Trápení

O tom, že je jí hrozně. Bojí se bouřky, teď je tu sama, nikdo ji neobejme, sedí, choulí se, je zima. Pozoruje z okna nohy, od kolen dolů, míjí se....chodí sem a tam. Okno do ulice, v podzemí, nenávidí jej, bojí se. Chtěla by jen na chvilku utéct z toho bytu, chtěla by zavřít oči a být někde jinde...někde s ním.

„On tu ale není!“
Otevřela prudce oči, polekalo ji to. Na okně seděla postava, komická figurka neurčitého věku, celá v modrém.
„Vím to,“ opáčila dívka, jako by se ani nedivila.
„Ani nepřijde...“ znělo to jaksi zlomyslně...
„Nečekám to taky!“
„Ale čekáš, že zavolá...“
„Možná... neslíbil to.“
„Stejně na to spoléháš.“
„Nespoléhám, řekl: ´Kdyžtak.´ “
„Nevadí. Stejně doufáš.“
„Co je ti potom!“ rozkřikla se dívka. Zapla muziku.
„Tohle se mu líbí, viď?“
„Nevím..asi“
„S tebou není řeč ...“ řeklo to pobaveně.
„Ale...“
„No jo no..chtěla bys, abych byl on“
„Ne..“
„Tsss, vůbec mne neposloucháš, přemýšlíš o něm.“
„Ne , nepřemýšlím..a na koho vlastně? Nevím, koho myslíš.“
„Ále! To si namlouváš. Že nevíš? Moc dobře víš....ráda bys věděla kde ted je, že? Proč nevolá? Žárlíš?“
„Nežárlím, proč bych měla?“
„No já nevím, vím, co říkal o těch dívkách...hmmmm, říkal, že zavolá...možná se to protáhlo.“
„Nevím, co tím chceš říct.“
„Nedělej husu, naivko, moc dobře víš..“
„Nesnaž se, já nežárlím.“
„Že ne? A pročpak kvůli tomu brečíš?“
„Já?“
„...mám tě pořád na očích, mně nemůžeš lhát.“
„Nelžu...“
„Ale snažíš se o to! ...vím, že jsi šťastná jak blecha, když ho slyšíš. Myslíš, že on taky?“
„Nech toho...“
„Připadá ti, že se tak chová? Myslíš, že tě má rád?“
„Doufám...“
„Zaskočilo tě to, co? Nevíš! Řekl ti to snad?“
„Také jsem mu to neřekla...“
„Ty jsi divná, to vím. Nehledě na to, že se bojíš.“
„Čeho...“
„Bojíš se, že se ti vysměje, bojíš se, že se zesměšníš.“
„To je hloupost!“
„Tak mu to řekni.“
„Řeknu!“
„Neřekneš...moc dobře tě znám.“
„Tak se ho zeptám na jeho postoj.“
„Ale nezeptáš, je ti to trapné!“

…..
„Nevíš co teď , co?“ řeklo to opět tak zlomyslně.
„Jseš tu od toho, abys mne trápilo?“
„Tak trochu. Víš, měla by ses zamyslet.“
„To dělám pořád.“
„Není to k ničemu, že?“
„Ne , není.“
„Hm, tak to je zlé. Máš to holt blbé. Že občas říká divné věci?“
„Ne, neříká!“
„Bůh ví, jak to myslí....“
„Myslí to z legrace.“
„Když myslíš....“
„Nech mě být.“
„Máš smůlu , nepůjdu.“
„Prosím...“
„No nemáš zrovna šťastný výběr...“
„Jdi...“
„A na just nepůjdu, líbí se mi tady.“
„Vůbec o něm nic nevíš!“
„A ty snad ano?
„Křivdíš mu.“
„Nekřivdím, říkám to, co vidím. Přinesl ti někdy květinu?“
„Nebylo proč....“
„Na tom nezáleží. Třeba proto, že tě miluje, nebo proto, že si vzpomene...“
„Nech toho! Každý je jiný! Nevadí mi to!“
„Bere tě jako samozřejmost, celá ses mu dala, vůbec si tě neváží...“
„Mlč! Mluvíš z cesty!“
„Mluvím jako ty..“
„Nic takového jsem neřekla!“
„Myslím jako ty..“
„Nic takového mne nenapadá!“
„Já jsem ty.“
„Ne! Běž!!!“
„Nemohu...“
„Jdi! Nebudu tě poslouchat!!!!!“
„Pšššššt! Křičíš....to víš....mne nikdo neslyší.....“