací.
03.05.2006 21:44:02Hody
Nelíbí se mi ten úvodní citát.. podle mě je trochu mimo. Myslím, že autor a čtenář se na díle podílejí tak půl napůl, čili jakou máš lžíci, tolik si nabereš. Ale že bych se kdy cítil v područí a nástrojem.. Řekl bych spíš, že autorova interpretace je jen jednou z možných.
ad zbytek, přečtu až přečtu Odyssea - je to natolik provařená knížka, že bych se musel vypořádat nejen s ní, ale také s diktátem "oficiálních" interpretací.
17.02.2006 00:00:00pomíjivá
jestli tě zajímá Odysseus, přečti si Odysseův návrat od Alberta Moravii, to je taky docela zajímavý pohled :)
přečtu si, ale později, ukládám do přečtu si později :)
a předem taky pukrle za tak ohromnou práci (já interpretace dost nesnáším, páč je furt musím dělat, ale cizí čtu ráda :))
16.02.2006 00:00:00malej_blazen
mela?:)
hezky mi to korespondovalo s tim co jsem chtel rict

16.02.2006 00:00:00Nicollette
my sme se stěhovali teď nemam tu postel s pryčnama
15.02.2006 00:00:00Nicollette
„jsme bezvětří
a pak dej bože že
proměň naše vlasy v křídla
abychom mohli uletět
někam hodně - hodně daleko.“/

vždyť tohle sem měla nalepený na zdi !?

02.01.2006 00:00:00Print
Je to poctivá práce a rád (místy i s úžasem) jsem si ji četl!*
02.01.2006 00:00:00StvN
abbott_james_joyce.jpg


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.