Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ťukání

10. 05. 2006
1
0
1118
Autor
m-a-j-a-k

Ťukání

Ťuk, ťuk, ťuk…klep, klep, klep. Lidé klepou. Lidé ťukají. Buší pěstí do dveří. Zvuk. Se nijak neliší. Klep, klep, ťuk, ťuk. Monotónnost, jednotvárnost. Klepaní. Ach. Ťuk, ťuk, ťuk. Proč? Pomoc. Klep, klep.
Lidé ťukají. Chtějí vás. Ťukají aby dali zmínku sami o sobě. O své bezvýznamnosti. Klep, klep, ťuk, ťuk. Jsou tam. Vy to nevnímáte, ale jsou tam a klepají. Nepřestanou. Nepřestanou. Chtějí klepat. Klep, klep, ťuk, ťuk. Vy musíte zvednout svůj linej zadek. Jdete a otvíráte, reagujete na klepání. Ťuk, ťuk, klep, klep.
Kouknete do kukátka nebo rovnou otevřete. A čekáte. Čekáte, kdo vám co  chce. Kdo ruší vaší cestu k pomalé smrti. Kdo narušuje vaší bezvýznamnost. Klep, klep, ťuk, ťuk. Co vám chce. Ó. Proč? „Hovno,“ říkáte si. Nechcete s nikým mluvit. Nechcete nikoho vidět, ale otevřete. Kdo tam je? Klep, klep, ťuk, ťuk. Čeho tím dosáhne, že vás vyrušil. To ví, ví to jen ten co ťukal.
Vyjadřuje tím projev slušnosti. Že ťukal. Mohl tam přijít, mohl vás vidět jak umíráte, jak onanujete, ale každý radši zaťuká. Znáte to ?? Klep, klep, ťuk, ťuk. Co chcete? Víte jen vy.
Pracoval jsem. Já pracoval, ano. Ťukal jsem lidem na dveře. Nesnáším klepání, ťukání. Musím, musím, nechci zemřít. Klep, klep, ťuk, ťuk. Ubíjí mě to. Ach. Klep, klep, ťuk, ťuk.
Otevřel starý chlap. Umíral. Byl vyčerpaný životem, byl vyčerpaný tím, že nikdy nic nedokázal. Žil sám. Nechtěl žít. Nechtěl být rušen. Chtěl si zemřít, alespoň jednou něco dokázat. Smrt je mnohem všestrannější záležitost, než život. Každý zemře, ale ne každý žije. A on to věděl. Nežil. Těšil se. Byl ale srab, aby se zabil. Byl ale moc velký srab, než aby něco dokázal. Byl to srab. Zapomenutý starý srab.
Otevřel mi dveře. Měl na sobě staré děravé tepláky, roztrhaný nátělník. Z kterého vykukovala žebra. Holá a sama. Neměl nic. Neměl ani sám sebe. „Co chcete?“ řekl. Cítil sem strach. Chtěl zemřít. Ne však mou rukou. „Pardon to je asi omyl. Hezký den.“ Omyl to nebyl.
Kolem chodili lidé. Nasraní, zapomenutí, bezvýznamní. Nevšímali si mě. Nikdo si nikoho nevšímal. Báli se poznat sebe, natož pak někoho jiného. Byli zapomenutí, měli strach. Klep, klep, ťuk, ťuk. Neznali svoje jména. Neznali jména ostatních. Byli to roboti bez jmen. Práce. Práce. X Y Z K L. To jsou jejich jména. Bylo moc komplikované pamatovat si své jméno. Klep, klep, ťuk, ťuk. X Y Z K L. Nic víc, nic míň. Nic. Nenávist, smrt, strach. Klep, klep, ťuk, ťuk.
Šel jsem dál a věřil ve štěstí. Postavil jsem se před jedny dveře. Prohlídnul jsem si je. Byly hnusné, hnědé, poškrábané. Nechtěl jsem, ale Já to udělal. Zaklepal jsem. Klep, klep, ťuk, ťuk. NIC. Klep, klep, ťuk, ťuk.
„Už du,“ ozval se dívčí hlas. Tak jsem tam tak stál a čekal. Bezpochyby jsem byl prohlídnut kukátkem, než mi bylo otevřeno.
Vylezla úžasná bytost. Byla krásna. Překrásná. Byla neskutečně krásná a půvabná. Vylezla a krásně se na mě zasmála. Byla to symfonie, na vlnách rozbouřeného oceánu. Byla jak neponičené hedvábí, v ostružinovém poli. Byla anděl. Krásný, rozkošný anděl.
„Potřebujete něco?“
„Ano, ehm ….“
„Je vám něco?“
„Ne, ehm. Já jsem přišel, abych vám ukázal kolekci,“ řekl jsem.
„Pojďte dál“
A já šel.
