Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Růže a zahradník

10. 05. 2006
0
0
379
Už nevím, já nevím.
A zase mi hlava padá
mezi sešit a zbytky jídla.

K cíli cestu neznám,
zmaten z tohoto města,
a na prsou, i v, růže uvadá.


Kvetou. Záhony růží
a nemají zahradníka.
Jsou divoké. A unavené.

Některé možná ještě voní,
a zatímco hledám viníka,
odhazuji věci bezcenné.


A potom, když projdu kolem poslední
růže, jíž opadává kvítí, zjistím,
že odložil jsem příliš mnoho

těch malých věcí co jsou bez ceny.
Nad tím pohřebištěm lásky, brečím,
a nemám z toho vinit koho.


A když dost a dosytosti se vyválím
v popelu ze spálené krásy.
Se za patu zvednu, a pomalu, jako muž,

se k temnému nebi v touze otočím.
A krz nicoty těžké pásy,
zřím jak něžné jaro, hřeje čísi paže už.


Tam. Kdesi mezi stehny pochybné milenky
se k nebi vzpíná nové poupě.
A roste do krásy, jak malé děvčátko.

Rozpíná do stran své další oddenky.
A tam, kde jen hnilo zlé doupě,
se malé zázraky dějí zakrátko.


Jdu bos, a tančím mezi kameny.
Trn drásá hebkou kůži. Něžně.
A hlas v duté lebce, ptá se: "Proč?"

Nevnímám ho. Mám plné zahrady.
Ale potom. Kladivo bije ve mně:
To je ta radost? A nebo zas kolotoč?
Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru