Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Černá procházka

08. 02. 2006
2
0
1308
Autor
angel_death

Dalsi skolni prace :)

Sedím sám na rozžhaveném písku. Široko daleko nikdo není, jen já, klidné moře a rackové poletující nad hlavou. Mé nohy každou chviličku ochlazuje šepotající příliv, který mi dodává energii a potřebnou sílu se ponořit opět do mého vyprávění.

            Slunce zapadlo, vrcholky hor žhly a moře se pohupovalo v lehkém tempu. Obloha se oblékla do večerních šatů, příjemně se ochladil vzduch a já jsem se vracel z těžké práce domů. Bydlel jsem v nádherném, malovaném, francouzském městečku nedaleko Marseille. Lidé tam žijí jako zapomenutí v čase, a to je ten největší důvod, proč ho tak miluji. Unaveným krokem jsem došel až do mé ložnice, kde jsem bez tušení, co mě čeká další den, spokojeně usnul za heřmánkové vůně polštáře. Zdál se mi sen, ve kterém jsem oslepl. Už to bylo zajímavé.

            Ráno mě probudila rána do očí od slunečního paprsku procházejícího mezi zelenými žaluziemi. Jako by mě chtěl vyhnat z mého domu ven. Ač nerad, jsem vstal a zhluboka se nadýchl. Vzduch voněl letní atmosférou a květy akátu. Do práce dnes nemusím, je sobota.

Vycházím na chodník před dům. Dnešek je nádherný. Slunce se vypíná ze všech sil a snaží se vypít všechnu vodu, co v noci měsíc nadělil. Pramínky tečou podél silnice z kopce za zvuku sousedova klavíru, jehož tóny poslouchají i ptáci na okapu. Neohroženě si to ženou dolů, kde umírají v kanálu. Nad ním na okraji kamenného obrubníku stojí slepý starý muž a napíná svou bílou hůlku před sebou. „Divné, jako ve snu.“ Něco mě žene vpřed, k němu. Neváhám ani vteřinu a chytám ho za ruku. Říkám mu, že můžeme přejít silnici, že se nemá čeho bát. Na jeho starých vrasčitých ústech jsem zahlédl nepatrný úsměv. Ten mě pohladil na duši, a tak jsem ho nepouštěl a šli jsme dál.

            „Dnes je nádherný den, slunce se opírá o obzor. Pozor teď nadzvedněte nohu, schod. Naproti nám sedí žebrák se svým malým černým psíkem opřený o starou lampu, která již dlouho nesvítí. Nalevo v prvním patře domu v okně zalívá paní Bernardetová své růžové karafiáty, vonící až sem dolů – cítíte? Dvě malá děcka, chlapeček a dívka v zelených šatičkách koukají do výlohy cukrářství na nejsladší poklady, které cukráři vyčarovali. Řezník stojí před krámkem a otírá si zkrvavělou ruku do bílé zástěry... právě okolo nás prolétli dvě vlaštovky s větývkou v zobáčku a zalétli do svého hnízda postaveného pod řezníkovou střechou. Lidé chodí nalevo i napravo od nás. Někteří se usmívají, až jim bílé zuby koukají ven a někteří se mračí jako mraky před bouřkou. Nyní se na chviličku zastavme. Před námi je obchod vzpomínek. Je to starý obchůdek se starožitnostmi, kde se skrývá největší bohatství. Bohatství minulosti. Hned tady je soška z bílého kamene. Je na ní muž s kopím. A nebo tady ručně pletený koberec, střídající své barvy jako duha na nebi po dešti. Talíře, hrníčky, skleněné lustry, obrazy slavných malířů. V odrazu skla výlohy se v dálce se blýská zlatý kříž na kostelní věži.“Pak nastala chvilka ticha.„Děkuju ti chlapče,“ řekl s neskrývaným úsměvem a dotkl se opět svou hůlkou země a pomalu se odklopýtal.

V mém snu jsem se stal slepcem já. Poznal jsem jaké to je a jací jsou lidé okolo mě. Musel jsem mu pomoci, a tak jsem to udělal. O pár let později jsem oslepl. A tak tu sedím na pláži a představuji si nebe připravující se ke spánku. Nádherné, dokonalé. Z dálky je vidět jen má silueta, která tíhou času postupně ubírá na kráse. Pomaličku se mi zavírají víčka a nechávám se unášet hudbou života. Rychlou a přece krásnou.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru