On a ona

Šňůra kolem krku, prázdná sklenička již bez tabletek a bezvládné tělo s podřezanými žílami. Ani naposledy si ji nemohl vyfotit, jak mu bylo špatně. Srdce rozbouřené a těžce raněné vzdychlo, když třesoucí se ruce navzdory velkým slzám nahmataly bílý papírek: „Milovala jsem, ale to mu nestačilo. Nechtěl mne. Honzo, snad Tě někdo bude mít tak rád jako já...“ Klesl vedle andělského těla, náhle se myšlenky vytratily, srdce přestalo bušit a chtěl vykřiknout, že se asi zabije, že ji zbožňoval. Chtěl si ulevit ještě více, ale nedokázal to, stejně jako nebyl schopen ji za dva roky říci, že ji miluje. Byla andělem, a v noci se mu zdálo, jak jednou z těch líbezných úst zazní vyznání lásky, jak ji políbí, jak ji už neopustí. Vzpomněl si, jak mu před měsícem pověděla, že se už těší, jak jí někdo řekne, jak ji miluje. Vzpomněl si, jak znervózněl a chabým hlasem odvětil, že by mu to taky udělalo strašnou radost. Vzpomněl si, jak se jí potom trapně koukl do očí a našel tam jen velké zklamání a nekonečnou touhu. Sálala z ní rozvaha, nikdy by ho nenapadlo, že by se mohla zabít. Byla mladá, hezká, chytrá. Že by ji zavraždila dotěrná domovnice? Že by ji nějaký úchyl sledoval až domů, znásilnil a zabil?

Blbost, přece ji vidí, jak se usmívá, jak je spokojená. Připomnělo mu to, jak se ho před týdnem zeptala, zda by žil, i kdyby umřela. Tehdy se pobaveně usmál a zavrtěl hlavou. Čekala, až se jí přizná, jak ji miluje. Ale marně, celé ty dva roky viděla život moc růžově. Přestala být feministkou, avšak on si toho nikdy nevšiml. Nechala si oblékat kabát, začala se opatrně líčit – rtěnka, řasenka, ale nic víc. Koupila se svoje první boty na podpatku, aby mu viděla přesně do očí. Kolik jí to dalo práce, než se v nich naučila chodit. Měla na noze bezpočet bolavých puchýřků, ale tato strast by se nikdy nedokázal vyrovnat slasti pouhých dvou slov „miluji tě“, ale ona nikdy nezazněla. Ona se stala jen toužebnou budoucností, usměvavou utopií a předmětem denního snění. Snad ještě před rokem by mu je dokázala říci, ale zženštila. Přestala nadávat a zvedat tyčinky v posilovně. Skoncovala s pitím piva. Jenže nikdy si nedokázala odpověď na otázku, zda tento vztah má budoucnost. Nečekala cestu bez trní a kopřiv. Ta poslední rostlina ji dokonce vzrušovala, občas pálila, občas ne, byla taková tajemná. Jako by se někdy bránila a někdy se naopak úplně poddala. Taková chtěla být. Rozhodně nechtěla zůstat jako strašák v poli. Před měsícem si uvědomila, že už bez něho nemůže být. Romantické procházky starým městem, hovory o moudru světa a štěbetání o hloupostech při světlu svíčky. Už ho nemilovala, začala ho nenávidět, že ji nikdy neřekl, jak ji má rád, že ji nikdy nepolíbil. Že ji jen vzrušeně sledoval, ale nikdy se nechopil iniciativy. Ona se stala dámou, ona nemohla. Nevěděla proč, ale jenom to tak cítila. Uvázala se smyčku kolem krku a ptala se proč. Nechtěla se zabít, ba přímo bažila po dalším životě. Spolykala kupu prášků a myslela na něj. Cítila, že se chce pomstít. Milovala ho, a přesto si přála, aby zemřel. Tušila, že bez sebe nemohou žít. On není takový, aby na ni zapomněl. Když si podřezala žíly na zápěstí, byla si téměř jistá, že to tak chce, že ji uvidí jako anděla a rozpláče se. Předtím, než vykrvácela, snila o tom, jak vezme pistoli a z hanby se zastřelí. To bylo její poslední vzrušení.

Vzal pistoli a zastřelil se.