Dobří umělci umírají mladí

Víte, kdo byl Vladimir Vysockij? Nevím jak to jméno napsat. Setkal jsem se z mnoha úpravami. Rusové to píšou v azbuce, ale nechci přidělávat starosti tomu, kdo to bude tisknout. Ne všechny textové editory azbuku přečtou, ale přesto to vypadá nějak takhle: Владимир Высоцкий. A ten, komu to nic nezobrazí, ať se zblázní vzteky. V čítankách jsem našel verzi Vladimír Vysocký a když hledáte v anglicky psané literatuře, musíte zadat Vladimir Vysotsky. Angličan by totiž „c“ přečetl jako „k“ a finální verze by byla Vysokky. Angličan by z dobrého Rusa udělal nedokonalého Čecha.

            Je ale více jmen, které se v různých jazycích píšou jinak. Třeba Sergej Jesenin. Nebudu to už tak zdlouhavě vypisovat: Azbuka „Сергей Есенин ;“ do latinky Esenin a anglická úprava Yesenin. Nemusíme se však divit, že existuje tolik variant, kterými se dají jejich jména napsat. Možná to svědčí o tom, že byly tak dobří, že se je snažili přivlastnit země, které jim ani nerozuměly, které jen chtěly prostě jen mít a nezáleželo jim na tom, jak se vlastně píšou.

            Nejhorší je, že si lidé nerozumí dnes ani mezi sebou. Můžou mluvit i stejným jazykem, ale zkrátka se nedomluví. Dnes jsem stál na zastávce a čekal na autobus. Zastavili tam dvě auta. První byl sportovní dvoumístný Peugeot. Hezké sportovní auto. Druhé byl malý Fiat. Fiat přijel asi dvacet vteřin po Peugeotovi. Myslel jsem, že si jen někdo chce koupit noviny. Nejdřív otevřela dveře řidička Fiatu. Byla v autě sama.

„Kde je autobusové nádraží?“ zeptala se.

Do toho vylezla ženská z Peugeotu, neviděl jsem ji, ale mohla mít ani ne třicet:

„Kde jsou tenisové kurty?“

Na zastávce stálo pár chlapů. Podle zjevu to nebyly žádní lumeni. Podle bund taky ne, ale museli být zdejší. Cestu na kurty i k nádraží znali. Byli už v pokročilejším věku, takže dvě mladé holky je asi rajcovali. Začali se předhánět ve vysvětlování cesty: „To se musíte vrátit a tady za zatákčou sjet doleva“, „pokračujte rovně a na prvním semaforu odbočte doprava , pak jeďte pořád rovně a u hotelu…“ Řvali tam jeden přes druhého, smáli se a ty ženské to vůbec nechápaly. Ujišťovaly se, kama mají jet, ale nakonec ta, která chtěla na nádraží, jela na tenis a ta, která chtěla na tenis, odjela směrem k autobusáku.  Ženská, která chtěla jet někam autobusem, si tak asi zahrála tenis a ta, co chtěla sporovat, studovala jízdní řády. Možná se otočila a jela na tenis, zatím co ta první už měla za sebou dva sety. Možná pak hrály tenis spolu. Nebo se obě setkaly na autobusovém nádraží a jely spolu někam daleko hrát tenis. Nebo obě dělaly něco úplně jiného, a někdo jiný za ně hrál tenis. Nemůžu vám to říci, neviděl jsem je už. Asi ale obě dvě nadávaly těm chlápkům, kteří je špatně navedly. Neměly ale důvod jim nadávat. Cestu jim ti páni řekli dobře, jen ty krávy to špatně pochopily. Čert je vem.

            Vrátím se ještě k Vysockému. Byl moc dobrý na to, abych se o  něm ještě nezmínil. Byl až příliš dobrej. Možná byl tak dobrej, že už nesměl dále žít. Skuteční umělci umírají brzy. Zeptejte se Puškina, Hraběte, Máchy, Londona…možná bych stihnul vyjmenovat všechny, těch dobrých tolik nebylo. Možná, kdyby žili dýl, napsali by moc dobrých knížek a další spoustu úžasných věcí, že by už nikdo další nechtěl nic psát, protože by to nemělo smysl, neboť vše dobré by bylo již dávno napsané. Někdy mám pocit, že délka života je jeden z ukazatelů skvělosti umělce. Génius, který se dožije vysokého věku, nemůže být génius. Možná někdy něco omylem dobrého napsal a dostal cenu Nobela nebo Pulitzera, ale nezasloužil si ji. Dobří umělci umírají mladí a nikdo s tím nic neudělá.