V krajině fasád

Jak bezohledné je to hluché ticho

bolestně smýká tíhu věčných běd

proniká skrání s otylou tváří lichou

a ve rtech skrývá proklatě prudký jed

v zákryvu zlostí a plný vůně teskné

hostí tě posté a možná naposled

v perleti její se odraz ještě leskne

však uvnitř mrazí bizarně černý led

z korových slzí a prázdných nádob vzlyků

v hlubokém tichu všech temně modrých dní

prochází napříč s andělskou tváří vzdychů

z odlehlých končin, kde pouhý smutek dlí

rej jisker žahavých se ztrácí v nitru noci

v ohništi praská plamínek poslední

zbývá jen nasát a k ránu se tu propít

v krajině fasád mdlé doby „moderní“