růže

http://www.majkii.cz/zajnap.html

Růže...

Byly tam růže... rudé růže.

Nevím čím to je, že jsou tam vždycky rudé růže.

Nebo alespoň rudá barva.

Ano, možná to byla jen rudá barva

Chmm...

Možná.

Kdo ví?

Chi chi...kdo to ví, kdo to ví, ať mi na to odpoví...

Ehm...promiňte...už si dám pozor

Někam jsem přišel...okraje jsou téměř vždy rozmazané a těžko určitelné...tedy...také jsem tam už mohl být...těžko říct.

Důležité je, že jsem tam byl.

Také tam bylo spousta kostí...koster...ne, kostí, ano, kostí, tak je to správně.

Ta kombinace, bílá s rudou, víte, nebylo to nejhorší...bylo to naopak velice pěkné...takovým zvláštním, přirozeným způsobem.

A...ano, byl jsem tam já...ehm...to už jsem říkal, že ano, ale ono je to celkem důležité, víte.

Ty kosti, celé vybělené a poházené bez ladu a skladu, tvořily cosi ve stylu krajiny. Byly poházené jedna na druhou. Kde tam ale byly ty růže? Nespěchejte na mě, vzpomenu si, určitě si vzpomenu.

Stál jsem na té hromadě kostí, je divné že se nesesypaly, ale tak už to bývá, a díval se...někam...na někoho?...spíš jsem se jen díval. Jistě, a bolela mě hlava. To je jedna z těch věcí, které si pamatuji velice přesně. Cítil jsem v lebce hrozný tlak. Hlavně v přední části, za obličejem. Jako by se mi někde hned za kostí naléval velký puchýř. Bylo to překvapující...ne, ne, ani přehnaně bolestivé nebo odporně nechutné, víte, tyhle věci se stávají a většinou nejsou tím, čím se být zdají. Bylo to stále větší a větší, až jsem padl na všechny čtyři. Až teď to začalo bolet. Ačkoli, vlastně spíš tlačit, jako by vám narvali do lebky o číslo větší mozek a on se chtěl protáhnout.

Che che che, to je představa, protahující se mozek, co?

No, zase k vyprávění.

Cítil jsem, že kýchnu. Takové to šimrání, co ještě nenutí nabírat na pšíknutí, ale dá je tušit ve velice blízké době. Celý tlak se přesunoval pozvolna k levé nosní dírce. Pomalu jsem si z boku nosu prstem přitlačil pravou dírku, abych mohl smrknout. A smrknul. Vysmrknul jsem rudě a mokře vypadající obrovskou kapku. Byla rudá skoro až dočerna a rozstříkla se po těch bílých kostech. Cítil jsem úlevu, to ano, ale zároveň strach. A...hmm...pak přišel zase okraj, tedy přesněji konec. A okraje bývají téměř vždy rozmazané. Myslím, to už jsem říkal, ne?

Vida, takže to nakonec nebyly růže, ale rudá barva...

...hm, ale že ten čaj krásně voní, co?

Moc krásně.