Toužím po blízkosti

A k tomu zklamání... napadla mne jedna přednáška, kde autorka (v podstatě proti své vůli!) musela přiznat, jak podivuhodná síla tohle je ... schopnost nebát se vykročit u toho, koho zároveň pád hodně bolí.... http://www.ted.com/talks/lang/cze/brene_brown_on_vulnerability.html Je to jemná hranice.... ostří nože.... nikdo z nás doopravdy neví, jakou zátěž ještě snese. Jenže takto funguje vývoj, růst, s tím se nedá nic dělat.... jedinec je jen vlna v řece... a vlny musí narážet a umírat, aby nakonec některé kapky prohlodaly žulu :o) Tak se neboj nebo boj - a takový bude tvůj život... tvoje rozhodnutí, kudy popluješ...

Usmívám se nad přílivem a odlivem - melancholie vede k činům, které by bez ní nebyly :o) Zdá se mi, že jsme v lidství čímsi jako memetickými druhy - tak jako spolu mohou plodně komunikovat těla uvnitř biologického druhu, tak spolu mohou plodně komunikovat mysli uvnitř memetického druhu. Člověk v sobě má takto založené obrovské růstové možnosti...snad. A že se někteří z ochrany zavírají....zase příliv a odliv... je potřeba vidět, že to, co je dobré pro jeden druh, může být pro druhý druh zhoubné. Nelze radit motýlům, aby šli plavat a rybám, aby si vyšly na procházku:o) Ovšem poznat, zda jsem.... no řekněme spíš.... zda můžu být .... motýl nebo ryba... to je panečku životní úkol, Sašo :o)

Milý Ostrichu, po mnoha měsících jsem zde, hnána melancholií. :-) A nalézám Tvé obsáhlé poznámky. Jsem za ně ráda. Uvědomuji si tak víc rozdílnost lidských pohledů a myslí. Popravdě si myslím, že máš pravdu ohledně významu podobnosti. Popravdě si myslím, že hloubka vzájemného vztahu je v nás, v našem prožívání a soucítění s druhými. Škoda, že se někteří z ochrany uzavírají... Škoda že i mě zklamání vede k uzavírání se. Měj se pohodově. Saša

Jo a ještě jsem zapomněl - důvěra a důvěryhodnost - to je samozřejmě sine qua non... ale k ní bych přidal cosi jako podobnou odolnost, protože - zase podobnost - co je pro jednoho ještě důvěryhodné, může být pro druhého už totálně nedůvěryhodné - protože mají jinou představu o člověku, o světě, o své úloze... metafora vlka a ovce, silného a slabého je v tomhle opět zásadně platná. Je tu tedy jednak důvěra jako cosi apriorního s čím přistupjeme ke druhému, bez této apriorní, vstupní důvěry nemůže vůbec vzniknout komunikace, ze strachu vznikne buď útěk nebo boj. Ale je tu ještě důvěra jako právě porozumění osobnosti druhého - a zase je tu ta podobnost: nedůvěryhodný je pro nás ten, kdo se chová jinak, než je pro druhého snesitelné - a nesnesitelné je především to, co je neslučitelné, tedy nepodobné s tím, co má druhý v sobě. Nepodobné, tudíž neodhadnutelné lze tolerovat, lze si na to zvyknout, lze to brát jako zajímavé překvapování proti vlastnímu očekávání... ale dlouhodobě to lze jen málokdy sloučit... růst blízkost je cosi jako společný pohyb - a ten je jako krok, jedna noha jde dopředu - a aby celý organismus popošel, musí jít dopředu i druhá noha - a to sama, nikoliv vynuceně, protože jinak časem půjde každá noha jinam - a jednota se roztrhne... Takže ano, důvěra a důvěryhodnost - ale zase, bez jakési bazální podobnosti je obtížná. Lze věřit, že ten druhý nechce ublížit nikdy - ale je-li jiný, ubližuje snadno nechtěně, slon zašlápne mravence, i když si dává pozor - třeba jen proto, že zareaguje obvyklým způsobem na něco jiného a zapomene, že tam, kde mravenec stojí, se nesmí v žádném případě postavit on - i když mu veškeré zvykové mechanismy signalizují, že tam je volný prostor... Stará bajka o žábě a štírovi to vysvětluje velmi pregnantně: své vlastní přirozenosti doopravdy neporučíš, v organismu existuje cosi jako "druhové vlastnosti", které jsou natolik "zadrátovány".... že je nelze změnit beze změny podstaty látky... Takže zase - důvěra mezi podobnými je podstatně jiná, než mezi nepodobnými - a je opět perspektivnější. Lze diskutovat, které vlastnosti jsou pevné a které změnitelné... ale že to tak je, že vždy existuje cosi jako téměř neměnný osobnostní základ, podstata látky, nelze než konstatovat a respektovat....

