Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

KLASIKA

15. 01. 2006
4
2
2166

Tu noc se jí počertech nechtělo jít spát. Má to vůbec smysl? Má to všechno ještě vůbec nějaký smysl?

Z barevné kartonové krabičky mizela jedna cigareta za druhou. Pokoj pro hosty se pomalu naplňoval namodralým dýmem. Bože, jak budou ty záclony zítra zase smrdět!

Otevřela okno, aby se trochu nadechla. Bylo to jako vypít pohár pramenité vody – ve vyprahlém hrdle jako by téměř slyšitelně zasyčelo. Nechala záclony odhrnuty stranou a otevřela okno dokořán. Otočila se na patě a šla se napít. Zasyčelo.

Vůbec neměla v úmyslu plakat. Slzy, zadržované v posledních měsících silou vůle a vzdoru, si však konečně po dlouhém a vysilujícím boji našly svoji cestu ven. Ve chvilce měla mokré tričko pod bradou. Rozběhla se a rozplácla napříč prázdnou postelí. Pořád ještě voněla jeho potem. Tím afrodisiakem při milování. Obě voněly.

V představách se jí pojednou vynořil obraz tekoucí sprchy. Správně, tohle teď potřebuje ze všeho nejvíc – spláchnout jeho dotýkání, vzpomínky i svíravou bolest, která jí naplnila srdce. Pramínky vlažné vody jí stékaly po vlasech, přes oči, ramena, ňadra. Pozvedla paže a nechala volně omývat dlaně a prsty. Pomalu začínala cítit, jak s sebou ta voda odnáší všechno, čeho byla ještě před malou chvílí tak plná: Vzpomínek, bolesti, lásky. Otočila kohoutkem a pustila proud silněji. Náhle si uvědomila přítomnost velmi zvláštního pocitu. Pocitu, který ji ve vteřině přesvědčil, že se v tom proudu celá úplně ztrácí, že se i ona sama stává vlažnou vodou a odtéká tím malým otvorem v podlaze. Zůstalo jen strnulé prázdné tělo. Ucítila chlad a škubla sebou. Zastavila tok studené vody a navlékla se do županu. Pokoj pro hosty už zase voněl svěžím vzduchem z ulice. Zavřela okno. Škrtla sirkou a zapálila vonnou svíčku ve skle. Schoulila se na gauči pod ovčí rouno a usnula s otevřenýma očima. Její poslední myšlenka patřila hřejivému jarnímu slunci.

Když s prvním procitnutím otevřela oči, neoslepilo ji hřejivé jarní slunce. Obloha civěla na svět svojí nejsmutnější šedí a okna plakala korálky vytrvalého deště. Zase ta voda! Chtěla přece zapomenout.

Zaspat ty nepříjemné pocity. “Život nás zraňuje s nepředstavitelnou ironií”, pomyslela si, ale její unavené oči už se k těm skleněným v okenních rámech nemínily přidat.

Už pár týdnů si tak hluboce uvědomovala, jak bezpodmínečně by právě tohoto muže dokázala milovat.Proč právě jeho musí doma čekat vlastní žena a vlastní děti? Dokonale trapná klasika, kterou člověk tak dobře zná a přece se s ní nikdy nesmíří. Nikdy. Nikdy, když pozná, že miluje doopravdy. Přitáhla si pod hlavu spadené ovčí rouno a zůstala ještě chvíli ležet. Byla neděle a nebylo kam pospíchat.

Nevnímala čas. Nevnímala dokonce ani vlastní myšlenky. Až s výrazným uvědoměním si hladu zjistila, že se blíží k poledni. Nechtěla jíst. Plná vzdoru se chtěla mstít vlastnímu tělu za to, že se hlásí o svoje přirozené potřeby. I její duše měla potřebu: potřebu lásky. A té se jí teď nedostávalo. Alespoň ne tak, jak byla ochotná přijímat – opravdově, radostně a čistě, bez omezení. Jenže její stažený žaludek tvrdošíjně odmítal akceptovat tuto hloupou sebetrýzeň. Trval si na svém tak bezohledně, až to zabolelo. Vnutila si do úst s odporem dvě sušenky (zbytek dezertu k předvčerejší kávě) a svraštělý pomeranč. Lahodná šťáva jí osvěžila mysl. Ta s rozverností sobě vlastní okamžitě zmobilizovala všechny existující chutě a ona se jim nebránila. Za směs, kterou její žaludek musel od toho okamžiku začít trávit, by se zaručeně nestyděli ani pejsek s kočičkou. Lednice zůstala zpola prázdná a ve špajzu osiřelo pár loňských zavařenin a košík s cibulí. Hotová invaze! Cítila se příjemně a na chvíli se zdálo, že už jí vůbec nic nechybí. Něco však přece:

Zachtělo se jí vyčistit si zuby. Vešla do koupelny a otočila kohoutkem: Panebože, zase ta voda! Zvedl se jí žaludek tak nečekaně, že sotva stačila doběhnout a vstrčit hlavu do mísy. Zatáhla za splachovadlo – zase ta voda! Vrátila se k umývadlu, aby si opláchla zpocený obličej – voda! Vzteky celá bez sebe vyběhla z koupelny, aniž by stačila kohoutek otočit zpět.

A osvobozená voda se valila proudem. Najednou jí byla plná podlaha. Propadla panice – otevřela dveře od bytu a omráčená strachem vyběhla na liduprázdnou ulici. Ale vodní živel ji pronásledoval všude: Voda, voda, nic než voda. Cítila ji pod koleny, v půli stehen, obepínala ji kolem pasu a stlačovala hrudník. Chtěla křičet, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Ve chvíli, kdy se jí chladná voda zavřela nad hlavou, prudce rozhodila rukama a … probudila se.

Do oken jí svítilo nádherné ranní slunce. Všechno kolem ní se zdálo být zlaté. A hřejivé, tolik hřejivé. Rozpomněla se na příšerný sen a s úlevou se zvedla z gauče. Vzala do ruky svůj bezdrátový telefon a vytočila jeho telefonní číslo.


2 názory

***

Amiška
11. 11. 2007
Dát tip
uplně cítím tu bolest a trzeň:((( *

Děkuji ti moc....částečně máš pravdu.

Háber
16. 01. 2006
Dát tip
ťažká téma pre veľkú autorku ako vyšitá, ľahké témy niekedy musia ísť bokom, keď sa prejavuje talent ako v tomto prípade

četla jsem jedním dechem.. taková "klasika" se mně hezky čte..věčné téma, co neomrzí.. zdá se jako by to byl úryvek z knihy T

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru