Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Janička

23. 03. 2006

1162

Autor

Mohykan

toto je vazne minena proza, ne blbustka....:)...posudte radeji sami...

Zazvonil budík. Mám ho dokonce rád, ale když nezvoní. Ukazuje mi totiž čas. Janičku mám rád také, avšak ta mi ukazuje něco jiného. Je dívka jako květ, já kluk jako buk a vzájemnou symbiózou vzniká atmosféra doslova neopakovatelná. Ona mi pere ponožky, já je skládám. Ona vaří večeři a já vylizuji oba dva talíře. Mám rád vegetariánky, nechají mi všechno maso a zní to romanticky. Rozhodně nejsou tak hloupě přímočaré jako blondýny, nepočítám-li k tomuto populárnímu druhu krasavic inteligentního zlatého retrívra. Janičku znám teprve pět dní, přes noc ji hladím a doufám, že nechrápu. Přes den jí píši esemesky a odpoledne si čtu její zamilované odpovědi. Večer vaří, což se jí náramně daří. Já vždy vytáhnu kus slaniny z ledničky a předstírám, že ho házím do připravované vegetariánské krmě. A ona mě přemlouvá, to se mi líbí; pak mi vyhrožuje, že se nebude hezky oblékat, což mě sice netěší, ale nebývá zvykem, že bychom se nedostali do fáze poslední. Napřáhnu ruku s vonící slaninou nad pánvičku s cibulkou a zavřu oči, že ji tam pustím. Ona hbitě přiskočí, slaninu mi sebere a rychle schová do ledničky. Já se tvářím smutně, ona neukojeně. Janička mi vždycky nabídne, že mi dá alespoň pusu, a rozepne si horní knoflíček, má hezkou červenou košilku. Avšak já nejsem hloupý, začínat si něco před večeří se nevyplácí. Prý to chápe, ale já jí nevěřím, protože ji asi pošetile miluji. Mám vlastně štěstí, že Janičce nedůvěřuji, protože jsem takto šťastný. Kdybych k ní choval více důvěry, musel bych se s ním oženit a ona by mne musela zase seznámit s budoucí tchyní. Nechápu, jak může být tchyně něčí matkou, je tak krutá a bezcitná. Tedy někomu bych to přál, ale sobě a Janičce? Snad kdyby chodila s mým sousedem Frantou...

Knoflíček zapínám a mrzí mne to, neboť je to úžasně milé stvoření i strašně přítulně hřejivé. I ta pusu se mi však jeví jako příjemné řešení, i když trvá půl hodiny a uvařená dobrůtka mezitím vystydne. Večeře se obvykle strašně protáhne; kecáme o hloupostech, hrajeme si na uražené a jak jsem již řekl, vylizuji oba dva talíře. „Bylo to dobré,“ říkám já. „Ale já nejsem pouze na vaření,“ usmívá se svůdně, to ženy umí, a vypíná hruď, tam ženy alespoň něco mají. Než se moc vzruší a rozepne knoflíček, podívám se rozrušeně na budík a zjistím, že je čas spát. Vykřiknu, zakleji jako starý mazák a budík zazvoní. Probouzím se a už se těším na hebký dotyk rtů krásky. Kdybych nedával pusu ošuntělému plyšáku, tak bych Ti, milý Ježíšku, o Janičku nepsal.