Otevřenost je podmínka nutná, ale nikoliv dostačující. In extremis... představ si různé lidi jako různé biologické druhy: může otevřenost vlka a otevřenost ovce vytvořit blízkost? Ano, ovce si může díky otevřenosti lépe představit, jak se cítí vlk, když uvidí kořist, když ji chytá, láme vaz a požírá... a vlk se může dozvědět cosi o tom, jak se cítí ovce, když se bojí vlka a snaží se zůstat uprostřed stáda... ale tohle přiblížení přece není ještě blízkost - a těžko kdy může být (aneb co je pevné - a co je změnitelné?). Když si to trochu rozebereš... řekl bych, že z hlediska rozdílnosti myšlení v podstatě jsou lidé cosi jako různé druhy. Pokud se ti povedlo přiblížit k více lidem, možná jsi poznala, jak jiné jsou tvoje významy slov od významů toho druhého, možná jsi i přemýšlela nad tím, jak ty rozdílné významy v každém z nás jinou osobní historií vznikly, možná se tě dotkl ostrý řez poznání, že některé významy jsou tudíž neslučitelné.... protože třeba totéž, co jednomu - silnému - působí radost, může druhému - slabému - působit strach či přímo bolest. Proto aby mohla vzniknout a růst (protože trvá jen to, co znovu a znovu se reprodukuje, tedy roste) blízkost v myšlení, (tedy v tom, co v nás nejvíce může růst), musí mezi lidmi existovat určitá nadprahová míra podobnosti - ovšem těžko říci, kde ten práh leží. Lze si ho představit jako cosi takového, kdy to, co je mezi lidmi rozdílné, bylo k tomu, co je společné, doplňující, nikoliv rušící. Aby to nebylo, jak když levé a pravé oko vidí něco jiného - pak nemůže vzniknout jeden obraz, ten vzniká, jenom když jedno vidění se dívá dvěma očima na totéž z trochu posunuté perspektivy - levé oko v podstatě dokáže posunout se na místo pravého a naopak. Ovšem vidí-li třeba levé oko svět jako kořist a pravé oko jako ohrožení - to spojit jde jen těžko. Ne že by to nešlo vůbec - myšlení je tvárné a když se člověk bude úporně učit, může se nové významy nějak naučit - tak jako se učíme cizí jazyky. Jenže: čas, námaha... Jestliže spotřebuješ skoro všechnu svou energii na naučení se základům, jestliže pořád musíš každé slovo překládat.... už ti - při vší lidské schopnosti předávat naučené zvyku - nezbyde moc energie na růst.... A teprve růst je radost. Jenže růst je cosi jako bytostné dotváření základu... nemůžeme změnit svou historii, nemůžeme tudíž změnit svoje základy. Když se narodíš a vyrosteš v teplých krajinách plných slunce, jen obtížně budeš růst v krajině zimy a tmy. Což neznamená, že se ti tam chvilkově nebude líbit - možná znáš třeba krásnou Kunderovu metaforu z Nesmrtelnosti, jak lidské osudy často opisují kruh návratu.... tak ono to je spíš cosi jako radost ze zažití odlišnosti, z kontrastu: v teple ti přijde vhod zmrzlina. Ovšem dlouhodobě se na opačném pólu růst nedá... z ovce neuděláš vlka a z vlka ovci. Lidi samozřejmě odlišnost láká. Evolučně je to vysloveně zafixované chování - určitá míra odlišnosti je prostě genetická výhoda, takže proto se tak často „protivy přitahují“... ale to nemá s myšlenkovou blízkostí nic moc společného, to je zase jiný pohyb, který je starší, hlouběji v nás fixovaný a tudíž v podvědomé motivaci velmi často silnější. Abych se vrátil na začátek - samozřejmě podobnost bez otevřenosti je taky k ničemu... tedy především tehdy, když je otevřenost řádově různá.... Snad by se to dalo uzavřít, že bez otevřenosti není síla růst - kdo se neotvírá druhým, neotvírá se obvykle ani sobě, kdo je uzavřený, je víceméně setrvačný..... a bez podobnosti není kam společně (jde přece o blízkost) růst. Promiň za dlouhý komentář, přemýšlím o tomhle rád, je to jakési moje zásadní téma:-) (PS - A prosím, kdybys k tomu něco napsala, dole přidat avízo, abych to poznal :o)

Milý Ostrichu, jsem ráda, že má stará básnička Tě podnítila k zamyšlení. Po těch létech i mě samotnou. Stále je to aktuální otázka. Jen nevím, zda-li klíč k jejímu řešení je podobnost. Spíše otevřenost, jak píšeš a klíčem k ní je důvěrnost. Jenže tu není snadné vybudovat. :-(

Je škoda, když to nejde zároveň, blízkost v řeči myšlení i blízkost v řeči těla. Jenže porozumění je zásadně závislé na podobnosti, schopnost vyjádřit/pochopit je dána podobnými vnímacími vzory. A my jsme díky příšerně složitému mozku tak různorodí, že najít dva lidi skoro stejné řeči - to je statistický zázrak. Řeč těla je v muži a v ženě samozřejmě jiná - ale myslím si, že řeč mysli může tu rozdílnost zpřístupnit, při úplné otevřenosti. Ale podobnost nelze vyžadovat. Ovšem vždycky jde zkoušet její míru - nikdo neví, kde je ten práh, bod zlomu - musí se to zkusit:-)

Tak to je drsně řečeno. :-))) *

drsně reálný... a přitom docela poetický:)

dokonalé - stručné, jasné, ze života... ť*!

dekuji moc

možná, ale chudák to rozhodně není

celkom oslovilo...

NE, pro mě rozhodně NE....

proste stastny panic ktory pise verse plne sexu a nasilia:)

ano tak štastný, že si chceš kupovat smrt v cukrárně :-) ('l petit mort)

ano, ale z vlastní zkušenosti vím, že se vždy míjet nemusí - je to vyjímečné ale stává se to... Míjení se někdy bolí :-)

jo a este som aj strasne stastny:)

ved preto ja si ale myslim, ze hocijake dve bytosti sa mijaju v prezivani cohokolvek. to je vsak prirodzene, nie? myslis si, ze muz netuzi po blizkosti duse? alebo ze zeny... ved vies sama:)

ale bavím :-) na zkušenostech nezáleží - na to že jsi panic máš drsné verše plné sexu...

tepající zvire je symbolem (rozdílem mezi mužskou a ženskou sexualitou, mužské drsnosti a výkonnosti v sexu, kterou si myslí že by měli mít...)- možná jsem trošku nejasná - dva se nicméně nemusí míjet v citech ale v prožívání sexu (a to ne vždy)

s panicmi sa nebavis, co?:)

neviem som panic, ale myslim, že to bude v niecom inom ako v sexualite. teda to mijeni se. sexualita je o styku:)

v míjení se, nebo to tam necítíš?

V čom je problem? V tepajucom zvierati, alebo v blizkosti duše? Stale neviem aky je ten rozdiel...

:-) to je ten rozdíl mezi ženskou a mužskou sexualitou...

to hej