Byt nebyl moc velký. Nebyl ani moc čistý. Byl její. Byl zvláštní a byl ozářen jejím světlem. V její přítomnosti jsem pociťoval zvláštní mražení. Nutkání. Klepala mi na srdce, když vcházela dovnitř. Jako nezvaný host, který je stejně všude vítán.
Přisedla si ke mne. A já se ji zakoukal na její modré oči. Které mne hned v ten první okamžik pohltily. Zastavil se čas. Nezajímali mne ostatní lidé. X Y Z K L. Nezajímalo mne ťukání. Klep, klep, ťuk, ťuk. Zajímala mne jen Ona. 
Chtěl jsem aby to nikdy neskončilo. Bál jsem se dýchat, aby se nerozplynula, jak letmý obláček na letním nebi. Bál jsem se mrknout, aby ji síla mého víčka, neponičila její nebeská křídla.
Utekla snad jen chvilka, co jsem s ní byl a byla noc. Temná a přeci tak krásná. Vzrušující. Cítil jsem, jak někdo klepe. Klep, klep, ťuk, ťuk. Klepala na mé srdce. Bál jsem se vždy všem otevřít, ale ji ne. Možná to bylo tím, že měla úžasný dolíček na levé tváři. Byl tam tak sám. Tak krásný a sám. Nebyl ničím jiným, než kouzelným zkrásněním. Té už tak krásné bytosti.
Začali jsme pít. Já pil s ní. V pití jsem neměl konkurenci. Pil jsem. Nestačila mi.
Probudil jsem se. Byl jsem před jejími dveřmi. Nahý jsem tam stál. Kolem chodili lidé. Nasraní, zapomenutí, bezvýznamní. Nevšímali si mě. Nikdo si nikoho nevšímal. Báli se poznat sebe, natož pak někoho jiného. Byli zapomenutí, měli strach. Klep, klep, ťuk, ťuk. Neznali svoje jména. Neznali jména ostatních. Byli to roboti bez jmen. Práce. Práce. X Y Z K L. To jsou jejich jména. Bylo moc komplikované pamatovat si své jméno. Klep, klep, ťuk, ťuk. X Y Z K L. Nic víc, nic míň. Nic. Nenávist, smrt, strach. Klep, klep, ťuk, ťuk.
A já tam tak stál. A nevěřil jsem tomu. Co jsem udělal? Nechtěl jsem znát na tuto otázku odpověď. Jen jsem tam tak stál. A nevěřil. Zrazen. Ničím jsem nebyl. Jen prosťáčkem, který stál nahý před dveřmi dívky, do které se zamiloval. Rvalo mi to srdce.
Odešel jsem a už nikdy jsem se tam nechtěl vrátit, ale Já musel.
Když se vám to stane poprvé. Nevěříte a chcete zapomenout, chcete nesnášet a začínáte si pěstovat svoje předsudky a neurózy, protože nic jiného nemáte a nic jiného vám nezbývá. Ale neudržíte to v sobě. Otravujete s tím své přátele a nejvíc otravujete Petera Gorgona. Toho ušlechtilého a hrdého chlápka, co si se vším poradí. Ale s tímhle vám nepomůže, ještě víc vás to ubíjí. Je to jako, když vás ožralý starý vandrák, mlátí gumovou palicí do koulí a chce z vás udělat eunucha. Daří se mu to. Tomu sráčovi se to daří. Ničí vás to, ale vy mu svýho ptáka ještě ukazujete, ať vás to bolí. Myslíte, že si to zasloužíte, ale nejste to vy, kdo si zaslouží být trestán.
Jsou to nudní malíři, není to moje vina, ale jejich že mě nudí. Jsou to dědci na zastávce. Jsou to komunisti. Jsou to všichni, ale vy ne. Jste zranění na srdci. Stojíte tam sami, nazí před dveřmi. Nechcete to už nikdy zažít a proto už nikomu nedovolíte, aby vám zaklepal na srdce. Nikdy nikomu !!! Strach. Strach nic jiného neznáte. Chcete přestat znát svoje jméno. Chcete být ti bez jmen X Y Z K L.
A daří se vám to. Je to cesta k pomalé, ale jisté záhubě. Díky jednomu okamžiku, díky jednomu pomatení smyslů.
Nevím jestli je to daň. Nevím jestli to je zrada. Ale vím, že je to jen další z mnoha životních lekcí, u kterých si uvědomíte, že nemá cenu reagovat na ťukání, ať už dveří či srdce.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru