Kristova léta pod psa

Každý v sobě občas nosíme nějakého toho Jidáše. I u mě si sem tam nějaký pohověl. Prodávali se totiž u nás na rohu v takové malé zapadlé pekárně. Vždycky vpodvečer parných dnů to v jejím okolí náramně vonělo. Lidé tam stávali dlouhé fronty a Jidášů nebylo nikdy dost. Snad proto měli otevřeno durch; od pondělí do neděle stále pekli ty podivné smotky a ještě teplé je házeli přes pult lidem. Ti ale byli utopeni v těch dlouhých frontách a jen nervózně přešlapovali, předbíhali se, strkali do sebe a nadávali jeden druhému.

Jak jsem říkal, i já si na nich občas pochutnával. Až do toho dne. Tenkrát bylo něco k půli dubna. Slavil jsem narozeniny a dělal takovou menší oslavu. K tomu se sešly Velikonoce: Jednoduše blázinec. Byl jsem líný cokoli připravovat, proto jsem v jednom bufetu nakoupil víno a chlebíčky. Sladké pečivo jsem pořídil, jak jinak, v naší pekárně. Sice mi chvíli trvalo probojovat se do přední linie pekárenské fronty, ale Jidáši mi za to stáli. Nakonec ale moc lidí na párty nepřišlo a ti, kteří přišli, se dlouho nezdrželi. Seděl jsem doma, pil víno a civěl na bednu. Otrava jako kterýkoli jiný den. V kuchyni máma uklízela zbytky po oslavě a hlasitě nadávala.
„To si zase někoho pozvi“, „ale že jich bylo.“ „Ty skleničky, cos dostal vloni k vánocům, si taky vytahovat nemusel...“
Neodpověděl jsem. Pil jsem červené víno z Pennymárketového velkochovu, příliš špatné na to, abych odpovídal.
„Dáš si kafe?“, zaznělo z kuchyně.
„Ale jo.“ „A dej mi dvě kostky.“ „A taky mlíko.“
„Ty se mě nakomanduješ...“
Za chvíli bytem zavonělo kafe. Turek, jak jinak. Ty extrahované blafy jménem instant jsem doopravdy nesnášel. Máti je taky kvůli mně přestala kupovat, byť ji turecká káva moc nejela.
„Dáš si k tomu Jidáše?“
„Ale jo, dej mi dva.“
Otevřel jsem balkón a vyšel ven. V baličce jsem si ubalil retko a intenzivně vdechl kouř. První šluk byl ten nejdůležitější, protože podle něj jsem si pak cigaretu buď vychutnal nebo ji po dvou třech potáhnutích típnul a zahodil jako nepotřebnou. Ani ten večer mi nijak zvlášť nejela, ale vůně z pekárny mě rozptýlila natolik, že jsem zapomněl na tradici.
„Máš tady to kafe, ohřejvat ti ho znova nebudu,“ ozvalo se přes okno balkónu.
„Ale jo,“ já přece vím.“
„Ale jo, ale jo, to tvoje ALEJO, mě jednou přivede do Bohnic.“
Zabouchnul jsem dveře a sedl si ke stolu. Ze všeho nejmíň se mi chtělo polemizovat o mém životě s máti, která byla navíc pěkně rozjetá.
„Hele, jestli tě něco nebo někdo nakrknul, tak na mně si to teda vylejvat nemusíš,“ řekl jsem ji předem na upozorněnou.
„Tak víš ty co? Já tady nemusím bejt vůbec. Buď si tady v tý tvý špinavý díře zalezlej sám třeba celej život“. Sbalila se a za chvíli vypadla pryč.

Zůstal jsem sám. Ubalil jsem další cigaretu, položil popelník na stůl a znovu si zapálil. Před máti jsem nechtěl, protože se pak vždycky herecky rozkašlala, načež přišel sáhodlouhý proslov. Dnes jsem ale nehodlal poslouchat kecy o tom, jak mě v dětství piplali a jak jsem se jim příliš nepoved. Upil jsem z vlahého kafe a zakousl se do Jidáše. Nebyl sice už teplý, ale stále měl něco do sebe. V televizi šel další nepovedený pořad, proto jsem ji vypnul. Znovu jsem se zakousl do Jidáše, když v tom mi cosi zazvonilo o zuby. Znáte to, taková ta kovová chuť, chuť něčeho jen těžko definovatelného. Chtěl jsem to vyplivnout, ale nešlo to. Namísto toho jsem se znovu a znovu jako blázen zakusoval do toho stočeného psího lejna. A poté i do toho druhého...

Za chvíli jsem se probudil na podlaze v prenatální poloze. Totálně vyčerpán. Zvednout třeba jen nohu nebo ruku bylo jako tahat končetiny z medu. Věděl jsem, že je zle, protože kolem byly zvratky s krví. Na koberci, na hrnku s kávou, všude. Zvratky a růžová zpěněná krev. Moje krev! S největší námahou jsem si sedl na zadek. Byl jsem jen ve slipech. Nohy byly překřížené v nártech a skrze ně byl vražen veliký hřeb. Ježíši, pomyslel jsem si, co se tady děje.
„Kurva, pomůže mi někdo?“, řval jsem na celý byt. Na dlaních byly další ošklivé rány, příliš čerstvé na to, abych je necítil. Udělalo se mi špatně a braly mě mdloby. Po tváři mi tekly slzy a ústa jsem měl plná krvavých slin.
„Co se tady děje, Ježíši, co se tady děje?“. Opět jsem omdlel.

„Proberte se, no tak, proberte se,“ mluvila na mě cizí tvář. Za normálních okolností docela pěkná ženská, ale dneska mě to dvakrát nebralo. Stále jsem měl žaludek na vodě a třásl jsem se jak drahý pes.
„Co..co..se..mi..sta..stalo?“
„No, měl jste sakra štěstí a nebýt vaší miminky, která si u vás zapomněla klíče, tak vás teď mají dole na patologii. Představte si, že jste se otrávil jídlem. Šlo zřejmě o značné množství arzeniku, které vám někdo omylem zapekl do Jidáše. Navíc, jak jste upadl, rozbil jste sklo dveří, a proto jste tak hrozně pořezaný na rukou i na nohou. Byl to děsný obrázek, když vás našli...“

Nevěřil jsem ji! Nevěřil jsem ji ani slovo. Ani máti ne! Věděl jsem, že je to jinak. Chtěli mě a taky mě dostali. Přes Jidáše. Přes podělanýho Jidáše. Kdepak, s arzenikem na mě nechoďte...

Když mě propustili, bylo mi třiatřicet a jeden měsíc. Ten měsíc ve špitále byl horší než měsíc v lochu. Stejné žrádlo, stejný režim, jen žádné vycházky. A taky žádné cigarety. Jen injekce, odběr moči a neholené nohy sestřiček. Den před propuštěním přišla setra a oznámila mi: „Máte návštěvu“, někoho vám sem vedu.“
Přivedla chlápka ve středním věku, kostnatého s mírně vystouplou bradou. Za ním stálo celé procesí lidí. Dvanáct jsem jich napočítal. Pak ten chlapík přistoupil blíž k posteli, podal mi ruku na pozdrav a naklonil se k mé hlavě. Zničehonic mě políbil na tvář.
„Ježíši, sestro, ať tohle nedělá...a kdo to vůbec je?“
„To mi nebudete věřit, ale je to pán z pekáren – snad mistr nebo co – , který, den předtím, než se vám to přihodilo, roznášel jed na krysy po podniku a prostě nějakým velmi podivným způsobem se jed dostal až do těsta připraveného k výrobě Jidášů. Ti ostatní jsou JEN jeho pomocnicí.“
„Sestro, řekněte jim, ať jdou pryč, prosím“. Znovu mě začaly pálit dlaně a také nohy v nártech.
“Pro Krista Ježíše, řekněte jim ať odejdou“.

Nechápala to. Nikdo to nechápal. Věděl jsem, že mě chtěli dostat a málem se jim to povedlo. Naštěstí jsem přežil. Naštěstí je už nezajímám, protože mám Kristova léta už pár dní za sebou. Jsem už za čarou. Pro jistotu jsem si ale v jednom bazaru koupil starou bibli, abych věděl, na co si mám dát ještě pozor.

Je přeci tolik, tolik Jidášů...