MADE IN GERMANY

Před týdnem mi napíchli páteř. Ležel jsem jako lazar na skládací posteli bez nebes.

Kolem voněl ajatin, sestry se na mě chodily dívat a měly snad až moc krátké sukně,

ze kterých jim čouhaly silně neoholené nohy. Udělalo se mi mdlo. Tak tak jsem zvedl ruku a stiskl tlačítko. Loudavým krokem přišla sestra a nato i doktor. Vzal mé zápěstí a zadíval se na hodinky. Postřehl jsem, že neměly ručičky. „Dohajzlu“ pomyslel jsem si, „jak jen může vědět jakej mám puls,

když  mu nefungujou ty podělaný hodinky“. Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale přemohla mě nevolnost. Vyzvracel jsem se do připraveného kyblíku. Doktor se s nechutí odvrátil a odešel. Kdybych tak alespoň cítil nohy, mohl se postavit a nakopnout ten jeho doktorskej zadek…

Na druhý den mi vrchní udělala radost: přidělila mi společníka. Chlápka tak okolo padesáti. Byl na tom ještě bídněji než já; byl napíchnutý už celých čtrnáct dnů. Byl natolik zesláblý, že nemohl artikulovat. Jen něco huhňal a nebylo mu rozumět. Snad jen jediné slovo: Jákob…. Jenomže jsem nevěděl, co po mně chce, a tak jsem to pustil z hlavy.

Za další týden chlápka odvezli. Jeho stav se prudce zhoršil, a mám-li být upřímný, čekal jsem, že brzy zemře. I mně bylo čím dál tím hůř, ale u jedné mladší sestry jsem vyškemral kolečkové křeslo, které nakonec odněkud přivezla. Tak jsem vyrazil na svoji první vyjížďku po špitále. V levém křídle byla síla dezinfekce tak pronikavá, že se tam nedalo ani rychle projet. Přesto jsem tam vjel, protože jsem si všiml šipky a pod ní nápisu „Toaletten“.  Měl jsem chuť na cigaretu a jít na záchod, bylo první, co mě napadlo.

Byla to taková černá páchnoucí díra. Žádná kachlička nebo dlaždice, jen beton ošoupaný stovkami bot živých i dávno mrtvých pacientů. Zapálil jsem si ubalenou cigaretu a podíval se dírou skrze zatemněné okno.

Půl průzoru tvořily rozbořené domy, které doutnaly. Z dálky byly slyšet otřesy; špitál se houpal jako most, po kterém právě jede kolona nákladních vozidel se zavážkou. Trochu jsem se naklonil, abych viděl i pravý trakt špitálu; nemocnice tvořila jakousi podkovu a byla dobrých sedmdesát stop vysoká. Vtom mi zatrnulo. Dole, přímo pod okny, byla hromada mrtvých těl. Úplně nahoře, jako poslední, ležel můj spolunocležník. Měl rozpárané břicho, do kterého klovalo celé hejno černých ptáků...

Znovu mě přepadla nevolnost a zvrátil jsem tu trochu jídla, kterou jsem ráno pozřel. A také tablety, které mi pravidelně dávali. Málem jsem ani nedojel na pokoj. Zazvonil jsem na doktora, ale přišla sestra, která mi předtím půjčila vozík. Pomohla mi lehnout si, omyla mě a převlékla pomočenou postel. Nakonec odvezla vozík. Neměl jsem sílu se jí na TO zeptat...

Na druhý den ráno mi bylo ještě hůře. Dělaly se mi mžitky před očima, třásl jsem se zimou a bylo mi pořádně špatně od žaludku. V deset přišla vizita. Doktoři se spolu chvíli bavili, až nakonec ten bez ručiček na hodinkách mi sdělil: „Tak se zdá, že jste již připraven“. „Dnes si vše odbudete a uvidíte, že se vám uleví…“ Byl jsem rád, že se konečně zbavím té otupělosti a neustálého zvracení. Doktor zaklapl spis a otočil se. Za ním vyšli všichni ostatní, jen ta „moje“ sestra zůstala stát ve dveřích. Přitočila se ke mně a pravým sesterským hlasem pravila: „Tak vidíte, že jste se dočkal“, „on doktor Mengele je opravdový machr!“.

To mě uklidnilo…