Zbytek lidských citů

Je to láska, nebo beznaděj?

Oči tak zářivé, nevím, k čemu to přirovnat. Tyrkysová modř prosvětlena tisícem a jednou jiskřičkou.

Taková ta krásná barva, jakou vidíte na jasném nebi pár desítek minut po východu slunce na západní straně nebe, dá –li se to tedy tak popsat. Vždy, když ji zahlédnu, pár těch jisker v jejích očích vytvoří jakýsi paprsek, který mě obtočí a přitáhne k ní. Do ní. Do jejího nitra, do jejího srdce. Tak to cítím já svým srdcem. Ale ona jen zaregistruje, že jde někdo kolem a ani si mě nevšimne. Pak, když už ji na chodbě minu, dojdu do třídy. A přemýšlím. Teprve teď, díky skvělému orgánu , jemuž se říká mozek, mi dochází, že to je naopak. To já ji nosím v sobě, ona žije ve mně, v mém srdci. A že by se odstěhovala? Ne, ne, to ona nemůže. Musím ji vystěhovat sám, ale k tomu nemám dostatek ničeho. A tak ji stále nosím ve svém srdci a přemýšlím nad jejími vlasy. Barva slunce. Že by to byly ty paprsky? Ne, ty neexistují, a když, pak pouze v imaginární podobě. Ale ty vlnky vidím docela zřetelně. Divoké mořské proudy, které hladí slunce a půjčuje jim svou barvu…