Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Musíš!

05. 01. 2006
3
0
2526
Autor
jufonka

Ležela zabořená ve sněhu. Nebe nad ní mělo modrou barvu, která se však každou minutou stávala temnější. Smívalo se a ona to věděla. Šla hledat svého malého syna, který se dopoledne vydal ven a ani po pěti hodinách se nevrátil. Měla o něj strach. Velký. Jejich dům byl od místa, kde se nacházela, asi míli. Už několik dní hustě sněžilo a ona byla ráda, sníh od dětství milovala. Teď by však dala všechno za to, aby tu nebyl žádný sníh. Všechno za to, aby žádný sníh už do konce života neviděla, hlavně, aby se odsuď dostala. Ležela zabořená. Sníh měla až po břicho. Ale hlavně všude kolem sebe. Proboha, vždyť jsem přece v horách! Ty závěje během deseti minut nezmizí! Pokud se nepokusím něco udělat, zamrznu zde. Musím něco udělat! Musím se odsuď dostat a najít svého syna. Prostě musím! Hlavou jí běžely myšlenky co všechno musí, jedno však věděla jistě, pokud se sebou rychle něco neudělá, opravdu to nedopadne dobře. Snažila se pohnout nohou. Nic. Snažila se ještě víc. Malý pohyb? Ano? Ne, to se jí jen zdálo. Ale přála si, aby to byl malý pohyb. Vlastně si přála, aby to byl velký pohyb. Ale nebyl to ani ten malý.

Jak dlouho už tady vlastně jsem? Pár minut? Desítky minut? Hodinu? Nedokázala to odhadnout. Věděla však jistě, že to není méně než půl hodiny. Sakra! Zasraný závěje, ulevila si. Většinou nemluvila sprostě. Alespoň ne moc často. Hlavně ne před svým synem. Ve výchově měla jisto. Nebude mu dávat špatný vzor. Zatraceně jestli se setmí, mám smůlu. Nenajdou mě tady. A bůhví, jestli najdou mého syna. Nevěděla, kde ho má hledat. Vydala se sama, i když jí manžel říkal, ať nikam nechodí. Zavolal horskou hlídku. Ta však určitě nic nezmůže, říkala si Annie. A proto se vydala syna sama hledat.

Musím to zkusit ještě jednou. Musím těma zatracenejma nohama hnout. Musim je vyndat z toho sněhu. Musim! Pokoušela se hnout oběma nohama. Sníh byl však tvrdý. Velká vrstva a hlavně - pěkně tuhá vrstva. Byla jí strašná zima a nejhorší na tom bylo, že teplota klesala pořád dolů. Teplota klesala stejně rychle jako se stmívalo. Byla hrozně unavená. Oči se jí zavíraly a chvílemi měla dojem, že nevnímá okolí. Měla dojem, jakoby kolem ní byl jen bílý oblak plný nicoty. Dokonce se jí vloudila myšlenky, že ona v tom oblaku pluje. Prozpěvovala si a plula. Nic jí netrápilo. Ne! Z jejich úst zaznělo toto slovo a ona otevřela oči. Panebože, nemůžu spát, to přece nesmím. Annie, vydrž, to dokážeš. Dostaneš se odsuď. Hlavně nesmíš spát..

Sama pro sebe se utěšovala a snažila se zmrzlýma rukama, ve kterých už téměř neměla cit, opřít o sníh a dostat se ven. Neměla sílu. Opět plavala v tom nicotném oblaku. Zase se jí zdálo, že má křídla. Plavala větší kus, než předtím. Plavala za tím světlem, které bylo v dáli. Viděla ho. Bylo jako magnet. Přitahovalo jí a ona chtěla blíž k němu, ještě blíž. Ne, nesmíš! Probudila se a zakřičela ještě výrazněji než předtím. Musíš do toho dát všechno. Musíš se zvednout. Musíš vypadnout z týhle podělaný bryndy. A zase tu byl ten mrak. Tenokrát nebyl bílý. Viděla v něm sama sebe jakou malou holčičku. Byla v obýváku. Mohlo ji být tak devět. Ano, pamatovala si na to. Její otec ji tehdy učil taneční kroky. Pustil starou hudbu na magnetofonové desce, zapálil si doutník a učil ji, jak se má hýbat a otáčet. Její matka ji pozorovala, seděla vedle, usmívala se a povzbuzovala ji. Příjemné odpoledne. Annie se ráda učila taneční kroky. Až do té chvíle, než to spletla. Její otec se rozzlobil. "To ne, Annie! Musíš to tančit doleva! Ne doprava! Musíš to tančit správně! Musíš dát tu pravou nohu dozadu! Musíš to dělat tak, ja ti to ukazuju! Musíš! Musíš! Musíš!" Annii to znělo v uších. Pořád to slyšela. Probouzela se. Jemně mumala musíš, musíš, musíš. Opět se dostala do reality. Vzepjala všechny zbývající síly, opřela se rukama do sněhu a snažila se, co nejvíce pohnout. Ještě jednou a.... byla venku. Dostala se odtamtud. Zvládla jsem to, zvládla! Běžela pryč, běžela co nejrychleji pryč z těch míst, kde by se ihned mohla zase probořit a umrznout. Utíkala a v dáli slyšela dětský křik. Přibližovala se mu, věděla, že to je on! Doběhla až k lesu a najednou ho uviděla... svého syna... Maminko, maminko! Já se ztratil a .... dál už jen dětský pláč. Zvedla ho do náruče a mačkala ho. Byl strašně studený, vždyť tu mohl klidně zmrznout. Annie byla radostí bez sebe, našla ho. Slib mi, že už se nikdy neztratíš. Slib mi to. Už nikdy nepůjdeš takhle daleko. Musíš mi to slíbit, musíš, musíš, musíš...


Eidam
06. 01. 2006
Dát tip
já neumím konce. ty je umíš *

Podstatné už bylo řečeno, mě jen vadí ta nereálnost (když na jednom místě zapadne po pás, tak se jí to musí stát za chvíli znovu, natož s tíhou syna navíc :-) a trochu zvláštní moc krátké věty. Ale jinak to ujde...

jufonka
06. 01. 2006
Dát tip
Děkuju všem za názory.

Pyj_ONear
05. 01. 2006
Dát tip
Takové... nebeletristicky napsané.... řekl bych... neber si to nijak zle.. a ta zápletka možná trochu nenápaditá... ale nemůžu jen hanit... řekněme - nenadchne, ale neurazí. mnohem lépe by povídka zapůsobila, kdyby nebyla celá v minulém čase... trochu přítomného času v těch místech, kdy se Annie snaží dostat z toho sněhu, a hned to nabere nový rozměr ;-) snad jsem i pomohl :-) a přece jen tip*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru