Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

On-line

+4 neviditelných
Konečná volba
datum / id14.04.2006 / 204046Vytisknout |
autorbestye
kategoriePovídky
zobrazeno7867x
počet tipů19
v oblíbených4x
do výběru zařadila2a2a,
zařazeno do klubůKaleidoskop,
Prolog
že by pokračování?.. kdo ví..
Konečná volba

            Dveře se s rámusem rozlétly. Trhla sebou.. Ještě stále jí nečekaně hlučné věci nedělaly dobře. V tváři jí ale úlek okamžitě vystřídalo uklidnění. Za dozníváním nepříjemného zvuku se totiž rozléhal dětský smích. Do místnosti vběhlo asi čtyřleté děvčátko, vlasy rozcuchané poledním větrem, oči tmavé, divoké a nosík celý pihatý. Uprostřed běhu se náhle zastavilo.. a zaujatě se zadívalo k oknu. Usedl na něj právě divoký holub. Chvilku ho pozorovalo.. pak se pomalu přikrčené jak kočka plížilo k němu blíž. Jak se tak soustředilo na utajení, nevšimlo si pohozené hračky na zemi a škobrtlo.. Pták v tu chvíli vzlétl.. ještě chvilku se překvapením třepal před oknem a pak zmizel za okrajem střechy. Lovkyně se zklamaně zamračila, ale vzápětí si všimla, že není v místnosti sama.

„Maminko!“.. a už natahovala ruce směrem k ní. Vyzdvihla ji a posadila si ji na klín. Zabořila nos do holčiččiných vlnitých vlásků a pomalu vdechovala její vůni. Byla zvláštní.. a nezaměnitelná.

 

„Maminko.. podívej.. už kvetou zvonečky..“ natáhla k ní dívenka ručku a rozevřela dlaň. Na ní se krčily pomuchlané bílé kvítky, jak pěstičku stiskla napětím z nové hry na lovkyni..

Udiveně na ní hleděla, než se jí zklamáním začala třást bradička. „Přeci by si princezno neplakala.., půjdeme jich odpoledne natrhat třeba celou náruč..ano?“.. Bradička se pomalu uklidnila..

 

„Tak tady je naše malá nezbednice..“ ozvalo se od dveří. Chůva ještě popadala dech, ale už se naoko snažila co nejpřísněji zamračit. Bradička se vzdorovitě stáhla a spolu se svojí majitelkou seskočila z maminčiných kolen. Pak se ale usmála, rozběhla se a zabořila svůj ještě uslzený obličej do chůviných sukní. „Omlouvám se, paní,  ale ona je tak neposedná! Chtěly jsme Vás květinami překvapit, ale hned jak utrhla první.. rozběhla se za Vámi.. ani jsem jí nestačila.“.. „To je v pořádku, Marie.“ odvětila. „vezměte, prosím, Viktorii na oběd, přijdu za vámi později.“  Pohladila dcerku po vlasech. Ta se k ní přitiskla, až jí síla jejího sevření překvapila. Sehnula se, aby jí vtiskla letmý polibek na tvářičku, když vtom ji děvčátko chytlo kolem krku, přitáhlo si jí těsně k sobě a do ucha zašeptalo.. „Budeme zakleté květinové víly ano maminko?.. a čekat až nás tatínek vysvobodí..“  Přikývla hlavou na souhlas, políbila ji a už se dívala, jak s rychlostí mizí k jídelně. 

 

Ještě chvíli tam nehnutě stála s pohledem upřeným na dveře.. a čekala, že snad právě teď přijde ten pocit, který jí neskutečně chyběl.. Pocit, při kterém se dojetím zamlžují oči a plíce se naplňují vzduchem až tak, že má člověk pocit, že mu budou roztrhány. Ale nic nepřicházelo.. stejně jako už tolikrát.

 

Tolikrát od té chvíle, co jí silné paže zvedly ze studené podlahy jedné podzemní místnosti a držely v náručí celý zbytek noci. Tenkrát se jí už oči neleskly ukrývanými slzami, když od ní odjížděl na své cesty.  Neleskly se ale ani toho dne, kdy přišla nato, že je samodruhá… ani toho dne, kdy poprvé ucítila první pohyby toho malého stvoření… dokonce ani tehdy, kdy celá zpocená a vysílená po těžkém porodu držela svoji dcerku v náručí. Necítila radost.. necítila ani smutek…dokonce ani při pomyšlení na tančící dámu. Dny jí plynuly pomalu.. a ona si žila svým docela obyčejným životem… snad jen sem tam narušeným černým nepřítelem. Netrpělivě potom čekala, kdy jí bude oznámen pánův  příjezd. Jeho přítomnost ji nesmírně posilovala a ona z těch několika dní čerpala i dávno potom, co se ještě naposledy na rozcestí u tmavého lesa otočil a vítr nadzdvihnul jeho plášť jakoby na pozdrav.

 

I dnes už začala netrpělivost pociťovat. A nejen netrpělivost. Tváře jí zahořely vzrušením ve chvíli, kdy si vzpomněla na jednu z jeho posledních návštěv. Byl to velmi vyjímečný večer…  Okna byla dokořán a večerní vítr si pohrával se záclonama. Seděla ve svém oblíbeném křesle u krbu a čekala na něj. Očima sledovala stmívající se oblohu stále častěji a častěji. „Už asi nepřijede..“ pomyslela si. Bylo vedro. Sundala si šaty a zůstala jen v korzetu. Přitáhla si křeslo blíž ke krbu, kde se i přes veliké vedro každý den večer rozdělával oheň. V noci kamenné zdi rychle vychládaly a jeho teplo pak bylo velice příjemným společníkem. Z křesla sebrala teplý přehoz , rozprostřela ho před krbem a posadila se na něj. Za chvilku už začala podřimovat, až nakonec usnula.

 

Probudil ji chlad. Chtěla si přes sebe přetáhnout přehoz, ale ruce neposlouchaly.. Byly  svázané a přivázané k železné krbové mřížce. Slyšela jen šustot šatů.. tiché kroky.. a ať napínala zrak jak nejvíc mohla.. neviděla nic.. jen skrz záclony měsíc zpola zakrytý mraky. Nemohla rukama ani pohnout.. přesto nepociťovala paniku.. jak by tomu v jiných případech bylo.. naopak usmála se a začalo se v ní probouzet vzrušení. Zjistila, že nohy má volné a okamžitě se snažila posadit.. skrčit.. cokoliv, jen aby její klín byl skrytý.. chráněný. „Natáhni nohy..“.. místností projel sice tichý.. ale důrazný příkaz. Zavrtěla hlavou a ještě víc se stočila do klubíčka. V tom ostrý svist .. a červený proužek jí vyskočil na stehně. Zatvrdila se ještě víc a ještě víc se přitiskla k mříži. Další rána.. další proužek.. Ještě víc stiskla zuby k sobě a byla rozhodnutá nepovolit ani na chvíli. Pak jí hlavou bleskla myšlenka. Přestala se krčit a bojovně vystrčila bradu.. natáhla nohy, dala si je přes sebe a zrak zamířila odhodlaně někam do tmy.

„Tak ne.. od sebe!“ Nepohnula se ani trochu.. jen se neznatelně prohnula v zádech, aby do tmy zasvítila bílá barva korzetu a vykoukly z něj tmavé dvorce s vyhrocenými vrcholy… Známý svist.. zatajila dech, nechala v sobě doznívat záchvěvy bolesti a čekala, kdy se těsně po ní dostaví vzrušení. „Hm..?“.. žádná odezva.. a tentokrát dvě rány. To už zasykla skutečnou bolestí, ale bradu stále vzhůru.. oči stále odhodlané.. vzrušení víc než probuzené..

V tom okamžik se v měsíčním světle zaleskla ocel.. Zděšení v očích.. chladný kov těsně vedle ucha.. nedýchá.. Cítí jak čepel putuje z jedné strany krku na druhou a pak dolů.. do žlábku mezi ňadry.. obkrouží napřed jednu bradavku.. poté druhou.. přejíždí okraje korzetu.. a tam, kde je uprostřed sešněrovaný.. se zastaví.

„Nohy..“.. Dívá se mu přímo do očí, ale nepohne se.. Nůž přitlačí.. „No..?“.. opět žádná odezva. „Dobře..“.. přitlačí ještě víc.. až ucítí, jak kůže praská pod náporem oceli a cítí, jak jí mezi prsa stéká horká kapka.. Rána pálí.. ale ona mu stále odpírá pohled na její klín.

Najednou ji překvapí prudké škubnutí a cítí, jak se plnost jejích prsů rozprostře po hrudníku. On rozřeže ještě zbylé šněrování a odhodí zbytek látky někam do tmavého kouta.

„Takže..?“.. Je odhodlaná se za žádnou cenu nepohnout. Čepel přejíždí přes prsa kolem bradavek.. a přitlačí.. Zavře oči a i když skoro nedýchá.. nechává nohy stále u sebe.. Nůž sklouzne k pupíku. Cítí, jak se tentokrát zarývá těsně nad čárku, která v sobě skrývá klíč k jejímu vzrušení. Přitlačí stejným způsobem jako na hrudníku.. „Čili..?“… Žádná odpověď. Cítí známé napětí kůže pod střenkou.. Teprve teď se trochu pohne.. Nůž nečekaně škrábne do kůže.. známá pálivá bolest.. a pár kapek krve.. Pokojem zazní překvapeně spokojené „Hmmm…“ Teprve teď se usměje.. políbí ji na rty.. jednou.. dvakrát. Jazykem sjede mezi ňadra a slízne sladkou rudou stopu až k pupíku a druhou těsně pod ním.. V tu chvíli mu otevírá svůj klín.

 

Když pak za chvíli delší, než dohoří jedna svíčka, otevřela oči a snažila ustálit svůj dech po posledním vzrušení, ucítila, že jí cosi položil na bříško. Nahmatala malou krabičku. Otevřela ji.. a překvapením se jí zatajil dech. Byla to překrásná šperkařská práce. Dvě zlaté náušnice ve tvaru padající kapky.. jejíž středem byla malá bílá perla. Při troše fantazie ale zároveň vypadaly jako písmenko.

Dlouho nemohla od nich odtrhnout zrak.. pak se ale její oči usmály, podala mu krabičku .. a zároveň nastavila pravé ucho. To zase překvapilo jeho.. věděl, že uši nemá ještě propíchnuté. Tázavě se na ni podíval.. Přisunula se k němu ještě blíž s uchem stále nastaveným.  Nemohl se ubránit úsměvu.. vstal.. a ze své cestovní brašny vytáhl jehlu, kterou používal na opravy  sedla. Držel ji mezi prsty tak, aby si mohla prohlédnout její velikost a rozmyslet se.. Zavrtěla hlavou a stále napjatě čekala.. Několik okamžiků držel jehlu uprostřed ohně ještě nedohořelé svíčky. Pak se nad ni sklonil, poodhrnul pramínky vlasů z boltce a po chvíli ji vetknul zlato do obou uší.

 

Oč byla jeho radost z toho, že ji překvapil, velká, o to bylo větší zklamání, když při další návštěvě měla uši prázdné.. stejně jako její výraz v očích. V tu chvíli věděl.. co se celou tu dobu dělo.. věděl o jejích marných bojích s černým nepřítelem.. věděl o tom.. že ona opět pozbývá síly a podléhá tomu černému zlu. Jen ji k sobě pevně přitisknul.. nemusela mu nic říkat.. cítil její rozechvělé tělo, které bylo stále jakoby ve střehu a snažil se jí být stále nablízku a dotýkat se jí po celou dobu jeho pobytu. Po nocích, kdy nemohla spát ji vyprávěl příběhy z cest. A když se přeci jen budila s křikem nebo pláčem..zahrnoval ji pak vzrušením, které od něj přijímala s takovou dychtivostí.. že když pak udýchaná usínala s jeho rukou v dlani.. věděl, že bude spát až do rána. Věděl také..stejně jako ona.. že jí tím dává nesmírnou sílu, z které čerpá ve dnech, kdy bude zase na cestách.

 

Stejně jako tomu bylo právě v tuto chvíli, kdy jí tváře dohořívaly vzrušením z oné vzpomínky. Několik nocí za sebou měla opět co do činění s černým zlem. Byla unavená, ale snažila se před dcerkou a chůvou na sobě nedat nic znát. Myšlenka na večer, kdy dostala pro ni nesmírně nádherný a důležitý dárek, jí vzpružila natolik, že vstala z křesla a vydala se do jídelny za děvčátkem. Ruka jí nevědomky vyjela si upravit neposlušné pramínky vlasů. Když si je zastrkávala za ucho.. dotkla se místa s malou dírkou.. „ Ještě je čas.. ještě mi nezarostla..“ pomyslela si.. a plna odhodlání za sebou prudce zavřela dveře od svého pokoje.

 

 

 

Odpoledne po obědě se s Victorií vydaly na výpravu za květinami. Konvalinky rostly na stinném a vlhkém místě nedaleké louky.. nebo spíš už začínajícího lesního palouku. Šla tam jen velice nerada.. z temného lesa měla strach.. ale dcerce už dala slib. Nespěchaly… po cestě si prozpěvovaly dětské písničky.. trhaly kopretiny a hádaly jejich prostřednictvím,  zda se tatínek vrátí již dnes.. zítra.. pozítří.. a cesta jim tak rychle utekla. Trvalo už jen chvilku než se před nimi rozprostřel pohled na doslova zelené pole v němž mezi jednotlivými listy vykukovaly dlouhé stvoly s bílými zvonečky. Malá se v tu ránu rozběhla doprostřed lesního záhonu a už trhala jeden stonek za druhým. Ona se posadila na kraji paloučku a na vlněný přehoz rozložila košíček a v něm pár pamlsků pro malou květinářku.

Seděla bez hnutí a pozorovala děvčátko jak přebíhá z jednoho místa na druhé. „Nechoď tak blízko k lesu Viktorko, mohla by ses ztratit,“ neopomněla na ni každou chvilku zavolat. Pak ale už neodolala těžké květinové vůni a začala sama trhat a rovnat kvítka do košíku. Najednou měla pocit, jakoby se náhle prudce ochladilo.. Srdce ji začalo prudce bušit.. Rozrušeně se začala rozhlížet kolem sebe.. když tu jakoby v cípu lesa zahlédla černý plášť. Polekaně vyskočila. „Viktorko..?“ … ticho.. „Viktorko?!?“.. stále žádná odpověď.. Rozběhla se k lesu.. „Viktoriee!!!“ …. „Baaaaaf..“  Srdce se jí leknutím zastavilo.. „Viktorko…“ „Lekla si se, že ano maminko“.. holčička kolem ní radostí poskakovala. „Lekla.. převelice mnoho.. nezbednice..!!“ Popadla ji do náručí a s rádoby káráním ji odnesla ke košíku.  Posadily se na přehoz.. nabídla jí pamlsky a přitáhla si ji ještě více k sobě. Zkoušely spolu umně splétat kytice z drobných kvítků, učila ji vázat mašli na hedvábné stuze jejích vycházkových šatečků a ještě dlouho trvalo, než ji opět dovolila jít a natrhat další kvítka. Nespustila ji ani na minutu z očí.

Slunce pálilo o sto šest a ji začala zmáhat únava posledních probdělých nocí. „Jen na chvilku.. na okamžik se natáhnu.. oči z ní stejně nespustím.. jen chvilku si poležím a vrátíme se domů a já budu chystat vše na pánův zítřejší příjezd..“ proběhlo jí hlavou jen pár chvilek před tím, než se jí oči definitivně zavřely a ona usnula. Ještě nějakou dobu se jí ve spánku promítaly minuty strávené právě s ním.. dokonce se ze spaní i dotýkala ušního lalůčku..než  tvrdě usnula.

Vnímala jen tmu.. a klid a příjemný pocit z myšlenek na něj. Dokonce by se dalo říct.. že se ze spaní usmívala. Vidět ji v tuhle chvíli kdokoliv.. kdo ji za posledních pár let znal.. řekl by si.. neuvěřitelné.

„Jak můžeš myslet na něj.. když víš, že já jsem stále nablízku!“ I ve spaní sebou polekaně trhla. Černý plášť před ní zavířil a jí se začal krátit dech..„ Stále nablízku a stále čekající. A věř mi, že Ty přijdeš.. sama a dobrovolně. Přijdeš a budeš opět jen moje.. Nezasloužíš si nic jiného než jen mojí péči. Koneckonců.. jsi jen malá děvka.. co  nestojí ani za povšimnutí.. Víš že to tenkráte vlastně byla ode mne laskavost? Moje přízeň? Můj čas? Moje důvěrnosti?..“ Její tělo leželo celé strnulé a ani se ve spánku nepohnulo. Jen pěsti zatnula tak, že jí klouby úplně zbělaly. „Ještě ráda přijdeš a budeš znovu škemrat na kolenou o moji přízeň. Ta se přeci nezapomíná.. řekni.. žes nikdy nezapomněla… ?“ Stiskla pěsti ještě víc, ale neodpověděla. „ Tak Ty si myslíš, že neposlechneš?.. hrdá malá děvka.. hmmmm líbí se mi to.. ale stejně ji zkrotím.. a Ty to víš.. Víš, kdo jsi a k čemu sloužíš.. jen uspokojit.. pobavit.. a odkopnout.. řekni si to.. Tak řekni to nahlas!!“ Zloba se v jeho hlase stupňovala. „ Budeš poslouchat.. a budeš dělat, co Ti řeknu.. tak jak je to malým děvkám dáno… tak jak je to Tobě.. dáno..!! … a nebo…“ hrozivé černé ticho ji na okamžik ochromilo.. „A nebo.. bude místo Tebe.. poslouchat.. někdo jiný…“

Škodolibý smích dozněl zároveň se šustotem černého pláště přesně ve chvíli, kdy prudce otevřela oči. Trvalo snad jen vteřinu než si uvědomila, že usnula. A za další vteřinu ji zaplavil nesnesitelný pocit prázdnoty. Nemusela ani vstávat.. nemusela se ani rozhlížet.. ani volat její jméno.. a věděla, že je na palouku sama. Přesto vyskočila a zaostřila zrak do smrákajícího se šera. Uviděla ale jen rozsypanou hromádku bílých kvítků a košík uprostřed zelených listů. Ještě s nepatrnou nadějí se rozběhla zpátky k jejímu sídlu.. že se snad malá vydala domů sama .. ale ani v dětském ani chůvině pokoji.. dokonce ani v tolik oblíbené kuchyni nebylo po děvčátku ani památky. Jen v jejím pokoji ležel na posteli lístek.. „Ty víš kde Tě i s dcerkou očekávám.. a já nebudu čekat déle než skončí dnešní den!!“ ..

 

Věděla, že ta chvíle jednou přijde. A ačkoliv jí jen ta představa tolikrát budila ze snu, byla teď neuvěřitelně klidná. Na moment jen zavřela oči a snažila se svým vědomím vsáhnout kamsi daleko, kde se právě teď krajinou rozléhal dusot cválajícího koně. Nebylo to ani tak volání o pomoc jako spíš touha po pocitu, že ačkoliv je pánův příjezd plánován až na zítra, není na to, co ji čeká, sama.  Jediný pocit, který ji teď ovládal, byla únava. Byla tak velká, že na chvilku podlehla pokušení opřít hlavu o polštář a usnout. Ve stejný okamžik jí vyklouzl košík z rukou a po pokoji se začala linout těžká vůně konvalinek. Viktorie!.. v tu chvíli byla na nohou. Ještě jednou se jí mysl rozběhla do dálky.. až se ustálila na jednom místě.. Jakmile otevřela oči, pohlédla na stolek vedle postele, na kterém ležely vzácné knihy, co jí přivezl z cest. Na nich stála malá figurka cizokrajného zvířete… dalších z jeho drobných dárků, které ji převelice těšily. Byla ze zvláštního materiálu a v noci drobně světélkovala. Vzpomněla si, jak jí ji vtisknul do dlaně se slovy.. „Bude Tě hlídat, když tu nebudu. Je možná malá, ale je v ní ukrytá velká síla. Nemusím a nebudu Ti o ní nic říkat, protože Ty .. o ní sama víš.“

Sevřela figurku v dlani.. Cítila jak se jí po ní rozlévá teplo. Ještě šátek přes ramena a rozběhla se ke stájím pro svého koně.

 

Už se skoro setmělo, když dorazila na kraj tmavého lesa. Sesedla z koně a plácnutím ho nasměrovala na zpáteční cestu. Stála před pohupujícími se větvemi a jakoby váhala, zda má vstoupit. Necítila nic.. ani strach.. ani bolest.. ostatně jako kdykoliv od té doby co prošla kamennou slzou. Jediné co ji ovládalo, byla prázdnota. Vykročila mezi větve.

 

Ztracenou cestu v trávě našla okamžitě. Vnímala každé její zvlnění, každou zatáčku, každé přetnutí stezkou vyšlapanou zvířaty. Bylo to neskutečně dávno, co zde byla naposledy, ale vzpomínky se vracely rychle a připomínaly dávné zatracované okamžiky, kdy ji za vlasy držela ruka v černé kožené rukavici a táhla jí touto cestou až skoro k vodopádu. Na plošině těsně před srázem se tenkrát zastavil a pustil ji. V tu chvíli se poprvé zhluboka nadechla a chtěla křičet ze všech sil. Uhodil jí. A pak znovu a znovu. Dokud měla sílu vzdorovat, dokud její tělo snášelo tu zničující bolest, dokud nevzal do ruky provaz a nevyhlídnul si nejbližší strom. U něj pak trvalo neskutečně až zbytečně dlouho, než pozbyla veškeré své hrdosti a plnila jeho rozkazy téměř okamžitě. Otřásla se. Nechtěla se nechat ovládnout vzpomínkami.. jediné k čemu nyní upínala svoji mysl, byla její dcerka.

 

Ta právě pospávala na houni rozložené nedaleko skalní plošiny. Ze spánku sebou vrtěla a kdykoliv jí mezi rtíky utekl jen sebemenší zvuk, velká ruka se jí přitiskla na obličej, až skoro nemohla dýchat. Pokaždé začala plakat a slzama si máčela límeček letních šatů. „Buď zticha!“ zasyčel mužský hlas. Děvčátko se strachy rozklepalo, ale nevydalo ze sebe už ani hlásku. Po chvilce se jí očka začala opět klížit.

 

Uviděla ho téměř okamžitě. Černý plášť mu zahaloval postavu až ke kotníkům. Stál uprostřed plošiny s provazem v ruce. Udělala ještě dva tři kroky, než jí pod nohama zapraskala suchá větvička. Otočil se. Vítězoslavný úsměv jí jen potvrdil, že o své výhře nepochyboval. Vzápětí to doložil i svými slovy. „ Nenechalas mě dlouho čekat.“ „ Jsem zde, co ode mne očekáváš?“ Smích se rozlétl po plošině.. „Co od Tebe očekávám?.. to Ty přeci dobře víš.. Budeš zase moje, tak jako tenkrát. Dlouho jsem na tuto chvíli čekal, dlouho si ji tedy budu i vychutnávat. Jdi a postav se zase ke stromu.“ „ Nejsem už ta malá dívka jako před lety, dnes nebudu dělat, čeho si žádáš.“ Zasmál se podruhé.. „..že nebudeš?.. mám tedy předvést někoho jiného, kdo dozajista rád poslechne? Podkoní!!!“ zakřičel směrem k lesu. „Ano, milosti?..“ ozvalo se z nedalekého křoví. „Zadrž!“.. téměř vykřikla, “.. nech moji dcerku na pokoji.. udělám tedy co řekneš.“ Nemohl uvěřit, že podlehne tak brzy. „Kam se podělo to bojovné štěně, co mi rozedralo kůži na rukou i na tváři?“ Mlčky sklopila hlavu. „Tak jdi už konečně k tomu stromu,“ hněvivě vykřiknul. Poslechla. Ve chvíli, kdy se jí kolem zápěstí utáhly těsné smyčky, vsáhla myšlenkou ještě jednou kamsi daleko..

 

Děvčátko se skulilo z houně a šustot listí ji znovu probudil. „..maminko?“ pípla do tmy. „Psssst!“ ozvalo se v tu ránu zlověstné zasyčení. Popolezla zpátky na houni a stulila se do klubíčka. Strach jí nechal stékat po tvářích jednu slzu za druhou. V tom se z roští za jejími zády ozvalo zašustění. Polekaně se otočila. I podkoní zvedl hlavu a pátravě se tím směrem zahleděl. Po chvíli ticha se vrátil zase ke klimbání. Znenadání opět šustot tentokrát mnohem blíž. Dívenka se vmáčkla mezi kořeny stromu. Byla vylekaná. Maminka jí často strašila divou zvěří, kdykoliv se při procházce k lesu jen přiblížila. Znovu šustot a znovu o kousek blíž. Teď už měla dokonce pocit, že slyší těžké oddechování. Zavřela oči. Podkoní popadnul louč a s rukou nataženou zamířil ke křoví. Listí zašustilo přímo u ní. Na okamžik otevřela oči, aby ještě stihla zahlédnout mihnutí stínu, dřív než hlavu přitiskla ke kolenům a vedle sebe zaslechla žuchnutí těžkého těla.

 

Celé její tělo lepilo. Už ani nedokázala odhadnout, co je krev a co pot. Ruce jen zatínala do kůry stromu. Její tělo bolest už snad ani nevnímalo, jen její mysl stále bloudila v dálce a křičela do ní.. „ Přijď pro mne.. a vem mne odsud.. co nejdřív… prosím..“ Pak jen přelétala ze vzpomínky na vzpomínku a kdykoliv se třeba jen náznakem usmála, sprška ran jí přistála na nejcitlivějších místech jejího těla. „Tak Ty stále budeš myslet na něj? Varoval jsem Tě. Nesnáším ho a nepřeju si ho v Tvé blízkosti.“ Olízla si suché rty.. a vypravila ze sebe: „ Bojíš se ho..“ Další dávka ran. „ Nebojím! To Ty by ses ho měla bát, protože až konečně pochopíš, kdo je Tvým pánem, bude Tě každá myšlenka na něj bolet jako tohle.. a tohle.. a tohle.. „ .. rány dopadaly jedna za druhou. Přitiskla se co nejvíce ke stromu. Přitiskla se k němu, snad aby z něj vymámila část jeho síly. A skutečně.. pocítila na chvíli blahodárné teplo. Okamžitě viděla před sebou krb.. a dvě laskající ruce. „ Vem mne odsud“.. volala v myšlenkách někam do temnoty. „Zase se usmíváš?!?.. tak tohle musí přestat…“ zbavil jí rychle provazů.. a smýknul s ní doprostřed mýtiny. Slabé nohy nedokázaly unést tíhu jejího těla a její tvář se zabořila do starého listí. „Klekni si!“ zasyčelo to nad ní. „Neslyšíš?!?“ Ruka v kožené černé rukavici jí vjela do vlasů a trhla s ní silně dozadu. Ani se nepohnula. „Něco jsem řekl!!!“.. a další škubnutí ve vlasech. Vztek s ním lomcoval tak, že si ani nepovšimnul, že jí vytrhnul celý pramen vlasů. Znovu ji popadnul, zatřásl s ní a když se ani nyní nedostavila žádná reakce, dotáhnul jí až skoro na kraj srázu a zasyčel jí do tváře. „ Tak budeš poslouchat nebo skončíš dole pod vodopádem na skalách.“ Neviděla nic.. jen zezdola hučela padající voda..

 

Odtáhnul ji zpátky. Ležela u nohou v černých jezdeckých botách bez jediného hnutí. Jedním trhnutím vlasů jí vytáhnul na kolena. Klečela před ním se svěšenou hlavou. „Tak a teď vykonáš to, co jsem Ti přikázal už tenkrát a co jsi ve své mladické nerozvážnosti odmítla udělat. Víš.. co všechno Tě to stálo. Teď jsi ale rozumná.. dospělá. Udělej to!“ Pozvedla hlavu a viděla před sebou jen ruce zavěšené za opasek  a prsty.. významně si bubnující na šněrování jeho kalhot.

Ani se nepohnula. „No tak.. dělej!!“.. hlas nervózněl. Žádná odezva.. jako by jí bylo jedno.. co se v příštích chvílích bude dít. Ani další rány přes její již značně zubožené tělo z ní nevydolovaly sebemenší reakci. „Však já Tě přivedu k rozumu.. podkoní! Podkoní!!!“ Z kraje lesa se odlepila silueta muže..

 

Holčička se přitiskla k teplé udýchané hrudi. „A tatínku, proč už maminka nejde za námi.. zavolám na ni..“ Ukazováček se na okamžik přitisknul na dívčiny rty. Potřásla hlavičkou na znamení, že rozumí.

 

„ No tak podkoní.. pohni sebou!“ Otočila hlavu a spatřila u lesa postavu muže s dítětem v náručí. Neviděla mu do tváře, ale jen pomyšlení, že je dcerka v cizích rukou bylo nesnesitelné. „ A Ty dělej.. neslyšíš?“ přistoupil k ní o krok blíž. V tu chvíli se v ní cosi zlomilo. Postavila se. „ Co děláš.. okamžitě zpátky na kolena.. tak bude to!!“  Stála před ním a nevnímala jeho hlas. Dívala se do tmy. „Ne, neposlechnu Tě.. už nikdy.. Nemůžeš mi už víc ublížit. Slyšíš.. už nikdy Tě neposlechnu.. ani jedinkrát. Víc Ti nemám co říct.“ Jeho ruka se natáhla k boku pro jezdecký bičík. Nevylekalo jí to. Až pohyb druhého muže téměř už u ní ji vytrhnul z jakéhosi podivného poklidu. Už skoro rozeznala mašli v dívčiných vlasech.

Tu se v ní cosi vzedmulo. Nevěděla, zda je schopná ještě něco říct, nevěděla ani zda její příští krok nebude poslední, dokonce i na dcerku na malý okamžik přestala myslet. Stála před ním a ani se nepohnula. Pěstí zaťaté.. oči přimhouřené.. hořící..

„Tak vzdorovat se Ti zachtělo.. no jak chceš, alespoň si to uděláme zábavnější“.. vytáhnul zpod opasku bič a napřáhnul se. Ve chvíli, kdy ruka opsala nahoru dlouhý oblouk.. vyrazila zprudka proti němu jako raněná lvice.. bránící ohrožená mláďata.

Ruce vystřelily od boků, dopadly na jeho hrudník a velkou silou ho odstrčily od sebe.

Klopýtnul o pár kroků zpátky. Ucítila závan zpěněné vody. Věděla, co musí udělat a že to musí udělat za každou cenu. Nezáleželo jí v tu chvíli už na sobě. Cítila jen v zádech, jak muž postavil děvčátko na zem a rozbíhá se směrem k ní. Nemohla déle čekat.

Znovu vyrazila vpřed celou vahou svého těla. To narazilo do nepřítele tak zprudka, že ten opět couvnul o pár kroků.. když tu najednou zavrávoral, noha sjela po mokrém kameni.. Ještě jednou.. dvakrát máchnul rukama do prázdna než pochopil, že se ničeho nezachytí. Poslední, co uviděla, než se v mdlobách svezla na zem.. byl jeho strachy pokřivený obličej.

 

Otevřít oči se jí ještě vůbec nechtělo. Nemohla přeslechnout hluboký mužský hlas a dětské švitoření z vedlejší místnosti. Ležela na posteli přikrytá jen bílým prostěradlem. Myslela na to, jak jí probral vítr svištící kolem jejích uší, když se tryskem vraceli k zámku. Jak vnímala pohyb zvířete pod sebou a tlukot srdce v široké hrudi, jak ji pak opatrně položil na postel, svléknul a teplou vodou omýval celé její tělo. Snažila se na něj promluvit, ale hlas se jí zadrhnul v hrdle. Věděl, nač se chce ptát.. hlavou jen kývnul směrem k druhé posteli a uklidnil ji. Děvčátko pravidelně oddechovalo. Opět se nad ní sklonil.. opatrně se dotýkal všech ran.. a smýval poslední zbytky jejího utrpení.

Ne.. otevřít oči se jí skutečně ještě vůbec nechtělo. Jen se tak líně protáhla a hřbetem ruky zavadila o ušní lalůček.. neodolala a dotkla se ho ještě palcem.. Stále tam byla. Konečně se přinutila a pomalu vstala z postele.. Šaty měla nachystané.. přehozené přes pelest postele. Odhodila prostěradlo a pohled jí spočinul na nesčetných jizvách. Přes některé přejela prsty, než se tělo začalo třást.. zimou. Oblékla se a vykročila směrem ke dveřím. Uprostřed místnosti ji najednou zaskočil silný pocit.. který si momentálně nemohla vybavit. Chvíli přemýšlela.. když tu se jí mihla hlavou myšlenka na podzemní místnost. Oči se jí rozevřely překvapením a ona se najednou nemohla nabažit toho slastného navráceného pocitu.. štěstí. Chvilku ještě stála,  pak se otočila a vrátila se k zrcadlu a ke zdobené skříňce. Ještě chvilku váhala, ale pak rozhodně otevřela zdobené víko a za okamžik prsty vetknuly na správné místo..   zlatou náušnici.

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

31.12.2010 15:53:47bestye
no páni, to byl fofr, moc děkuju :c)
31.12.2010 12:30:28Královna věků
Tak jsem si našla trochu času.
Ten příběh je mi blízký (a ani sama nevím proč)... možná proto, jakým způsobem je to napsané. Všechny ty pocity - jde to z toho cítit. Skvělé! * :)
11.12.2009 14:12:31Puzzle
výborně napsané...
27.09.2009 16:38:29arkp
třeba se naučím i ty kritiky...časem...teď čtu a zajímám se..měj hezký den :D
27.09.2009 15:33:58bestye
arkp - moc děkuji, Tvoje kritiky se čtou moc krásně a moc umí potěšit. Jsem ráda, že se dílko líbilo, a že umí i dalším lidem něco říct.
27.09.2009 14:56:17arkp
tak kritikové ti to na rozdíl ode mne odborně posoudili..to já neumím..jen ti řeknu.že už jsem půl hodiny měla být někde jinde...ale tak jsem se začetla..nedýchala..erotické scény a závěrečná scéna mne úplně přikovala..kafe mám studené...dávám si tě do oblíbených..magnetické..díky*
22.08.2008 16:47:17bestye
abych pravdu řekla, Tvé kritiky - hltám - :c) protože umíš zformulovat, co v tom dílku vidíš dobrého a co nedobrého a dokážeš to podat takovou formou, že to mohu přijmout s .. - no prostě, že to mohu přijmout. Nepovyšuješ se, ale ani nepodbízíš. A takový by měl správný kritik být. Fakt díky za čas, který si nad mýma dílkama strávil.
22.08.2008 16:06:58Alojs
v pohodě :) jsem rád, že mé názory přijímáš tak, jak je přijímáš. čili vřele (dá-li se to tak nazvat - vřele je divné slovo). tvůj problém (ohledně spěchání, krácení) moc dobře znám. taky bych neměl na něco dlouhého. hlavně ta má x-krát zmíněná trpělivost. jsem jednohubkový týpek :)
22.08.2008 15:08:17bestye
ale jo, já Ti rozumím. Ono to totiž zavání trošičku brakovou literaturou pro ženský :c) (omluva všem emancipovaným :c) a je to také hodně dáno tím, že to má svůj určitý podtext. A pokud do něj nejsi zasvěcen, pak z toho nemůže být úplný celek a dávat Ti stoprocentní smysl. Vím, že je to velká slabina téhle povídky, ale i tak jsem to riskla a zkusila ji přeměnit z představ v hlavě na písmenka do písmáckého texťáku. S tím, že si třeba nějakého čtenáře, který si ji přečte s chutí, najde.
V jednom máš velkou pravdu. Je psaná "polovičatě" - chvíli vypadá na dlouhou povídku a chvíli na krátkou. Tohle je můj věčný problém. Napsat něco delšího si netroufám, protože mám pocit, že bych neudržela čtenářovu pozornost na déle jak dvou třech stránkách. Takže ne všechno, co si představuju, a co bych chtěla popsat, do povídky dokážu nacpat. A pak zpanikařím, že je to už moc dlouhý a nikdo to nebude chtít číst, tak to začnu rychle krátit. No a jaký je výsledek? - přesně takový jakýs napsal - malý prostor a díky tomu uspěchaný závěr. Budu se nad tím muset zamyslet, jakým způsobem to odbourat.
Moc díky za Tvoje kritiky, možná to bude znít jako klišé, ale pro mě jsou opravdu přínosný. A ještě jedna omluvka za chybějící čárky ve všceh mých odpovědích na Tvoje kritiky. Zase nestíhám kontrolovat :c)
22.08.2008 11:32:41Alojs
hmmm... tohle je... zřejmě nejslabší, co jsem od tebe četl. ale... nejslabší v kontextu tvé vysoko nasazené tvorby. co mi zde vadilo?
...
přiznám se, byl to děj. Zatímco u posledních povídek jsi čerpala z fragmentů, z několika málo pocitů (a ty pak následně bohatě rozvedla), tady se již rozjíždí zápletka... a ta... na takovém prostoru (který je i tak malý, ať si říká, kdo chce, co chce) bývá zpravidla nedostatečná.
...
vadily mi též nahuštěné přímé řeči v jednom odstavci a poslední třetina textu - mírně uspěchaná ve vztahu s textem předcházejícím.
...
není to špatné. má to místy slušnou atmosféru (hlavně pomaloučký úvod)... závěr mi přišel lehce zmatkoidní.
...
jinak jak jsem psal - nějak mě nechytl ten děj. děj a jednotlivé postavy (paní, dcerka, muž na cestách...). Známe to z mnoha filmů...
...
psát umíš, ale síla předchozích textů spočívala v jednoduchosti. toho se drž :)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.