Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRůže a zahradník
10. 05. 2006
0
0
379
Autor
Markyz de Carabas
Už nevím, já nevím.
A zase mi hlava padá
mezi sešit a zbytky jídla.
K cíli cestu neznám,
zmaten z tohoto města,
a na prsou, i v, růže uvadá.
Kvetou. Záhony růží
a nemají zahradníka.
Jsou divoké. A unavené.
Některé možná ještě voní,
a zatímco hledám viníka,
odhazuji věci bezcenné.
A potom, když projdu kolem poslední
růže, jíž opadává kvítí, zjistím,
že odložil jsem příliš mnoho
těch malých věcí co jsou bez ceny.
Nad tím pohřebištěm lásky, brečím,
a nemám z toho vinit koho.
A když dost a dosytosti se vyválím
v popelu ze spálené krásy.
Se za patu zvednu, a pomalu, jako muž,
se k temnému nebi v touze otočím.
A krz nicoty těžké pásy,
zřím jak něžné jaro, hřeje čísi paže už.
Tam. Kdesi mezi stehny pochybné milenky
se k nebi vzpíná nové poupě.
A roste do krásy, jak malé děvčátko.
Rozpíná do stran své další oddenky.
A tam, kde jen hnilo zlé doupě,
se malé zázraky dějí zakrátko.
Jdu bos, a tančím mezi kameny.
Trn drásá hebkou kůži. Něžně.
A hlas v duté lebce, ptá se: "Proč?"
Nevnímám ho. Mám plné zahrady.
Ale potom. Kladivo bije ve mně:
To je ta radost? A nebo zas kolotoč?
A zase mi hlava padá
mezi sešit a zbytky jídla.
K cíli cestu neznám,
zmaten z tohoto města,
a na prsou, i v, růže uvadá.
Kvetou. Záhony růží
a nemají zahradníka.
Jsou divoké. A unavené.
Některé možná ještě voní,
a zatímco hledám viníka,
odhazuji věci bezcenné.
A potom, když projdu kolem poslední
růže, jíž opadává kvítí, zjistím,
že odložil jsem příliš mnoho
těch malých věcí co jsou bez ceny.
Nad tím pohřebištěm lásky, brečím,
a nemám z toho vinit koho.
A když dost a dosytosti se vyválím
v popelu ze spálené krásy.
Se za patu zvednu, a pomalu, jako muž,
se k temnému nebi v touze otočím.
A krz nicoty těžké pásy,
zřím jak něžné jaro, hřeje čísi paže už.
Tam. Kdesi mezi stehny pochybné milenky
se k nebi vzpíná nové poupě.
A roste do krásy, jak malé děvčátko.
Rozpíná do stran své další oddenky.
A tam, kde jen hnilo zlé doupě,
se malé zázraky dějí zakrátko.
Jdu bos, a tančím mezi kameny.
Trn drásá hebkou kůži. Něžně.
A hlas v duté lebce, ptá se: "Proč?"
Nevnímám ho. Mám plné zahrady.
Ale potom. Kladivo bije ve mně:
To je ta radost? A nebo zas kolotoč?