Necítím totiž vůbec nic...

„Z cigarety modrej dým, hraje magneťák, děvče sedlo na Tvůj klín..“ Sedím v houpacím křesle, které je pomaloučku pohlcováno tmou stejně jako já a moje myšlenky. Ne, dneska jsem nerozsvítil lampičku, kterou jsi mi dala k Vánocům. Chtěl jsem zažít tmu, která tu bývala bez ní. Která tu bývala bez Tebe…

Kde jsme se vlastně potkali? Na Petříně? Nebo v Ungeltu? To ne… Už vím! Literární kavárna na Starém městě – tam jsme se viděli poprvé! A naposledy jsme se viděli také tam… Brr, člověka z toho až zamrazí! Kdybych věřil na osud, myslel bych si, že to nebyla náhoda. Asi bych se teď cítil lépe, protože bych věděl, že všechno má své opodstatnění… Mohl bych si myslet, že i ten chlápek, co z Tebe během chvíle udělal nedýchající loutku, řídil opilý z nějakého důvodu. V tuhle chvíli sice nepochopitelného, ale… Ne, necítím trpkost, zášť anebo smutek! Necítím totiž vůbec nic…

Houpu se v křesle, mám zavřené oči a kouřím. Vzpomínám… Na naše výlety do zoo a na to, že jsme vždycky strávili nejvíce času u vyder. Nevím, co Ti na nich tak učarovalo. Snad ladnost jejich pohybů anebo jejich nosíky připomínající kávová zrnka… Myslím na naše červnové procházky třešňovou alejí… Kdybys jen věděla, jak moc Ti to v korunách třešní slušelo!

Otvírám oči a hladím pohledem nábytek v pokoji. Kousek po kousku… Staré pendlovky po babičce, které jsi natáhla pokaždé, když jsi za mnou přišla… Porcelánový hrneček s drobnými kvítky, ze kterého Ti ranní káva chutnala vždy o něco víc… Noční stolek s Tvojí košilku, kterou jsi tam ledabyle odhodila tehdy, když jsme se chtěli pomilovat…Zbožňoval jsem ten Tvůj rituál před tím, než se naše těla spojila v jedno!

Opět zavírám oči a už vidím, jak ke mně přicházíš jen v lehké růžové košilce, která se vlní okolo Tvých boků stejně jako květy na louce, se kterými si pohrává vítr. Přicházíš ke mně, políbíš mě na čelo a já už vím, co bude následovat.

Vezmeš mne za ruku,  odvedeš mne k posteli, na jejíž pelest si vzápětí sednu, vezmu Tě kolem pasu a schovám svůj obličej mezi Tvá ňadra. Budu vdechovat broskvovou vůni, do níž jsi se celá zahalila…A zatímco nebudu s to nabažit se měkkosti Tvé kůže, rozpustíš si svoje kakaově hnědé vlasy a posadíš se mi na klín. Zuju Ti pantoflíčky a budu čekat, až osvobodíš svoje hříšně krásné tělo od saténu. V tu chvíli mi přijdeš nedostupnější, než kdybys na sobě měla svěrací kazajku…

„Křach!“, na ulici pode mnou se ozvala rána. Ne, nezvednul jsem se a nešel jsem se podívat k oknu…Jen mi hlavou proběhla myšlenka, že stejně jako já dnes se zítra bude cítit i někdo jiný…

Uvědomuji si, že v pokoji hraje rádio: „Kdes byla když bylo ráno, kdes byla když začal den, v posteli je rozestláno, špatně skončil jeden sen…“