Pravicovým extremistům (nejen)

„Proč sedíš, dcero má,

dcero má zlatá, proč sedíš doma?

Ruce tvé jsa v klínu,

Oči, ty jak bez života,

Co se děje, snad ne…Ota?

Snad neneseš nám špatnou novinu!“

„Tak tatíčku, tak jest,

on nevrátí se dříve z cest,

nežli válka skončí pro nás vítězně,

zatkli ho, tatínku, ach, zatkli ho v Řezně,

myslíte, že nakonec nehodí ho na tu haldu

tam v okolí Buchenwaldu?“

„Neboj se, dcero, neboj se o Otu,

vím jak ráda projevuješ pomoci ochotu.

Vše dobře dopadne, věř mi,

Slibuji, že opět projde těmito dveřmi.“

Běžela léta, jedno, dvě, tři,

Přestala Marika věřit, že Otu spatří.

Pohublý pán najednou v světnici stojí,

Že vidí Otu v tu chvíli nedošlo jí.

Něco se jí však na tom muži moc nezdá,

Na pravém rukávě židovská hvězda.

„Dobrý den, pane, copak račte si přát?“

Od vás nic, slečno, hledám svou sestru akorát.

Slečna Szczotková jmenuje se, znáte ji?“

V tu chvíli nemohlo srdce bušit jí rychleji.

„Oto?“ - „Mariko?“ objali se, brečíc,

nic je v té chvíli už nemohlo zajímat víc.

„Kde je náš tatínek, řekni mi.“

„Řeknu, ale smuten budeš velice.

Byl deportován do Osvětimi,

Když  zajali ho u obce Lidice.

Skoro tři čtvrtiny vesnice pobili, hrozné se ptát,

Jen jako pomstu za atentát.

200 mužů zabili

revolverem za chvíli.

Otec, když slyšel to, vydal se tam

zjistit, zda nejde o nějaký klam.

Po neštěstí šestý den,

Byl gestapem zadržen.“

„To ne, Mariko, to nemůže být možné,

Německá říše přece už před měsícem kapitulovala!“

Věděl, že šance na otcovo přežití je velmi malá,

dýchat už ani ztěží nemohl, už ne.

U srdce Otu naráz píchlo tak bodavě,

Krůpěje krve zkalily hvězdu na jeho rukávě.

Těžko popsat ta hrozná muka

Než se mu naposled zatřásla ruka.

Krutý osud tak dobrému člověku,

Nejen sestře bylo u hrobu do breku.

„Slibuji bratříčku, tu hrůzu zarazit,

Válka musí skončit, válka je parazit!“