Prostý vyznání lásky

     Večer brečim do krvavě rudejch pomerančů, zatimco červený ploštice tančej dávno mrtvý latinskoamerický tance v mejch bílejch peřinách. Držim telefon na uchu a poslouchám tvuj hlas: „Mám tě moc rád, jsi pro mě důležitá, budu za tebe dejchat, když bude třeba…“ a cejtim tě vedle sebe, ačkoliv jsi tak daleko. Vidim tvoje příšerný vlasy, jak ti padaj do tváře a když se směješ, strkáš jazyk mezi zuby. A pořád se na mě díváš: „Kačenko, copak je?“ a myslíš, že jsem smutná kvůli tobě. „Nejsem, já jsem prostě smutná ženská, víš!“ a usměju se na tebe smutně. „Já vim,“ řekneš „a vim odkdy. Jak tě babička poslala a máma nechytala.“ Ale tak to není, lásko, začalo to mnohem dřív. „Měl jsem strašně krásný dětství, kdyby to šlo, půlku bych ti dal…“ jenže to nejde a já bych ti ji nevzala, možná je to to jediný z čeho už dlouhý roky žiješ. I když vlastně máš děti. „Udělej něco pro mě, kup si ten časopis, na straně 48 je fotka mý dcery, uvidíš, jak je krásná.“ a „hele, mladej, je v devítce, jo, hraje hokej a má jen tři dvojky, dobrý ne?!“ miluju to, jak seš na ty svý děti pyšnej, draku, miluju tebe. 
     V noci se rozpouštim do vzpomínek a dvacet krys, který jsem pustila do svý postele ohřát mi okusuje kůži. Držim telefon na uchu a nemluvim, jen tě poslouchám: „Cejtim tě, kdyby to tak nebylo, tak bych v tý zatáčce nezpomalil…“ Jeli jsme v noci vánicí, chtěls mi ukázat dům, ve kterým ses narodil a ta bílá tma byla tak hustá, silnice jako mejdlo, auto plavalo a já mám autofóbii, nebojim se jen v hodně bezpečným autě, v třicetikilometrový rychlosti za bílýho dne a sucha. Tvoje auto bezpečný je a ty seš dobrej řidič, ale byla bílá tma a stěrače nezvládaly ten nápor těžkýho sněhu na předním skle a jeli jsme z kopce serpentýnama. Zpomalils, kdyžs viděl, jak se bojim. V tu chvíli jsem si vzpomněla na manžela, kterej v takový situaci šlápnul na plyn, asi aby mi dokázal, že s nim se bát nemusim, taky jsem si vzpomněla na jiný, který třeba měli z toho mýho strachu prdel a vychutnávali si ho. "Udělala jsi ze mě šťastnýho chlapa a já z tebe udělám šťastnou ženskou" psals pak v noci SMS. "Udělals ze mě šťastnou ženskou, když jsi zpomalil v tý zatáčce. Možná se mi to jen zdálo, že to bylo kvůli mně, ale to je fuk." "Nezdálo se ti to, viděl jsem, že máš strach."
     Seděli jsme v tý putyce, co máte zkušebnu a drželi jsme se za ruku a tys mi vyprávěl, jak ses do mě zamiloval hned prvním řádkem. Tehdá jsem objevila SECOND LAND - půjčovnu snů, chat, docela jsem na něm ujížděla, noci byly polární a ve dne bylo vždycky zatmění slunce a děsně, ale děsně mě sral ten chlap, co ho mám doma a tak jsem jednou v noci vlezla do místnosti „vdané a ženatí“, postavila jsem se do dveří a řekla jsem: „Ahoj, děsně, ale děsně mě nasral ten chlap, co ho mám doma a doufám, že v týhle místnosti se najde někdo, kdo si se mnou zanadává“ a tys napsal: „já“ a potom, už šeptem: „Navrhuju tvýho starýho pověsit za koule, mou starou za kozy a pak před nima budeme mrdat a oni se na to budou muset koukat!“ a já napsala: „JO! A potom je budeme pižlat tupejma nožíkama!“ „Dostalas mě“ řikáš teď, po víc než čtyřech letech, „každá jiná ženská by utekla a přesně od tý doby tě miluju“.
     Řikáš, že jsme astrální dvojčata, že já jsem ty a ty jsi já. Já myslim, že jsi moje skulpturní jádro. Celej život jsem chodila po světě prázdná a dutá a hledala jsem chlapa, kterej by mě vyplnil. Vyplňovali mě různí a různě, nikdy ne dokonale. Tu se muselo něco, co vykukovalo, připilovat a kde se nedostávalo, vycpalo se to novinama. Neřešila jsem to, nikdo nejsme dokonalej, netušila jsem, že to jde i bez pilování a dovyplňování. A pak jsi přišel ty, 16.10.2001 a zapads na milimetr přesně. A řekls: „Srazili jsme se, jako dva vlaky v plný rychlosti, nasraný na celej svět a místo katastrofy z toho vznikla čistá láska.“ Ale bůhví, draku, jestli to taky není katastrofa. Protože mi moc chybíš.