V obyčejnosti

Noc pomalu plešatěla a vstoupit do nového rána byla pouhá formálnost.

Město dole pod námi se budilo a šumělo jako rozpustná tableta příležitostného

opilce.

--

Před chvílí jsem jí už poněkolikáté zopakoval, že chci začít „dělat“ do umění. Chci sbírat

všední okamžiky a vylepovat si je na oční pozadí….

Ležela vedle mě na posteli, v rukou popelník prolezlý od típnutých špačků a zvětralou

dvojku Bikavéru. Byla nervózní. Připadala mi jako talíř na kulhavém hospodském stole až po okraj

naplněný vřící krví. Krví, která se musí neustále míchat, aby se nesrazila, avšak stačí málo, aby vytekla…

Přivřel jsem oči a snažil se uvědomit si, jaký je vlastně den…

„Myslím, že brzy budeš mít ve sbírce svůj první exponát“, řekla náhle.

Věděla to, protože se mi poslední dobou vždy dlouze dívala do očí. Věděla i to, že tam bude také. 

„Víš, myslím, že i obyčejné věci mohou být krásné“, odvětil jsem.

--

Noc pomalu plešatěla a vstoupit do nového rána byla pouhá formálnost.

Město dole pode mnou se budilo a šumělo jako rozpustná tableta příležitostného opilce.

Vše si bylo tolik podobné, jen ona už odešla. Prý se dost výstředně obléká

a po nocích vyráží s kdekým. Nevyčítám jí to – jsem jen obyčejný sběratel …